DO HOR PAKISTÁNU

Duben-Červenec 2000

 

 

STŘEDA 19/04/00

Začátek vytoužené cesty. Na nádraží přišli kamarádi a přátelé, dokoupili jsme poslední český pivo v plechu, objali se s nimi a naskočili do luxusního vlaku směr Budapešť.

Cesta probíhá velmi příjemně. Pivo mizí, vládne družná nálada. Jenom nevíme, jestli neskončíme někde před Budapeští kvůli záplavám. K téhle části snad už jediný postřeh. V kupátku vedle nás sedí dva lidé, kluk a docela pěkná dívenka, celou cestu neprohodí ani slovo, ale jak přejedeme maďarské hranice, začnou spolu okamžitě švitořit. Asi o langoších, je to velmi frekventované slovíčko. Před šestou přijíždíme do Budapešti. Docela pěkné nádraží, kopa ikarusů a první "jahody", čekal jsem, že to přijde až později a někde dál na východ. Jsou to postarší ženy, které nám v několika jazycích nabízejí ubytování. Postupně je všechny odmítáme. Odcházíme ven před nádraží relaxovat a užít zbytek krásného jarního dne. Času je dost, další vlak směrem Bukurešť nám jede až kolem jedenácté. Odpočíváme v malém parčíku a sledujeme cvrkot v ulicích. Se západem slunce se vracíme zpět do haly. K večeru se nám to tady už tolik nepozdává. V čekárně, kde jsme původně zamýšleli piknikovat, se odehrává menší šarvátka na nože, proto sedíme radši na lavičce u nástupiště a cpeme se, pivo bohužel došlo někde na Slovensku. Volné lavičky kolem se postupně plní zdejší galérkou, ale naštěstí je permanentně kontroluje policejní hlídka. Docela se bavíme. Asi po hodince divadlo končí a všichni aktéři kamsi mizí. Nyní se místa uvolnila pro zdejší spáče. Evidentně jim vůbec nevadíme a oni nám také ne. Za chvíli slastně oddychují po jistě namáhavém dni.

Dacia-náš další rychlík odjíždí přesně. Máme pro sebe celé kupé a zhruba devatenáct hodin cesty. Poměrně pohodlně jsme si ustlali, zabezpečili a posvazovali bagáž proti zlodějům a usínáme.

 

ČTVRTEK 20/04/00

Tak konečně záplavy. Ne, že bychom je těm Maďarům přáli a nebo toužili spatřit senzace tohoto druhu, ale konečně víme, na čem jsme. Nikde nám nikdo nebyl schopen říci, jestli vlak pojede, nebo ne.

Projíždíme velmi opatrně oblastí kolem města Szolnok. Situace vypadá asi tak, že jsou vidět jen koleje, na nich vlak, uvnitř my a kolem samá voda. Škoda, že je tma mohlo to být docela zajímavé na focení.

Rumunští celníci nás budí nad ránem. Ne právě nejpříjemnější probuzení a hlavně je jich hrozně moc. Nechápeme, co kdo z nich chce. Jeden se dívá pod sedačky a vykřikuje “terorist”, další dvě skupinky postupně prohlížejí naše pasy. V druhé fázi jsme dotazováni na věci k proclení, poslední uniformovaný muž na to jde přímo, říká “money” chce vidět peníze. Ukazujeme mu tedy cestovní šeky. Podle něj to nejsou peníze a pokračuje “dolar”. V hotovosti s sebou máme jen minimum, ale jemu kupodivu stačí vidět asi třicet dolarů dohromady. Roztál, na rozloučenou nám přeje šťastnou cestu směsicí slovenštiny a ruštiny. No, uvidíme jak dál a kdy budeme poprvé vybalovat bágly.

Vlak stojí. Kolem to vypadá jak hranice Třetí Říše v roce v roce 42. Všechny budovy jsou ověšeny prapory jen místo hákových křížů je na nich rumunský státní znak. Barva je také jiná, bohudík. Vlak obklopilo bezpočet vojáků se samopaly aby ani myška neproklouzla. Venku sledujeme, jak několik cestujících kamsi odvádí, asi neměli v pořádku papíry. Sem tam nám na okénko poklepávají vojáčci ve špinavých uniformách, obvykle žádají cigarety nebo nabízí směnu peněz. Jednoho obzvlášť dotěrného nás zbavuje až imigrační úřednice. Po jejím vstupu do kupé ve vteřině zmizel a už se neobjevil.

Postřehy skrz okénko. Rumunsko je poměrně civilizovaná země, jen dost špinavá, ale asi bude hůř. Města jsou jeden chátrající panelák vedle druhého, přes ulici smradlavá chemička nebo tak něco. Naopak venkov vypadá idylicky, i když dosti nuzně. Stařečkové s koníky a kravkami obdělávají podhorská políčka, špinavé děti se prohánějí po zablácených ulicích. Naši spolucestující stále někam něco převáží v objemných balících a zavazadlech, někdy téměř větších než oni sami. Vypadají ale docela spokojeně. Moc se nám líbily rumunské hory, teď však byly ještě z velké části pod sněhem.

Bulharské hranice, přichází první šok. Do kupé vstoupil chlapík a řekl si o pasy. Jeho oděv sice trochu jako uniforma vypadal, ale poté co nám při odchodu oznámil, že je za deset minut zpátky velmi jsme znejistěli. Vyběhl jsem za ním a snažil se ho ještě na přeplněném nástupišti najít, neúspěšně. Minut to nebylo deset, ale dvacet a pěkně horkých. Cestovat do Sofie na naši ambasádu by se nám opravdu nechtělo a navíc bychom znovu museli vyřizovat všechna víza. Nic moc vyhlídky. Nakonec všechno dobře dopadlo a můžeme pádit ohnivým ořem Dacia dál.

Nebylo to ovšem poslední překvapení, které nás v téhle zemi čekalo. Z tak běžného úkonu jakým je kontrola jízdenek, dokázala dvojice průvodčích “malý a velký” vykouzlit neskutečnou šarádu o několika dějstvích.

Při první návštěvě našeho kupé je moje ”vlakenka” nechala ledově klidnými, zato ta Alešova se jim pranic nelíbila. Asi deset minut se nás snažili přesvědčit o neplatnosti slevy Euro Domino. Celý problém vyvstal po zjištění, že Álovi již bylo 26. Ta sleva se samozřejmě na věk neváže, oni nám dokola omílali opak. Nenechali jsme se odbýt a první třetina dopadla 1:0 pro nás.Pokračování ovšem přišlo za chvíli. Tentokrát do kupé vstoupil jen “malý”, v ruce svíral brožurku. V ní si nalistoval stranu pojednávající o našem problému. Dívali jsme se mu sice přes rameno, ale text byl v azbuce, takže nic pro nás. Plamenně se dožadoval doplacení do plné ceny jízdného a když s tím nepochodil, trval alespoň na zaplacení jakési pokuty. Postupně nám docházelo, o co mu jde. Naše přesvědčení utvrdil tvrzením, že dotyčnou sumu lze zaplatit pouze markách nebo dolarech. Nevybíravě česky jsem ho poslal do p…. . Mé podrážděné reakce se zalekl a společně s “velkým” odešel pryč. Snad máme konečně klid. Samozřejmě, že ne. Po několika minutách jsou zpátky s tou samou historkou, kterou doplňují tvrzením, že Aleš musí s nimi za vlakvedoucím. Podotýkám, celá naše komunikace probíhala v lepším přídě rusky, zbytek byl bulharsky. Asi po čtvrthodině se Ála vrací. Celý problém je vyřešen a údajně nešlo o nic jiného, že ti dva si chtěli trochu přilepšit, což jim jejich šéf po dlouhém handrkování rozmluvil. V klidu usínáme a těšíme se na Turky.

 

PÁTEK 21/04/00

Bulharsko-turecká hranice. Lidičky z celého vlaku se vypravili do malého baráčku na nástupišti s pasy. Aleš vzal naše a šel také. Celkem bez problémů, za poplatek deset dolarů, jsme obdrželi víza. Cesta dál je volná. Jsou asi tři hodiny ráno a zbytek noci trávíme relativně v klidu.

Probouzíme se do šedivého zamračeného dne. Čeká nás Istanbul. Máme z toho města trochu strach, je prý velké, rušné a špinavé. Při příjezdu se nám to do jisté míry potvrzuje, ale bordel je asi kolem všech nádraží světa. S trochou problémů měníme peníze a hledáme hotel. Turci anglicky moc nemluví, ale když se člověk chvíli snaží, tak na někoho kápne. Paráda-bydlíme hned vedle Hagia-Sofia. Rozumná "dormitorka" za šest dolarů pro oba s velmi příjemným spolubydlícím. Je to Francouz čínského původu. Jmenuje se Van.

Odpoledne a navečer se procházíme po nábřeží na evropské straně kanálu, Galadském mostě a rybím trhu. Začíná se nám tu líbit. Lidé se zdají být v pohodě, nechávají se bez problémů fotit a rádi diskutují v podstatě o čemkoli. Všechny rozhovory se stejně obvykle stočí na fotbal. Nakonec jim člověk musí potvrdit, že Galatasarai Istanbul je nejlepší mančaft na světě. Po příjemném dni dojídáme zbytky zásob z Čech a jdeme na kutě.

 

SOBOTA 22/04/00

Probuzení do krásného dne. Co nám asi Istanbul pro dnešek uchystal. Hagia-Sofia, fakt paráda, nádherná, impozantní růžovošedá mešita. Má to ale háček. Vstupné a to dost vysoké. Asi nás bude jednou mrzet, že jsme se tam nepodívali. No co, určitě se sem ještě někdy mrknem, potom si ji jistě nenecháme ujít.

Naproti přes park je mešita Sultan-Ahmed, a zadarmo. Pravda, je sice menší než prvně jmenovaná, je však nádherná. Vysokánská modrá kupole nad hlavou se dotýká téměř Alláhova nebeského království. Piknikujeme v zahradách kolem a užíváme rajského klidu. Později v nedaleké čajovně načerpáváme energii doušky silného tureckého čaje. Jméno další mešity si již bohužel nepamatuji, proto jsem ji pracovně přejmenoval na šedou. Je menší, taktéž bohatě zdobená, a hlavně bez turistů. U fontánky na nádvoří vychutnáváme poklid ospalého odpoledne a pozorujeme muže mířící za motlitbou. Istanbul nás právě dostal. Následuje další čajovna a další rozhovor o fotbale. Jsme hrdí, když nám starší rozvážný muž pochválil národní mužstvo. My naopak pějeme ódy na hrdiny z Galatasarai. Fotbal je tu opravdu číslo jedna.

Istanbulské trhy a hlavně zastřešený “Main Bazar” jsou neskutečnou podívanou. Je tu snad všechno a člověk se tu s foťákem vyřádí. Báječným zážitkem je popít v malé hospůdce několik tureckých piv značky “Efess”, poté příjemně zlehka opojen vyrazit do ulic sledovat dění a cvrkot. Je to pro nás cizí prostředí, ale vůbec ne nepřátelské. Stánky prodejců přetékají vším možným. Obrovské hromady různého zboží jsou, nevím z jakého důvodu, umístěny vždy tak, že v jedné uličce prodávají všichni to samé za zhruba podobnou cenu. To nechápu, ale už vůbec nerozumím tomu, jak se tu všichni můžou uživit. Nevím, proč jsou mi několikrát nabízeny červené sandálky pro malé děti, dámská konfekce, plakáty filmových hrdinů, samolepky a podobné, zřejmě velmi praktické věci. Asi by se mi to mohlo jednou všechno hodit. Jediné, co jsem zakoupil jsou, smrduté levné cigarety, které mi nakonec po několika dnech docela zachutnaly. Všichni kolem křičí, nabízejí své zboží, smlouvají a zase křičí, prostě obchodem v ulicích žijí. Večer se mi to vše dokola honí hlavou.

 

NEDĚLE 23/04/00

Čeká nás slunný jarní den. Špatné počasí jsme nechali daleko za sebou ve střední Evropě. Jdeme tedy na další z dlouhých Istanbulských procházek. Nejprve relaxujeme na nábřeží zálivu a kocháme se ospalou náladou nedělního dopoledne. Když po prozkoumání přístavu zabrousíme zpátky na trhy jsme velice překvapeni. Všechen hluk a shon jsou pryč, aha je neděle. Obchodníci odpočívají, valná většina z nich se připravuje na motlitbu. Procházíme liduprázné ulice, ve kterých včera panoval čilý obchodní cvrkot. Obhlížíme několik dalších mešit, do kterých ovšem dnes nesmíme.V jejich zahradách alespoň užíváme odpočinku. Z batůžků vytahujeme potraviny a piknikujeme. Ve chvíli, kdy jsem na krájení chleba použil svůj vyskakovací nožík k nám přichází starší muž a v dobré víře mi sděluje, že nůž s takhle dlouhou čepelí je tu považován za zbraň. Hlavně ať ho prý neukazuju policii. Co by mohlo následovat chápu z jeho výmluvného gesta zkřížených rukou v zápěstí. Na to si budeme muset dát bacha.

Naše kroky právě směřují po Galadském mostě na druhou stranu zálivu. V průvodci Istanbulem jsme se dočetli, že kdo nebyl u Galadské věže jako by v tomhle městě nebyl vůbec. To si nemůžeme nechat ujít. Věž, i když právě obehnána lešením, působí impozantně. Bohužel opět vstupné, takže požadovanou částku raději propíjíme v jejím stínu. Zdejší pivo, hlavně značka ”Efess”, nám docela zachutnalo a teď je nám opravdu prima. Takhle si představuju pohodičku na cestách.

Blíží se šestá hodina, proto se rychle vracíme k Nové mešitě s úmyslem vychutnat a nahrát si zpěv muezina přímo na jejím nádvoří. Celé představení má magickou atmosféru. Od moře sem postupují černé bouřkové mraky a on do svého výkonu, zesíleného reprosoustavami, dává vše. Sedíme. Posloucháme, je to úžasné. K tomu pořizujeme několik fotografií. Tohle se mi asi vždy při jejich shlédnutí znovu vybaví. Atmosféru kazí jen neodbytní čističi bot, kterým kupodivu toto posvátné místo příliš svaté není a neustále dokola nám nabízejí své služby. Když jim asi po desáté, notně rozčílen, říkám, že sandály mi opravdu čistit nebudou konečně mizí z dohledu a je klid. Možnost v bezprostřední blízkosti sledovat rituály muslimů na tomhle, doslova duchovnem protknutém místě, musí uchvátit asi každého. Dlouho diskutujeme o vžitém strachu z nepoznaného a cítíme se být zase o trochu více zbaveni předsudků, čistší a moudřejší.

Ještě jedna vzpomínka na Istanbul.Aleš si odešel nahrát pouliční prodavače tradiční hudby. Jejich vozíky připomínají ječící kolotoč. Přebuzené reproduktory vyřvávají dokola různé, nám doposud neznámé harmonie. Těch prodejců je ovšem na jednom místě několik pohromadě a celá produkce se slévá v nepřehledný kakofonický randál doplňovaný hlukem ulice. Já zatím odpočívám na nedaleké lavičce. Pozoruji okolní ruch. Docela mě zaujal jeden pouliční čistič bot, ale hlavně jeho strategie lovu zákazníka. Svoji klientelu vyhledává pouze mezi turisty. Pomocí ďábelské lsti téměř vždy dosáhne zamýšleného, tedy dotyčnému a jeho peněžence ulehčit. Číhá v davu a jakmile spatří potencionální oběť hned se k ní řítí. Napřed nabízí čištění obuvi, když je odmítnut sklání se k botám zákazníka a nehledě na odpor po nich rozmazává krém. V této fázi obvykle oběť podléhá a zcela se podvolí další proceduře. Na jejím konci však přichází rozčarování, cenou služby. K mému sluchu doléhá cosi o milionech. Podotýkám, za jeden dolar je asi 600 tisíc tureckých lir. Málokdo se ovšem zmůže na odpor a zaplatí. Když zákazník turecké peníze nemá, stává se z čističe rázem banka. Směňuje ve všech možných měnách. Jak je to s výhodností kursu, je asi jasné. Docela se bavím. Humor mě přechází ve chvíli kdy chytne Aleše, vracejícího se zpět. Ten se ovšem jen tak nedá. Co ti dva prováděli, byla to úžasná pantomima. Jediné, co jsem slyšel, byl čističův křik za prchajícím ”very expensive creme”. Zadýchaný Ála ještě utírá z boty zbytky toho drahého krému a náramně se bavíme. Naštěstí celý jejich dialog má nahraný. Je to vážně psina.

Večer po přejezdu kanálu trajektem nasedáme na nádraží Hydarpasa do vlaku směr Ankara. Tam jedeme v podstatě jen kvůli indickým vízům, která stále ještě nemáme. Doufejme, že se ”Inďáci” umoudří a budeme to moci večer řádně zapít.

 

PONDĚLÍ 24/04/00

Vlakem do Ankary jsme velice příjemně překvapeni. Luxusní, klimatizovaný rychlík se řítí noční krajinou. Někdy ráno bychom měli být v Ankaře. Spolucestující vypadají velmi evropsky a my, zvláště pak při rozhovorech o přednostech zdejších žen a dívek, doceňujeme výhodu češtiny tj., že nám nikdo kolem nerozumí ani slovo. Tak si v poklidu sedíme. Náš klid však netrvá dlouho. Po hodině jízdy nás poměrně důrazně žádá o svá místa mužská polovina mladšího páru. Zkoušíme dělat blbce, ale moc nám to nepomáhá. Mají místenku a to právě sem. No co, sednem si jinde. Ale ouvej. Sedíme vždy tak deset minut a jak se vlak plní postupně, střídáme poslední volná místa. Ta ovšem časem dojdou. Místenku ve vlaku mají všichni kromě nás. Po sedmém přesedání se nás ujme vlídný průvodčí. Snaží se nám najít nějaká volná sedadla. Přesadí jednoho mladíka a potom se bez problémů vezem až do rána.

Ankara připomíná na první pohled ruská města. Široké přelidněné ulice, trochu nepořádek a hlavně spousta Ikarusů a smradu z nich. Nemáme mapu města, pouze adresu Indické ambasády, kterou s menšími problémy, po několika hodinách v narvaných autobusech nacházíme. Už se těšíme, jak odpoledne pojedeme nazpátek s vízy v kapse. Na ambasádě jsme asi dvacet minut před otevřením, přesto nás, po bedlivém prozkoumání stativu, jestli se z něj snad nedá střílet, pouští dovnitř. Po dosednutí do velikého křesla v recepci okamžitě usínám. Náhle mě Aleš, který mezi tím vysvětloval náš problém, budí. Konzul mě chce také vidět. Znovu dokola líčíme naši anabázi s udělením víz. Takže poprvé jsme o ně žádali samozřejmě v Praze. Do kolonky zaměstnání v dotazníku jsme měli vyplněno fotograf. Zde celý problém vznikl. Naše snaha vysvětlit jim, že nejsme novináři byla marná. Nakonec nám tedy v Praze řekli, že se novinářská víza vyřizují v přímo v Indii a jestli chceme ať jedem. Můžeme si další žádost podat někde po cestě a otamtud si zavolají do Prahy kam zcela jistě již vyřízená víza z Indie již přijdou. Na první pohled ne příliš logické, ale jediné schůdné řešení. Tak uvidíme.

Konzul je velmi příjemný muž, proto překypujeme optimismem. Naší situaci pochopil a snaží se pomoci. Máme přijít odpoledne, prý po rozhovoru s pražskou ambasádou bude vědět víc. Procházíme se tedy luxusní čtvrtí a pospáváme v nedalekém parku. Čekáme netrpělivě do dvou hodin na rozřešení. Je půl třetí, vstupujeme plni očekávání do recepce ambasády. Po dvacetiminutovém čekání nás konzul příliš nepotěšil. Prý na jeho faxovou žádost v Praze nikdo neodpovídá. Asi to mají na háku a nebo jsme my dva pro ně uzavřená kapitolka. No nic, pokusíme se o to zase v Tehránu. Odjíždíme tedy s nepořízenou.

Cestou zpátky na vlakové nádraží nás zastihla ukrutná bouřka. Z nebe padaly provazy vody doplněné krupobitím. Ulice plné vody. Alláh se asi rozhněval. Jen doufám, že ne na nás. Rychle na nádraží a pryč. Na Ankaru asi nebudeme mít nejhezčí vzpomínky, a to nejenom kvůli bouřce.

Tentokrát absenci místenky chceme řešit malou fintou. K jízdence, které tady bez tak nikdo nerozumí si pořizujeme po trochu krkolomné domluvě s jinak přívětivou slečnou, také místenku do první třídy a kupodivu zadarmo. Nemůžu se zbavit dojmu, že nám nedokázala problém vysvětlit, zřejmě proto když nevěděla, co s námi, prostě nám je dala. Vagon, do kterého jsme usedli, se postupně plní dalšími pasažéry. Po chvilce chápeme, že většina z nich je jedna velká rodina. Od nemluvňat po stařenky a stařečky. Ženy při dojemném loučení pláčou, muži nám přívětivě pokyvují na pozdrav. Samozřejmě opět s sebou vlečou kupy neforemných velikých zavazadel. Těsně před odjezdem vlaku asi polovina osazenstva, zhruba patnáct až dvacet lidí, vystupuje. Poslední okamžiky všichni tráví u okének vlaku z obou stran, ve kterých se líbají a objímají. Prostrkují jimi malé děti. Už je mi to jasné. Staří jsou z venkova ,mladí žijí v Ankaře a vyprovázejí je na cestě domů. Jsem z toho docela na měkko. Přemýšlím, jestli v Turecku mají domovy důchodců. Vlak se rozjel. V očích žen ještě neoschly poslední slzy, muži zapalují smrduté cigerety, začíná hostina. Všichni vytahují ze zavazadel různé pochutiny. Mě se kroutí žaludek hlady. Netrvá to ovšem dlouho a taky nám nabídnou. Celý vagon a postupně i vlak již ví, odkud jsme, kam jedeme, že nejsme ženatí, nejsme muslimové a nejíme maso. Konverzačním jazykem je tentokrát ponejvíce ruština. S naplněnými žaludky i myslí usínáme na cestě do Elazigu, kde bychom měli být zítra kolem poledne.

 

ÚTERÝ 25/04/00

Stále ve vlaku. Od rána projíždíme nádhernou krajinou. Připadáme si jako někde v Číně. Všechny odstíny šedé a hnědé střídají tyrkysová jezera. Sem tam zahlédneme i skromná políčka v údolích. Na trati je několik dlouhých tunelů. Před některými musíme dost dlouho čekat, než projede vlak opačným směrem. Prohlížíme si malinkatá nádražíčka v horách. Všichni se na nás usmívají a mávají nám. Pomalu přijíždíme do města Elazig. Návštěvu zde jsme zvolili náhodou, protože je na mapě Turecka přesně uprostřed mezi Ankarou a Iránskými hranicemi. Nikdo tu nemluví anglicky. Hned před nádražím se mě ujme partička vojáků se samopaly na krku. Docela příjemní chlapíci, ale pokecat se s nimi moc nedá. Jediné, co chápu, je že chtějí měnit peníze a taky jim padly do oka moje trekovky. Nabízí za ně sešlapaná vojenská bagančata. Pryč do města, už začínají být trochu dotěrní. Zjišťujeme, že z naší cesty vlakem do Vanu asi na nějaký čas sejde, protože jede až za tři dny. Najdeme nějaké bydlení a dál se uvidí. Vydáváme se směrem podle cedule ”Tourist Information”. Nic takového ovšem v tomhle městě není. Na otázku ”do you speak english” vesměs všichni pokrčí rameny, co že to vlastně chceme. Asi po hodině to vzdáváme a vyrážíme na autobusové nádraží. Cena jízdenky 10 dolarů na osobu nás velmi nepříjemně překvapila. Je to pravda docela dost, ale tři dny se zakopat tady to ne. Po zakoupení jízdenek a uschování zavazadel vyrážíme do města na nákupy potravin.

Máme několik prvních průvodců. Buď jsou to malí kluci, v houfech se za námi trousí po ulicích, nebo zdejší ”dementi”, s úsměvem od ucha k uchu. Evidentně jim dělá dobře vést si s sebou cizince. Na autobusovém nádraží povečeříme a čekáme na náš spoj. Tady vznikl název nejobvyklejšího dopravního prostředku snad v celé Asii. Na nástupišti se dohadujeme, kterým autobusem pojedeme. Stojí tu veliké dvoupatrové koráby a vedle nich se krčí malinký otlučený autobusík rok výroby tak sedmdesát. Aleš mu dá příznačné jméno ”prcík”. Toto označení podobných dopravních prostředků se uchytilo po zbytek cesty a jinak jsme těmto vozítkům už neříkali. Náš autobus přijíždí přesně. Cesta probíhá příjemně, jen jsme několikrát napomínání, abychom si nesundavali boty. Upřímně řečeno, ani se nedivím. Usínáme a těšíme se na Van, prý je to tam krásné.

 

STŘEDA 26/04/00

Probouzím se, autobus stojí, vedle něj sanitka, všichni jsou na nohou a něco pokřikují. Nechápeme nic. Průvodčí nám časem vysvětluje, že se jedné starší cestující udělalo velmi nevolno, asi srdce.

Teď projíždíme krásnou hornatou krajinou, zasněženými horami kolem Vanského jezera. Na silničních ukazatelích se začíná objevovat šipka na Irán-co nás tam asi čeká? Do Vanu přijíždíme kolem deváté ráno. Celkem bez problémů pořizujeme bydlení v levném a dobrém hotýlku. Jenom ten klučina, který tu pracuje to asi nemá v hlavě úplně v pořádku. Neustále se přihlouple usmívá a hovoří jazykem, který jsem ještě v Turecku neslyšel, dá li se tomu říkat jazyk. Na tourist infu mají prima ofocenou mapku okolí města a jako první objekt hodný našeho zájmu volíme starou pevnost nad městem. Už od rána se tady cítíme jako v nějaké jiné zemi. Všichni bez výjimky na nás na ulicích pokyvují hlavou a usmívají se. Jsou nějak moc v pohodě. Okrajové čtvrti Vanu jsou velkým zážitkem. Jsme tu asi velká atrakce, všichni nás zvou na čaj, auta zastavují a řidiči se ptají kam chceme svézt. Rozřešení celé situace se nám dostává, až když nás skupinka kluků o málo mladších než my zatáhne do kadeřnictví na malé pohoštění. Někdy mezi sladkým pečivem a čajem se to najednou ozve. ”Welcome in Kurdistan”. To jsou ti Kurdové, na které všichni nadávají, a my z nich měli strach. Jsou skvělí. Bohužel, nikdo z téhle partičky kromě několika frází anglicky nemluví, a tak komunikujeme jak to jen jde. Samozřejmě první téma fotbal. S díky odmítáme jejich pozvání na dnešní ligový zápas, ve kterém proti sobě nastoupí zdejší mužstvo s Galatasarai Istanbul. Může to být zážitek, ale radši se nejprve rozkoukáme. Prstem do prachu na stolku, mezi hrnky, kreslím mapu Evropy a ukazuji odkud to vlastně jsme, pravděpodobně moc netuší. Povídají něco o Jugoslávii. Na fotografiích nám ukazují své idoly-jakési popové hvězdy a herce a předzpívávají jejich největší hity. Je to všechno velmi příjemné, ale chceme si dnes ještě prohlédnout pevnost Van castle. Pomalu se loučíme. Dva z nich asi právě nemají do čeho píchnout, a tak nám nabízejí jako průvodci. Odmítáme, ale přesto s námi jdou. Zbytek cesty společně rukama nohama hodnotíme okolní krásy, počasí, zjišťujeme vzájemně svá jména a věk. To jméno si bohužel pamatuji už jen jedno. Starší, jmenuje se Samet, nám dává svoje telefonní číslo a nabízí své průvodcovské služby po okolních památkách. Jsme trochu nedůvěřiví, proto se mu snažíme vysvětlit, že si to ještě rozmyslíme.

Vanská pevnost-rozsáhlý komplex staveb na kopečku nad městem. Z vrchu je nádherný výhled na obrovské blankytně modré jezero. Dole zbytky starého města ze třetího století. Při pohledu na druhou stranu k městu mě napadá-takhle musí vypadat Kábul. Veliké betonové město s pravoúhlými ulicemi v nehostinných šedých horách se zasněženými špičkami. Asi po hodině začínáme mít nepříjemný pocit, že služby samozvaných průvodců nebudou zadarmo. Taktně jim tedy naznačujeme, že chceme být sami. Nechápou. Použijeme léčku a jednoho setřeseme. Samet se drží jako klíště. Trochu otrávení se vracíme zpět na ulici, kde se ho poté kupodivu docela snadno zbavujeme. Přátelské stisky rukou a pozdrav na rozloučenou. Po cestě do města stále přemýšlíme, jestli byl skutečně tak nezištný, nebo nevěděl, jak si o nějaké peníze říci. Těžko říct. Každopádně zítra se nahoru vydáme znovu a pořádně to tam prošťouráme.

Na večer na nás v ulicích přátelsky pokřikují majitelé restaurací a zvou na své specialitky. Bohužel obvykle maso. Najít v Turecku levné a dobré jídlo pro vegetariána je trochu problém. Masožravci si ovšem přijdou na své. Bezpočet různých kebabů, kuřata na mnoho způsobů omáčky a polévky lomcují všemi smysly. Tedy ne mými. Nakonec se nám daří najít restauraci, ve které mají to, co hledáme. Uléháme spokojeni a nasyceni. Těšíme se na zítřek.

 

ČTVRTEK 27/04/00

Tady v tom hotýlku pracují snad jenom samí magoři. Ten ze včerejška na mě cosi nesrozumitelně chrochtá. Poté, co jsem mu sdělil-ty jsi ale debil, se rozzářil širokým úsměvem a souhlasně pokýval hlavou. Vím, nebylo to ode mě hezké, ale jemu to rozhodně udělalo radost. Druhý sedí před recepcí na židli a s nepřítomným pohledem se pohupuje ze strany na stranu. Vypadá jako by se půl roku nemyl, občas mu z koutku ukápne slina. Normální je tu snad jenom ten chlapík co si večer bere peníze. Bydlení je to ale levné a hmyzu v pokoji moc není. To však přisuzuji spíš roční době.

Venku je nádherný jarní den, a tak po malé snídani vyrážíme znovu do pevnosti na kopci. Tentokrát bez průvodců a v klidu. Zase se kocháme krásným výhledem na nekonečnou hladinu lemovanou kopci s bílými vrcholky. Fotíme jako blázni. Do oka jsme dnes padli dvěma asi šestnáctiletým školačkám. Opravdu netušíme, co s námi zamýšlí, ale jsou každopádně příjemnější než Samet. Fotíme se s nimi a odpovídáme na známé otázky odkud a kam a proč a jestli se nám líbí Turecko a kolik nám je a jestli jsme bratři a křesťani a já nevím co ještě. Do odpoledne prolézáme pevnost fascinováni její rozlohou a mohutností. Postupně scházíme dolů mezi zbytky starého města se dvěma kamennými mešitami, které zřejmě s opravami vydrželi dodnes. Nedaleká louka u vody je pravděpodobně oblíbené piknikové místo, nesčetněkrát jsme zváni k malému pohoštění.

Následuje procházka městem a obhlídka trhů. Nejsou sice takové jako v Istanbulu, ale nabídkou a barevností se jim vyrovnají. Večer po polévce s chlebem a rajčaty znaveni brzo usínáme.

PÁTEK 28/04/00

Tak dneska zase o kus dál. Malým přeplněným busíkem odjíždíme do příhraničního města Dogubeyazit. Cesta nádhernou krajinou rychle ubíhá. Škrábeme se silničkou přes lávová pole do vysoko položených sedel. Kolem nádherné hory. Kromě častých policejních hlídek nikde nikdo. Při jedné z kontrol jsme měli menší problém. Několik po zuby ozbrojených policistů nebo vojáků, přesně nevím, vyhání všechny ven a důkladně kontrolují vnitřek autobusu. Následuje prověřování dokladů. Někteří spolucestující mají vážně pěkné “občanky”. Humor mě přejde při důkladné osobní kontrole v rámci níž u mě najdou kapesní vystřelovací nožík. Teda spíš pořádnou kudlu. Neustále přeměřují mezi prsty délku čepele a kroutí hlavou. Tohle prý nepůjde. Měl jsem ho blbec zahrabat někam na dno batohu. Nevím jestli mě rovnou seberou nebo si nechají jenom nůž. Mračí se, situace začíná houstnout. Znovu mi jeden bere můj pas a někam s ním odchází. Po chvíli se vrací. Jeho výraz nevěstí nic dobrého. Přichází navíc nějaká vyšší šarže. V duchu si říkám, teď půjde do tuhého. Najednou, ale řidič busíku zatroubí, voják mi vrací kudlu i pas a s grimasou jako že už mě asi nechce vidět, jsem propuštěn. Sláva. Před další kontrolou nůž schovávám pod falešné dno u tašky na foťáky. Při následujících kontrolních zastávkách naštěstí už stačí jen prohlídka dokladů.

Po příjezdu do Dogubeyazitu jsme okamžitě lapeni chlapíky z jakési turistické agentury. Moc nadšeni z toho nejsme. Špatnou náladu ovšem brzo střídá zjištění, že to jsou veliký pohodáři. Doporučí levné a dobré bydlení, poví, co je v okolí zajímavého, kolik máme kde za co maximálně zaplatit. Jeden z nich nás k vybranému hotýlku dokonce zavede. Po cestě vypráví o historii kraje a vztahu mezi Turky a Kurdy. Pokoj nás velmi mile překvapil. Je to asi nejčistší a téměř i nejlevnější bydlení po cestě.

Po krátkém odpočinku vyrážíme do asi sedm kilometrů vzdáleného Izcak Pasha paláce, sídla jednoho historických vládců téhle oblasti, opředeného zajímavou legendou. Bylo to prý takhle. Někdy začátkem šestnáctého století si tento kraj podrobil vládce Izcak Pasha. Na strategickém místě v horách zbudoval rozsáhlý palácový komplex s několika mešitami. On a jeho potomkové tu žili zhruba osmdesát let. Potom, nikdo neví proč, najednou odešli někam na jih dnešního Iránu. Od té doby neměla tahle část země žádného vládce a upadala v zapomnění, až po sjednocení Turecka se opět postavila na nohy. To je mi teda záhadička. To musíme vidět. Po cestě míjíme veliká kasárna, která lemují silnici z obou stran několik kilometrů. Tolik tanků a další vojenské techniky jsem v životě pohromadě neviděl. Hranice posledního státu NATO a Iránu je znát. Vojáčci se na nás přes plot přátelsky usmívají. Ti, co právě mají volno, se v teplákových soupravách povalují kolem a relaxují. Mám na hlavě čepici a občas některým ve stráži salutuji, s úsměvem vojenský pozdrav obvykle oplácí. Když se tady na to tak dívám-asi hrozná vojna. Mám z toho ne moc příjemný pocit kolem žaludku. Výhled přes kasárna a tanky na zasněžený Ararat láká k fotografování, nechám si zajít chuť. Nevím, jestli by rovnou stříleli, nebo mi nejdřív sebrali foťák.

Cesta už začíná být trochu únavná, ale konečně nejdeme po silnici a kopečky kolem za tu trochu námahy stojí. Žluté skály, naproti zas modré, v dálce zelené, stáda ovcí s pastevci, sem tam malá horská chaloupka, nad tím vším azurové nebe. Zařídil to pěkně, ten co tam sedí nahoře, ať už se jmenuje jak chce. Zrada-v pevnosti chtějí vstupné a ne právě nejnižší. Nevadí, podíváme se tam z vrchu ze skalního výběžku přímo nad ní. Na nohou mám bohužel sandály, takže se mi po kopcích neběhá úplně nejlépe. Nevadí, nádherný výhled do kraje těch pár puchýřů vynahradil. Cestou potkáváme skupinky kurdských mladíků. Mají pěkný rituál. Vylezou vždy na ten nejméně přístupný vrchol. Tam začnou do daleka zpívat svoje, ať už tklivé nebo rychlé rytmické, písně. Zřejmě stejně tak jako generace otců a dědů před nimi. Cestou se seznamujeme s rodinou asi čtyřicetiletého Areše. Jeho žena se jmenuje Fatima, synek je Uduf. Areš mluví docela obstojně anglicky, povídá nám o sobě, své rodině a Kurdech obecně. Výše popsanou historii paláce jsme slyšeli také od něho.

Jediné, co mě trochu mrzí, je osud jedné z mešit nedaleko paláce. Uvnitř je novodobými poutníky dost zdevastovaná. Počmárané zdi, zbytky ohníčků, hromady odpadků a plastových lahví. Zřejmě občas slouží i jako WC. Fuj, to jste muslimové.

Cestou dolů míjíme turistický camp. Nebylo by špatné tu na pár dní se stanem zakotvit, času je však málo a čeká nás toho ještě tolik. Navečer se v bankách ve městě snažíme sehnat nějaké iránské rijály, abychom měli peníze na první přesun za hranicemi. Všude nám však nabízí nesmyslně nízký kurs, zhruba osm set až tisíc rijálů za dolar. To je směšně málo. Oficiálně by to mělo být kolem šesti tisíc za dolar. Dá se údajně také měnit na černém trhu, kde je možno dostat až devět tisíc. Dost nás, ale před touto transakcí místní varují, kvůli falešným penězům. Uvidíme, zítra budeme moudřejší.

 

SOBOTA 29/04/00

Ráno běžíme na zastávku autobusu směr Irán. Je dobré prý vyrazit co nejdříve, kvůli frontám na hranicích, a my chceme být ještě dnes večer nebo zítra brzo ráno v Teheránu. Busík je levný a poměrně pohodlný. Navíc máme spolucestujícího. Příjemný, dvoumetrový Francouz. Ujišťuje nás, že výměna peněz na hranicích je bez problémů. Dobrá, o starost méně. Abych byl upřímný já mu příliš nerozumím, Aleš z něj však vytáhnul kupu rozumů.

Po dvou hodinách busík zastavuje v horách u velikého plotu. Okamžitě se kolem nás tvoří početná skupina chlapíků s balíky peněz v jedné, kalkulačkou v druhé ruce. Měníme zbytek tureckých peněz, ale hotovost v dolarech zatím ne. Bude se hodit později, v Iránu totiž cestovní šeky nikdo nebere. Cesta k hranici je zarovnána v několikakilometrové frontě kamiony z různých zemí. Vesměs knírkatí řidiči na nás z okének cosi pokřikují. Jediné, čemu rozumíme, je “otkuda”.Křičíme “Čechoslovakia”. Obvykle reagují odpovědí charašo”. Jsou to vesměs Tadžikové a Turkméni, a tak pomalu oprašujeme zbytky ruštiny. Počasí dnes nestojí za moc, navíc začíná pršet. To už naštěstí přicházíme k celnici. I tady je mnoho veksláků. Přímo před okénkem pasové kontroly měním poslední mince z Turecka. Asi omylem způsobeným nervozitou obchodního partnera dostávám neúměrně mnoho. Jeho chyba, samozřejmě jsem to nepřiznal. Však on to vydělá jinde.

Poté, co si úředníci naše nacionále zanesli do svých análů, dostáváme pasy zpět a jsme vpuštěni velikými vraty jak od koncentráku do čekací místnosti, před kontrolou na iránské straně. Tísní se tu asi sto padesát lidí. Také chtějí do Iránu. Místnost má dva východy a nemůžeme se splést. Nad jedněmi dveřmi je pověšen obraz osvoboditele Turecka, národního hrdiny Ataturka na druhé straně Ajatoláh. Systém, dá-li se tomu tak říci je prostý. Musíme se dostat do klubka lidí, kteří přes škvíru u iránských vrátek, podávají své pasy a čekají, až si je čísi ruka vyzvedne. Evidentně jsme jako cizinci dostali přednost. Po půlhodině nás rozesmátý voják vítá v Iránu. Tady na druhé straně je kurs pro směnu kupodivu malinko horší. No nic, peníze na první přesun zatím máme a potom se uvidí.

Do první vesničky pod kopcem je to asi dva kilometry, které zdoláváme pěšky, dál už se vezeme taxíkem do městečka Makku. Odvoz jsme sehnali bez problémů, cena je taky dobrá. Hovořili jsme s řidičem o dvou tisících. Teprve po prvních několika stovkách metrů z něj vylezlo, že chce sice dva tisíce, ale tumanů. Tuman je deset rijálů. Všichni tři jsme začali řvát ať okamžitě zastaví. Dost se poděsil. Začalo smlouvání o cenu, včetně historek o tom, jak je benzín drahý, a jeho početné rodině, kterou musí živit. Má smůlu, cenu transportu známe po předchozím upozornění na podobné finty. Po hodině cesty dostal od každého tři tisíce rijálů a koukal jako vyoraná myš. Inu, dneska turisty neoholil. Příště pozor na Čechy, jsou to držgrešle.

Autobus do Teheránu bychom měli, jede ale až za dvě a půl hodiny. To, co se během té doby rozpoutalo v čekárně, bylo úžasné. O Iráncích nevíme nic a docela koukáme. Zprvu nás tam sedělo asi pět, postupně přicházeli stále další a další. Vzniklo tak velké diskusní fórum následujícího složení. Dva Češi, jeden Francouz, Libanonec, Armén, několik Turků a Iránců. Povídalo se o všem možném. Nejfrekventovanější byla ruština míchaná s angličtinou. Nejzajímavější příběh jsme vyslechli od arménského mladíka. Jako malý se s rodiči přistěhovali sem. Až později se začal učit rusky. Nyní studuje psychologii a údajně hovoří pěti jazyky. Mohu-li posoudit, kromě farsi mu ta ruština šla nejlépe. Povídal nám o všem možném. Probrali jsme společně historii kraje, Náhorní Karabach, český fotbal, zbraně a válčení v okolí i normální běžné starosti pozemského pachtění. Moc příjemný člověk. Bohužel mu jeho spoj jel o něco dříve a museli jsme se rozloučit. Když jsem si zapaloval ne moc dobrou tureckou cigaretu, která opravdu nevoní právě nejlépe, mladý Iránec vedle jen tak jako by nic sáhl do tašky a každému nám dal krabičku amerik. Nastalo dlouhé děkování , podávání rukou a ujišťování, že za to opravdu nic nechce. Je to přeci dárek. Jsou tady všichni takový? V podstatě o nich vůbec nic nevíme. Určitě to nejsou krvelační islámští psi, jak se nám je občas někdo snaží doma vylíčit. Mezitím proběhlo další loučení. Tentokrát s naším francouzským spolucestujícím. Má sice stejnou cestu, ale víc času a tak nejede přímo do Teheránu.

To už ovšem na nástupiště dorazil autobus, ve kterém budeme trávit dalších asi třináct hodin. Pěkný, čistý a prostorný. Těsně před odjezdem dovnitř vtrhla partička maličkých snědých Bangladéšanů. Měli ukrutně zablácené boty. Zaneřádili celý autobus. Řidič je nechal podlahu vytřít a pak je stejně vyhodil. Bylo mi jich líto. Ještě při výjezdu z nádraží jsem je zahlédl, jak si u pumpy drhnou obuv.

Všechno, co jsem doposud o Iráncích slyšel, není pravda. Jsou čistotní, vzdělaní a pohostinní. Hned si nás v autobusu rozebrali. Mě si vybrali šofírek a skupinka kolem něj. Aleše zase řidič kamionu na dovolené. Celý autobus, troufám si tvrdit, jsem si získal během jedné z kontrolních zastávek. Seběhlo se to asi takhle. Po několika hodinách jízdy. Samozřejmě, první úkon po vystoupení byl, zapálit si. To se ovšem příliš nelíbilo nedaleko stojícímu vojáčkovi. Rázně mi vysvětloval, že u vojenské benzinové stanice se opravdu kouřit nebude. Všichni spolucestující se náramně bavili a zapálili si také. Pravda, ještě chvíli reptal, ale nabídnutou cigaretu si ode mě nakonec vzal a problém byl zažehnán. Teď sedím vpředu u řidiče, kde se kouřit smí. Všichni mě hostí čajem a různými laskominami. Několikrát taktéž nabízejí nocleh s pohoštěním u nich doma, ale nevím, proč jenom mě bez Aleše. S díky odmítám, rodina je rodina. Slastný spánek nepřichází, a tak sleduji šílenou jízdu řidiče. Mají tu zvláštní zvyk, jezdit i v noci se zhasnutými světly. Jediné svítící, co je možno na silnici potkat, jsou kamiony. Z techniky předjíždění se mi ještě teď ježí chlupy na celém těle. Naštěstí nás všechny ale chrání Alláh, za což mu většina cestujících děkuje během pravidelných zastávek k motlitbě v k tomu určené době. Jenom nechápu, jak vědí, kterým směrem je Mekka. Obloha je zatažená, proto netuším, jak to určí. Později v autobusu se mi při pohledu na fádní okolní krajinu přeci jen podaří usnout. 

 

NEDĚLE 30/04/00

Přijíždíme do Teheránu. Naštěstí ráno ještě není moc vedro, ale smrad z aut a autobusů je tu pekelný. Nutně potřebujeme mapu města, sprchu a bydlení. Podle informací od okénka s nápisem tourist vyrážíme kamsi, kde by měli mapy v angličtině prodávat. Cestou se nás ujme starší muž, posadí do autobusu, zaplatí jízdné a posílá žádaným směrem. Na otázku, kde je tady indická ambasáda, odpovídá, že by nás rád doprovodil, ale ať se na něj nezlobíme, musí jít do práce. Koukáme s otevřenou pusou. Nedokážu si něco podobného představit v Čechách. Starým Ikarusem rozděleným na mužskou a ženskou část jsme tedy odváženi neznámo kam velikým přelidněným městem. Okem občas zabrousím do té sekce pro ženy. Od hlavy k patě zahalené černé můry. Mají to ovšem k sezení-narozdíl od mužů. Alespoň v něčem jsou na tom o trochu lépe. Přesto jim moc nezávidím. Narodit se tady jako ženská-asi nic moc úděl. Snad se to jednou změní, přál bych jim to. Postupem času přicházíme na vynikající taktiku jak se dozvědět nějakou informaci. Ptát se náhodně kolemjdoucích nemá cenu. Anglicky hovoří tak jeden z dvaceti. Když nevíme kudy kam, postavíme se na frekventovaný roh. Bezprizorně se rozhlížíme. Během chvilky se nás právě ten potřebný jeden z dvaceti ujme a poradí.

V knihkupectví ,kde prodávají mapy ,dnes otevřeli o půl hodiny dříve jen kvůli nám. Máme výbornou mapu Teheránu, zbývá už jen sehnat bydlení. V plánu města jsou sice nějaké hotely uvedeny, ale bohužel nepatří do naší cenová relace. Potřebujeme něco podstatně levnějšího. Vyptáváme se tedy, kde to jen jde. Každý nás posílá někam jinam. Začínáme toho mít plné zuby. Jsme utahaní a zpocení, bágly se nám lepí na záda. Po třech hodinách tristního pěšího putování městem konečně nacházíme levný a dobrý hotýlek jménem Maschad. Bydlí zde turisté a studenti z Pakistánu. Konečně sprcha. Následuje chvilka spánku. Budíme se kolem jedné. Jdeme na procházku městem, blíž se seznámit s okolím. Po cestě ve vedlejší uličce nacházíme jiný, mnohem levnější hotel. Není sice moc čistý, ale je za polovinu Cena zvítězila. Zítra se stěhujeme.

Teherán je veliké, rušné město. Venku člověk nikdy neví, co a kdy ho přejede. Kupy nákladních a osobních aut se společně s autobusy proplétají totálně ucpanými ulicemi. Mezi tím vším předvádějí doslova kaskadérské kousky motocyklisté. Jízda protisměrem je téměř pravidlem. Semafory na křižovatkách taktéž respektuje málokdo. Lidé jsou usměvaví a nad míru přátelští. Absolvujeme mnoho příjemných rozhovorů. Nejvíc je vždy zajímá, jak se tam v Evropě vlastně žije. Dychtí po informacích. Střet dvou světů, tedy toho našeho a jejich, je občas docela humorný. Následující historka se sice nestala přímo nám, ale vyprávěli nám ji přátelé, s kterými jsme nějaký čas cestovali. Takže jak jsem koupil, prodávám. Po cestě autobusem si je vybrala rodinka lékaře z Teheránu a že prý musí bydlet u nich. Po večeři se hostitel chtěl ukázat a pustil jim na videu klipy z MTV. Při mírně lechtivých záběrech spoře oděných krasavic se prý trochu červenal. Největší překvapení přišlo ovšem po shlédnutí videoklipu jakési americké rockové kapely. Stěžejním motivem krátkého příběhu byla svatba v kostele doprovázená hutným bigbeatem, kdy hudebníci účinkovali přímo pod oltářem. Iránská rodinka byla prý velmi překvapena, jak že to tam na západě svatba vypadá. Dlouho jim naši přátelé museli vysvětlovat, že je to jen nadsázka a ve skutečnosti tomu tak nebývá. Přesto si však nebyli jisti, jestli je přesvědčili. Tady je, ale taky spousta věcí, které nemůžeme dost dobře pochopit. Důležité je se toho nebát a neodsuzovat dopředu. Irán by myslím mohl být pro mnohé krajany velkou lekcí slušného chování. Zvláště pak pro ty, co jsou schopni zmlátit někoho jen kvůli jeho barvě kůže nebo délce vlasů. To se nesnažím chápat, ono to ani nejde, jen je mi těch lidí líto.

Večer najdeme malou příjemnou restauraci s dobrým levným jídlem. Majitel mluví francouzsky a chová se jako pravý aristokrat. Tipujeme ho na bývalého zaměstnance nějaké vyhlášeného pařížského restaurantu. Se všemi hosty laškuje a se svým podnikem je dokonale srostlý. Každou chvíli kontroluje kvalitu pokrmů, nebo peskuje své podřízené. S večeří jsme nad míru spokojeni. Po zaplacení, zhruba dolar za oba, se s námi srdečně loučí všichni přítomní kuchaři, číšníci, uklízeči a samozřejmě i pan šéf. Však my přijdem zas.

 

PONDĚLÍ 01/05/00

Ráno se stěhujeme. Náš nový hotel sice vypadá jako ubytovna Ukrajinců v Čechách, ale je skoro zadarmo. Klientela tomu odpovídá. Staří ji svobodní mládenci na cestách a několik studentů. Jeden ze spolubydlících rád poradí, jak se snadno a rychle dostat autobusem do rezidenční čtvrti, kde by měla být indická ambasáda, hlavní to důvod naší zastávky v tomhle městě. Jízda narvaným Ikarusem je opět školou slušného chování. Okamžitě nás pustí sednout. Při tom mužům, kteří tak činí, je určitě kolem šedesáti. Připadáme si trapně. Vysvětlujeme cosi o věku jejich a našem. Z davu se náhle ozve něco jako jen si sedněte, jste přece cizinci. Hodinová cesta přes celé město je vsedě přeci jen příjemnější. Milí usměvaví lidé kolem, se stále na něco vyptávají. Nakonec, když všichni vědí, kam jedeme, se v autobusu strhne hromadná diskuse o tom, kde bude nejlepší vystoupit. V patřičné stanici se loučíme a obrněni trpělivostí jdeme na ambasádu.

Malý nevzhledný paneláček s indickou vlajkou hlídá několik vojáků se samopaly v rukou. Bez větších průtahů se dostáváme dovnitř. Starší obézní Indce vysvětlujeme náš problém. Zjevně nechápe a posílá nás do Prahy, že máme o víza žádat tam. Vysvětlujeme znovu, snažíme se držet nervy na uzdě. Po čtvrthodině začíná chápat, ale přijde s dalším trumfem. Chce po nás dopis z české ambasády v Iránu, podepsaný konzulem, v tom smyslu, že jsme opravdu Češi. Dobrá, prozatím kapitulujeme. Česká ambasáda naštěstí není daleko, tak si uděláme procházku. Po cestě obdivujeme veliké malované bilboardy, které zdobí každou významnější budovu. Nejčastěji se opakuje motiv vousatého muže se samopalem v mnoha variantách, dále samozřejmě portréty duchovních vůdců či politiků. S němým úžasem ovšem hledíme na stěnu pětipatrového domu s  nakreslenou vlajkou spojených států, na které hvězdy nahrazují lebky a pruhy jsou vyvedeny jako dráha letících pum. Přes to celé veliký nápis pryč s USA. Inu, pozůstatek propagandy.

Přesto, že je dnes prvního máje a naše ambasáda má zavřeno, příjemná paní konzulka nás přijme. Po vysvětlení co a jak, na zítřek požadovaný přípis slíbí vyhotovit. Zbytek dne bezcílně chodíme městem. Po večeři se vracíme utaháni do hotelu. Zatím netušíme, k jaké šarádě o několika dějstvích se tu schyluje. Celý problém, který jsme nechtíc vyvolali, spočívá v tom, že chlapíkovi, který to tu vede, nechceme dát po dobu pobytu naše pasy. Dlouze mu s pomocí několika tlumočníků vysvětlujeme, že dostane jenom fotokopie. To prý ale nejde. Tady mu všichni musí dát originál dokladů. Bráníme se proto dál, on nakonec vzdává a prozatím se spokojí s kopiemi. Na rozloučenou ještě vztekle třískne dveřmi pokoje. Netrvá to však dlouho a začíná další kolo. Bez jakékoli otázky po našem souhlasu se do pokoje nahrne snad celé osazenstvo hotelu v čele se staroušem. Opakovaně nás přesvědčují o nutnosti odevzdání pasů. Začínáme být také pěkně nepříjemní, utlučeme je znovu argumenty a v podstatě vyhodíme ven. Aniž bychom to tušili, v té chvíli se děje o patro níž pozoruhodná věc. Studenti z Pakistánu po našem vzoru chodí jeden za druhým do kanceláře ředitele, dá-li se ta místnost tak nazvat, a požadují své dokumenty zpět. To samozřejmě nevoli hoteliéra ještě zvýší. Prozatím je však na několik hodin klid. Kolem desáté večer někdo klepe na dveře. Další ze zaměstnanců hotelu. Tentokrát to zkouší po dobrém. Cíl má ale stejný jako jeho šéf. Po chvíli s neúspěchem odchází. Tak snad už bude konečně klid. Sílí v nás myšlenka na další stěhování. Uplyne dalších třicet minut, starouš je tu zas. Nyní už s vyloženou provokací. Někdo nás prý viděl jak v jeho hotýlku kouříme hašiš. Samozřejmě nesmysl. V Iránu jsou přeci jenom takovéhle zábavičky dost o hubu. Už se nekontroluju a řvu na něj. Ty šťavnatější výrazy uvádím v češtině, ale on asi stejně chápe, kam ho teď posílám. Aleš je klidnější. Vysvětluje mu, že je to hloupost. Vyhrožuje ještě chvíli policií a když mu dojde dech, prostě ho vystrčíme ze dveří. Je to jasné. Zítra se stěhujeme.

 

ÚTERÝ 02/05/00

Při odchodu z hotýlku na sebe se staroušem házíme nevraživé pohledy, ale nakonec je myslím spokojenost na obou stranách. Jemu nikdo nenabourává jeho systém a my budeme mít klid. Stěhujeme se zpět tam, odkud jsme včera ráno odešli. Cena je pravda vyšší, přesto je to asi dolar na jednoho. O poznání příjemnější personál se po vyslechnutí naší historky docela baví.

Následuje důvěrně známá cesta po ambasádách, dnes v opačném pořadí. Vojáček před tou českou si nás z předchozího dne pamatuje, nabídnutá cigareta mu udělá velikou radost. Paní konzulka se zatím bohužel nedostavila, proto se nás ujal její manžel. Relaxujeme v klidné zahradě v zadním traktu ambasády. Časem je pro nás dopis připraven. Paní Vašínová nám přeje šťastnou cestu a varuje před okradením v pakistánském Lahore. O tomhle městě v podobné souvislosti neslyšíme poprvé. Uvidíme, ještě tam nejsme. Dnes také chceme vyřídit prodloužení iránských víz. Za tímto účelem hledáme patřičný úřad. Jeho jméno si již přesně nepamatuji, ale vím, že nás docela pobavilo. Prodloužení akutně potřebujeme. Nutná procedura, k jeho udělení vypadá následovně. Jsou potřeba dvě fotografie, ty ale budeme časem stejně určitě potřebovat. Dalším krokem je zaplatit v bance, kterou nikdo nezná správní poplatek deset tisíc rijálů. No a po posbírání několika razítek u příslušných přepážek-růžový formulář, velikosti starého Rudého práva, na dalším okénku odevzdat u registračního úředníka. Kupodivu by to mělo být hotové ještě dnes. Máme se dostavit v jedenáct . V danou hodinu prodloužení samozřejmě ještě není. Úředníci plácají cosi o problémech s computery. Že by něco takového měli. Pokorně tedy čekáme ve frontě spolu s dalšími žadateli. Půl jedné. Pasy máme zpátky i s potřebným razítkem. Prodlouženo o sedm dní. Rychle na indickou ambasádu, měli by tam být do jedné. Za známým okénkem sedí známá žena se stejně nevraživým výrazem jako včera. Požadovaný dopis na ni moc dojem neudělal. Teď se pro změnu dohadujeme o zaplacení poplatků. To ale nechceme, učinili jsme tak přede dvěma měsíci v Praze. Baba zuří. Jsme odkázáni na jakéhosi úředníka uvnitř v budově. V recepci na něj čekáme asi hodinu. Dokola nám však opakuje to samé jako předchozí úřednice. Nevypadá, že by o tom chtěl diskutovat. Přesto říká ať čekáme dál, pokusí se prý do Prahy zavolat a zjistit co a jak. Čekáme. Nadešel konec úřední doby, no a tak nás jednoduše vyhodili. To snad ne. Klejeme a zuříme. Indové vedou 30:0, my se tam snad nedostanem.

Jsme v poměrně neveselé situace. Trčíme v Teheránu. Víza do Indie nemáme a dochází nám iránské peníze. Budeme muset směnit. Bohužel cestovní šeky tady nikdo nebere, takže hotovost. Směna peněz je velmi humorná záležitost. Oficiální banky mají velice špatný kurs, zřejmě proto je v ulicích spousta veksláků. Nejvíc v okolí náměstí Imán Chomenei. Často chodíme kolem a s některými se už od vidění známe. Vlastní výměna je veliké divadlo. Těchto pouličních bankéřů jsou dva druhy. První nabízí slušný kurs, ale připočítávají si “comission”. Druhá skupina nic takového nechce, ale kurs je trochu horší. Ve výsledku to vyjde nastejno. Postup transakce je jednoduchý. Domluvit částku a ověřit pravost bankovek. Já počítám, Aleš kontroluje. V balíku peněz, který jsme obdrželi, je oproti domluvené sumě o něco méně. Zbytek je potřeba důrazně vymáhat. Mají kolem toho spoustu řečí, že takhle prodělají a kdesi cosi. Teď už je to hra nervů. Čím déle člověk vydrží, tím víc dostane. Když jsme spokojeni, celá výměna je dokončena předáním dolarů a podáním ruky.

Po večeři v oblíbené restauraci jdeme spát. Zítra nás čeká další kolo s Indy. Doufejme, že tentokrát zabodujeme.

 

STŘEDA 03/05/00

Teheránské dny se nám stávají poněkud nudnými. Jako vždy první cesta na ambasádu. Obvyklý rozhovor s malou Indkou u okénka. Dokola vysvětlování a přesvědčování. Znovu bez úspěchu. Dnes pro změnu vymyslela, že máme zaplatit dvacet dolarů jako poplatky za vyřizování faxů a telefonátů s indickou ambasádou v Čechách. To ne. Pokoušíme se vymyslet, jak úředníky v Praze popíchnout, aby sem do Teheránu nějaké vyjádření o naší nekonečné cause poslali. Nadvakrát tedy do Prahy voláme. Poprvé mr. Babu neúřadoval, podruhé nám řekl, ať se zkusíme příští týden za ním zastavit. Možná prý bude vědět víc. To, že jsme dva tisíce kilometrů daleko na cestě do Indie, zřejmě nepochopil. Co teď. Nálada je hodně pod bodem mrazu. Zaplatit tu hroznou sumu a čekat, jestli nám to dají. Z Prahy ale můžou poslat cokoliv a nakonec víza stejně dostat nemusíme.

Odpískali jsme Indii a původní plán se smrsknul jen na Pakistán. Hory tam mají taky krásné a budeme na ně mít alespoň dost času. Hodně mě sice tohle rozhodnutí mrzí, ale to bychom nedělali nic jiného než objížděli indické ambasády v přilehlých zemích, platili dokola nesmyslné poplatky a přesvědčovali zabedněné úředníky. Děkujeme pane Babu, z cest vám určitě něco pěkného přivezu a pravděpodobně to bude tikat.

Zítra pryč z Teheránu. Ne že by se nám tu nelíbilo, ale vzpomínky na něj bude asi něco stále trochu kalit.

 

ČTVRTEK 04/05/00

Trochu ještě couráme městem po důvěrně známých místech, včetně autobusového nádraží. Tam vybíráme večerní autobus k dalšímu přesunu, tentokrát do Esfahánu. Prý je to hezké město a cestu na pakistánské hranice si tak rozložíme na dvě části. Jet to najednou by bylo asi dost náročné. Při odpolední procházce jsme objevili uličku, kde všichni prodávají foťáky. Ceny jsou fantastické, těžko však říci, odkud aparáty pocházejí a jestli fungují tak, jak mají. Není kam spěchat, a tak posedáváme v čajovnách a prodejnách limonád, kde navazujeme mnoho rozhovorů s přátelskými Iránci. Jediné téma, ke kterému odmítají cokoli říci, je politika. Bojí se snad?

Ještě jednou se vrátím k iránským ženám. Jsou nádherné, což člověk ovšem může posoudit, až ve chvíli, kdy nějakou spatří nezahalenou. Podařilo se mi to, když jsem omylem místo do obchodu vstoupil do obytného domu. Tam si jedna krasavice užívala na divanu odpolední siesty. Jakmile mě spatřila ihned celá zčervenala, já zřejmě také a už se halila do svého hábitu odloženého opodál. Začala křičet, já blekotal, že je to omyl a omlouval jsem se. Mezitím z prvního patra po schodech seběhl nějaký muž a s brunátným obličejem na mě hulákal. Co? To nevím. Radši jsem se dal na ústup. To nedorozumění mě teď mrzí, ale těžko říci, jak bych jim celé nedorozumění vysvětloval. Každopádně byla nádherná a jejímu muži se moc nedivím, že tak vyváděl.

Zbytek dne se obešel bez dalších incidentů. Nyní sedíme v atriu příjemného hotýlku a vyčkáváme hodinu odjezdu. Majitel i jeho zaměstnanci jsou příjemní, bude se nám po nich stýskat. Popřejeme si vzájemně hodně štěstí a vyrážíme směrem na autobusové nádraží. Po vystoupení z městského busíku se na nás sesype hromada “jahod”, tak jsme kdysi pojmenovali neodbytné prodejce všeho možného zboží i služeb. Tahají nás za rukávy a poutka u batohů, překřikují se a vysvětlují, proč je pro nás nejvýhodnější cestovat se společností, pro kterou pracují právě oni. Začínají být dost dotěrní, rychle pryč. Hlava nehlava se davem prodíráme směrem k autobusovému terminálu. Tam se ovšem situace opakuje, jen s jinými aktéry. Dokola vyřvávají názvy měst do, kterých jejich autobusy odjíždí. Dokud máme na zádech bágly a vypadáme že někam pojedeme, nemáme od nich pokoj. Konkurence v pravém slova smyslu tu ovšem nefunguje, protože všichni musí jezdit za pevné, vládou stanovené ceny, a tak se snaží zákazníka ulovit, jak jen to jde. Mumraj kolem je šílený. Do křiku již zmíněných dohazovačů autobusových společností se prolíná hudba z několika stánků v nejbližším okolí, randál z velikých televizorů nad hlavou a zase pokřik prodavačů všeho možného.

Po čase v klidu zakupujeme lístek a čekáme dál. Cena je neskutečně nízká-zhruba jeden dolar a kousek za cestu dlouhou šest set kilometrů. Ojíždíme v jedenáct večer. Čeká nás dlouhá cesta pouští. Naštěstí přes noc. 

 

PÁTEK 05/05/00

Cesta ubíhá příjemně, jenom ne a ne usnout. Řítíme se noční krajinou kolem hor nahoře nad Teheránem. Jsou vyšší, než jsem myslel, a údajně tu mají i nějaká lyžařská střediska. V hlavě zraje nápad na lyžovačku v Iránu. Mohla by to být pohoda, sehnat levnou letenku a vyrazit sem. Vždycky, když by omrzel sníh, dá se zajet k Perskému zálivu moři a tam je koupání celý rok.

Luxusní autobus je vybaven televizí a my měli možnost shlédnout něco málo ze zdejší kinematografie. Film pojednávající o jakési události z historie země, byl neskutečná nuda, připomínalo to trochu české televizní inscenace z osmdesátých let. Naštěstí se moc nelíbil ani spolucestujícím, a tak "telku" brzo vypnuli.

Konečně usínám, ne však na dlouho. Kolem čtvrté ranní autobus zastavuje uprostřed pouště k první dnešní motlitbě. Ta probíhá na vyvýšené betonové plošince se střechou. Všichni muži opouští autobus a oddávají se asi čtvrthodinu rannímu rituálu obličeji obráceni směrem k Mecce. Překvapilo mě, jaká je na poušti poránu zima. Odhaduji tak pět až deset nad nulou.

V půl páté přijíždíme na Esfahánské autobusové nádraží. Nedospalí a rozlámaní usedáme v nádražní hale, kde vyčkáváme svítání. O tomhle městě nevíme vůbec nic. Nejprve musíme sehnat mapu a nějaké bydlení. Občas někdo přisedne a společně hovoříme o běžných věcech. Máme štěstí, jedním z informací chtivých Iránců je mladý student práv. Čeká na bratra a rozhovorem s námi rozhovorem si krátí čas. Vypráví o historii města a celého kraje, mentalitě zdejších lidí a spoustě dalších zajímavých věcí. Svádíme polemiku na téma náboženství a rozdílů světa-toho našeho a jejich. Je hodně v pohodě. Nabízí nám doprovod do hotýlku svých známých, bratr prý chvilku počká. Hotel je skutečně výborný.Čistý a velmi levný. Dokonce tady bydlí i nějací Češi, už se na ně těšíme, krajany jsme neviděli, ani nepamatuji. Nakonec vyměňujeme adresy a loučíme se. Slastný spánek se dostavuje po chvilce.

Probouzíme se v poledne a vyrážíme na první obhlídku města, jež nám všichni náramně vychvalovali. Problém s mapou je taktéž vyřešen, zapůjčili nám ji v recepci hotelu. Málem bych zapomněl-pokud se sem někdy podíváte, ten hotýlek se jmenuje Amir Kabir. Jako všude v ulicích iránských měst nás kolemjdoucí srdečně zdraví, řidiči troubí na klaksony a ptají se, kam chceme svézt.

Zajímavostí je tu opravdu hodně. Procházíme se městem a na jednom ze starých esfahánských mostů se stáváme se svědky pouliční slavnosti. Starý slepec přezpívává dlouhou tklivou píseň o hrdinovi z dávných časů a ostatní, vesměs muži středního věku, refrény opakují s ním. Nechávají se bez problémů fotit a dokonce mi dělají místo pro co nejlepší záběry. Pořizujeme i zvukový záznam celé akce. Jeden urostlý padesátník nám slova legendy tlumočí a poté mě odvádí stranou, aby pózoval jen pro mě.Je to fantazie. Kolemjdoucí nás zastavují a vyptávají se na všechno možné. Dlouho jsme zpovídáni učitelem s třídou asi dvaceti žáků. Komunikace je trochu krkolomná, on tlumočí dotazy žáků do angličtiny, naše odpovědi poté zase naopak. Nejvíc je zajímá, jaké čteme noviny a časopisy a co si lidé u nás myslí o jejich zemi. Na tuhle otázku odpovídám malou milosrdnou lží. Kdybych jim řekl pravdu, asi bych se musel trochu stydět za to, že o nich nevíme nic a toho neznámého se bojíme. Nejvíc je ale překvapí, že jsem ve svých dvaceti šesti letech stále svobodný a nemám žádné děti. Oni mi na oplátku vysvětlují spoustu věcí ze života obyčejných lidí tady. Učitel povídá o tom, jaký má plat, a já po rychlém přepočtu zjišťuji, že je na tom podstatně hůř než učitelé u nás. Když však vidím jeho vztah k žákům, chápu, že svou práci miluje a dělal by to i za polovic.

Další veliká atrakce nedaleko odtud je komplex mešit ve starém městě, rozdělený na mužskou a ženskou část. Bohužel, je ale pátek a dovnitř cizinci nesmí. Uprostřed starého města si připadám o několik stovek let nazpátek. Davy lidí se schází k odpolední motlitbě. Tesklivý muezin pěje svoji pobožnou píseň. Rozdíl od časů minulých je pouze ten, že používá k zesílení hlasu reproduktory. Silným zážitkem je i procházka kolem ženské mešity. Uzoulinké uličky jsou zaplněné od hlavy až k patě zahalenými ženami. Jsou jich stovky a zřejmě se jim moc nepozdáváme, pokukují sice po nás, ale očnímu kontaktu vždy na poslední chvilku uhnou. Neodolám a i když je to v těchto koutech světa krajně nezdvořilé, nenápadně pořizuji nějaké obrázky. Už se na ty fotky moc těším. S takhle silnou vírou jsem se doposavad u muslimů setkal jen při návštěvě Kašmíru před několika lety. Netroufám si samozřejmě hodnotit něco, čemu příliš nerozumím, ale vše, co jsem si o islámu do těchto dnů myslel, je najednou nějak jinak. Zdá se mi, že tohle náboženství vede tím správným směrem a zřejmě k němu i ta trocha věcí které považujeme za tmářství a předsudky k němu patří. Ti lidé, které potkáváme, vůbec nejsou krvaví psi co křesťanům řežou hlavy. Trochu méně lžou a jsou mnohem otevřenější. Připadáme si tu velmi spokojeni. Ve stínu, za zvuků svaté písně nasáváme atmosféru. Něco podobného jsme zažili už v Istanbulu, ale tady je to nějak silnější a opravdovější.

Z druhé strany velké mešity je jedno z největších náměstí na světě. Plocha velikosti mnoha fotbalových stadionů je geometricky vyplněna mozaikovou dlažbou, bazénky a zelení. Vypadá to jako z pohádek tisíce a jedné noci. Celé prostranství je lemováno budovami s podloubím, pod kterým je proslulý bazar. Dnes bohužel zavřený. Pátek není dnem obchodu, ale dnem věnovaným očistě duše.

Po příjemné procházce odpočíváme v městském parku. Na trávě mezi piknikujícími svátečně vystrojenými Iránci po chvilce usínám. Mají dnes volný den a setkání s přáteli milují. Nic jim nechybí, vypadají šťastně. I když co já vím o jejich starostech. Budou ale asi dost podobné těm našim. Navečer po cestě zpět do hotýlku se nám přihodila podivná historka. Jdeme po ulici a asi pět minut se nám za zády ozývá “hallo mister”.

Několikrát se otáčíme, ale nikde nikdo. Najednou nás doběhne tak desetiletý kluk a nutí nám velikou kytici růží. Nechápeme samozřejmě proč. Vysvětlujeme mu, ať ji radši dá nějaké ženě. Nenechá se odbýt, a tak máme pugét květin. Teď teprve jsme ta správná dvojka. Dvě opice a ještě k tomu s kytkou. Je na nás asi báječný pohled. Nevíme co s ní a cítíme se trochu trapně. Naproti přes ulici je květinářství, tak ji tam zaneseme. Nechápou nás, nemluví anglicky. Pantomimou vysvětlujeme jak jsme ke květinám přišli. Zírají na nás jako na tvory z jiné planety. Vypadáme asi jako totální idioti. Zřejmě je to poprvé, co se jim něco podobného stalo, nám také.

Večer v hotelu potkáváme známé Angličany z Teheránu. Povídáme, co je nového a kam dál. Mají namířeno přes Pakistán do Číny a Tibetu, držím jim palce, aby to vyšlo. K obecnému obveselení líčíme naší anabázi s indickými vízy. Dále probíráme plán cesty do Záhedánu a odtud do Pakistánské Quetty nedělním expresem. Varují nás před vysokými teplotami dole v poušti, prý až kolem padesáti nad nulou. To se máme na co těšit. Snad to přežijeme. Spát jdeme brzo, zítřek bude náročný.

 

SOBOTA 06/05/00

Brzo ráno vyrážíme městskými autobusy na nádraží. Je asi osm a vedro začíná být nesnesitelné, s velkými bágly na zádech-moc prima. Náš další spoj vyjíždí až v jedenáct, odpočíváme tedy ve stínu, obklopeni skupinkou malých kluků. Hovoří docela obstojně anglicky a pohledy z Čech, kterými jsme je podarovali, jsou uneseni. Suverénně to u nich vyhráli zasněžené Krkonoše s lyžaři. Na oplátku dostáváme několik šálků vynikajícího černého čaje. Po chvilce se informace o naší přítomnosti rozkřikne po dalekém okolí a pro pohledy si chodí i dospělí muži. Zíráme, jak jsou nadšeni a na pohlednicích si ukazují jednotlivé výjevy z naší domoviny, pro ně tak cizí. Jsou jako malí. Méně příjemná už je partička právě příchozích vojáků na dovolené. Ti jdou na věc přímo a říkají si o peníze. Ptám se jich, proč bych jim měl dávat svoje peníze. Místo odpovědi kroutí hlavou, buď nerozumí, nebo nechápou. Naštěstí po chvíli odjíždí, máme tedy klid. Už jsem si začínal myslet, že tady žádní hajzlíci nežijí.

Autobus jede na čas. Je to starý mercedes na boku s nápisem “air condition”. Po čase zjišťujeme, jak to s tou klimatizací je. Tvoří ji dvě střešní okénka. Čeká nás dlouhá cesta a máme z ní trochu strach. Dole v poušti je prý pekelné vedro. V Záhedánu bychom měli být zítra v sedm ráno.

Čtyři odpoledne, teplota uvnitř nesnesitelná, venku je ještě hůř. Zastavujeme na malé občerstvení. Voda, kterou vezeme v lahvích s sebou má alespoň čtyřicet stupňů, takže studená limonáda a čaj náramně osvěží. Nemám ani chuť vytahovat foťák a spolu s několika dalšími cestujícími uléhám na betonové zastíněné plošince. Je na nich znát, že toho mají taky plné zuby. Diskutujeme o všem možném, ale vnímám to jen z části. Nejvíc se těším na večerní ochlazení. Zbytek dne trávím v polobezvědomí. Z letargie mě probouzí až podvečerní zastávka. Ochladilo se alespoň o dvacet stupňů a dostavil se pocit hladu. S malým mužíčkem z restaurace se dlouho dohadujeme, co si dáme. Z proskleného chladícího boxu, na kterém je zvláštní, že uvnitř lítají mouchy, postupně vytahuje špízy, vnitřnosti a mozky. Dělá se mi špatně, musím ven. Aleš nakonec uspěl, máme sušenky a limonádu. Sedíme na terásce před restauračkou, cpeme se a hovoříme s teheránským klenotníkem na cestách. Na stole rozkládá své poklady. Skutečně pěkné šperky. Nechce prodat, jenom se pochlubit. Moc ho zajímá můj perleťový prsten a chtěl by ho získat za každou cenu. Vysvětluji mu, že je to dárek. Poté přestává naléhat.

Sedíme ve vlahém večerním vánku s ním a jeho rodinou. Najednou všichni s hysterickým křikem vyskočí na židle. Nechápeme co se děje. Skupinka mužů stojících opodál se rozprchne a mezi nimi se něco mihne. Jeden z nich to něco zadupne. Byl to škorpion, kterého přilákalo světlo. Místní mu říkají “rotr”. Po chvíli všichni, včetně nás, stojí kolem mrtvého tělíčka, vášnivě diskutujíc o jeho velikosti a případné nebezpečnosti. Byl to, ale mrňousek. V “Jugošce” jsou větší. Cesta pokračuje klidně. Spolucestující nás krmí oříšky a ovocem. Jen kdyby se ještě trochu ochladilo. Zpocení na chvíli usínáme.

 

NEDĚLE 07/05/00

Okolo páté přichází obvyklá zastávka na ranní motlitbu. Někde dál na východ se na horizontu objevují první paprsky slunce. Teplota zatím ujde. Později, to už je světlo a samozřejmě vedro, přijíždíme do pekelného horkého města jménem Záhedán. Po vystoupení se na nás ihned sesype skupina podivných dopravců. Nabízejících transport k asi padesát kilometrů vzdálené pakistánské hranici. Všichni nám tvrdí, že odtud žádný vlak do Quetty nejezdí a jediná cesta je možná právě jen s nimi. Nejlepší bude se přesvědčit rovnou na nádraží. No jo, ale kde je. Jdeme tedy hledat do města. Po chvilce na nás není ani nitka suchá. Ptáme se kolemjdoucích. Nikdo ale nerozumí. Právě když rukama nohama imituji mašinku a nádraží, abych požadovanou informaci dostal z policisty řídícího dopravu na křižovatce, vedle nás zastavuje stará otlučená fordka. Uvnitř kromě šoféra a jednoho Iránce sedí dva Češi z Brna. To je překvápko. Afgánský řidič je za úplatu veze na hranice. Otamtud prý do Quetty jezdí autobus a je mnohem pohodlnější než vlak. Cesta ubíhá rychle, společnost krajanů, prvních, které na cestě potkáváme, je velmi příjemná.

Hraniční vesnička se jmenuje Taftan. Několik hliněných domků ve vyprahlé krajině. Na jednom vlaje zelenobílá vlajka s půlměsícem a hvězdou. Konečně Pakistán. Co nás tam asi čeká? Výstupní kontrola na iránské straně probíhá hladce, potřebné razítko dostáváme bez průtahů. Na straně pakistánské stojí malá bouda uplácaná z hlíny a v ní několik zpocených pohraničníků prověřuje doklady lidí vstupujících do země. Odevzdáváme pasy a čekáme, co bude dál. Postupně si všechny volají dovnitř. Na nás zatím nedošlo. Venku mezitím hovoříme s nějakými Francouzi na cestě opačným směrem. Je s nimi jedna holka, ta se má v Iránu na co těšit. To už mě ale také volají. Vstupuji do malé místnosti plné tlustých chlapíků v uniformách. Můj pas putuje od jednoho ke druhému a každý si z něj zapisuje informace do velikých registračních knih. Další v protějším rohu zkouší malinkatého Iránce ze slovíček v urdu, pakistánském to úředním jazyce. Už si taky chystám básničku. Bohudík po mě nic takového nevyžadují. Tuto proceduru postupně úspěšně absolvujeme všichni a cesta dál je volná. Venku před celnicí se na černém trhu dají směnit peníze. Měníme tedy zbytek iránských rijálů a malé dolary. Ty se jim ovšem nelíbí a nechtějí je, že jsou prý staré. O kus už dál problémy nedělají.

Autobus do Quetty je přistaven, nikdo však neví, v kolik pojede. Asi až se zaplní. Čekáme několik hodin v šíleném vedru. Začínám pochybovat o použitelnosti diáků, které mám v báglu na střeše. Tam musí v té výhni na slunci musí být aspoň sedmdesát. Těžko říci, co to s nimi udělá, každopádně zjistím to až za pár měsíců doma. Za celnicí jsme se seznámili se sympatickým chlapíkem. Zajímavý týpek. Otce má Turka, matku Indku. On sám vlastní hotýlek v Tanzánii. Nyní si udělal rok dovolenou a cestuje na východ. Je to pěkný pořízek asi metr devadesát a nejméně sto kilo. Při vzájemném představování nám říkal celé své jméno, dost komplikované, proto se ujala přezdívka Raf.

Osazenstvo autobusu kromě čtyř Čechů, jednoho Turka a jednoho Iránce tvoří asi třicet Pakistánců, kteří evidentně pašují něco dál do země. Vypadá to na krabice pracích prášků. Díky nedaleké afgánské hranici o obsahu trochu pochybuji. Právě tudy totiž vede jedna z hlavních cest opia do rafinerií v Turecku, kde se z něj vyrábí heroin. Odtud dál potom do celé Evropy a Severní Ameriky. Doufám, že se nedostaneme do žádných problémů. Jakmile se autobus dal do pohybu, řidič pouští tisíckrát ohranou kazetu. Z přebuzených reproduktorů nad mou hlavou vyřvávají zdejší hity. Je to ale lepší než iránský pop a kupodivu se to dá i poslouchat.

Už jsem si myslel, že na vedro se dá zvyknout, nyní však přichází krize. Je mi špatně, bolí mě hlava a záda. Za studenou sprchu bych dal nevím co. Při jedné z pravidelných silničních kontrol vyšla řada na mě. Vystupuji a s pěti pasy v ruce mířím k policejní budce. Na slunci v pekelné výhni se sotva ploužím, v kamenném domečku policistů je přeci jen o trochu lépe. Během kontroly dokladů bloudím pohledem po stěnách stavení. Na jedné visí teploměr a na něm neuvěřitelných čtyřicet sedm stupňů. Venkovní teplotu si neodvažuji odhadnout. Už jsem rezignoval. Piju teplou chlorovanou vodu, ze které se mi dělá špatně a tupě zírám do okolní suché pustiny. Kolem támhletoho kopce jsme přece už jednou projeli? Otáčím se a vidím jich šest stejných za sebou. Pravý je však jen jeden. Dokonalá fata morgana. Na večer vjíždíme do hor a trochu se ochlazuje. Později nad ránem je mi dokonce zima. Konečně na chvíli usínám.

 

PONDĚLÍ 08/05/00

Brzo ráno jsme v Quettě. Přichází první pořádné rozčarování. Po sundání bagáže ze střechy autobusu a ohledání škod zjišťuji, že chybí stan. Nakonec se naštěstí našel, na druhém konci prostoru určeném pro zavazadla, pod pytli s cukrem a moukou. Docela úleva. Společně s Brňáky a Rafem vybíráme podle Lonely Planet vhodný hotýlek a hledáme tansport. Rikša se zdá být vhodná. Jedu v jednom vozítku s Rafem. Při tělesné konstrukci nás dvou a báglech pod nohama by se sem nevešla už ani myš. Cesta je to pekelná. Oba rikšamani si dnes už dali prvního jointa a chovají se jako děti. Z pusou od ucha k uchu spolu závodí malými křivolakými uličkami města. Občas jedeme jen po dvou kolech. Právě nejlepší pocit z toho nemám. Quetta vstává do nového dne. Všude klid a pořádek, zatím docela přijatelné klima. Po půlhodince divoké jízdy rozlámaní vystupujeme před hotýlkem. Vybíráme čistý čtyřlůžák se sprchou za přijatelný peníz. Maximálně spokojen v šest ráno uléhám.

Ve dvanáct mě i zbytek cestovatelů budí Aleš. Vrátil se z vycházky po městě a hned nás tahá do čajovny na druhé straně ulice. Čaj a sladké pečivo k snídani chutnají báječně. Dnes máme dva hlavní úkoly. Zakoupit, pokud možno na zítřek, “vlakenky” do Lahore a vyměnit nějaké peníze. Koupit lístek na vlak ovšem není jen tak. Velice příjemná je sice sleva, kterou na železnici všichni cizinci mají. Činní dvacet pět procent z ceny jízdného. Méně příjemné je už úřední řízení předcházející jejímu vydání. Nejprve musíme vyhledat příslušnou kancelář. Po dvaceti minutách bloudění nádražím a přilehlými objekty se to daří. Potom stačí najít toho pravého úředníka, který se právě touhle procedurou zabývá. V kanceláři jich sedí asi deset, ale žádný se s námi dvakrát moc bavit nechce. Časem se daří jednoho přesvědčit, aby do evidenční knihy zapsal údaje z našich pasů. Konečně je vše vyřízeno, zbývá jen zakoupit jízdenku. Vlak naštěstí jezdí každý den, a tak máme na zítra lístek s místenkou do nejnižší třídy. Odjíždíme v půl jedné. Pro jistotu ještě několika dotazy kontrolujeme údaje uvedené na lístku, tady jeden nikdy neví. Vše je potvrzeno a tak jdeme měnit.

Směna peněz není tak složitá. Jsou dvě možnosti. Státní banka nebo černý trh. Po zjištění aktuálního kursu volíme tu první. Rozdíl je minimální a odpadá riziko falešných peněz nebo různých triků a fint ze strany veksláka. Zbytek celkem úspěšného dne trávíme procházkou městem.

Téměř všichni obyvatelé Quetty jsou uprchlíci z Afgánistánu. Někteří utíkali před Rusy, ostatní před Talibanem. Seznamujeme se s příjemným mladíkem. Jehož jméno si již bohužel nepamatuji. Mluví anglicky určitě lépe než já, což ovšem není zvláštního, a tak se zaměřil hlavně na Aleše. Spolu můžou pokecat daleko lépe. S rodiči a sourozenci sem odešli po talibanském převratu a otevřeli si obchůdek s oděvy. Postupně nám vypráví spoustu neuvěřitelných historek. Povětšinou o osudu příbuzných, kteří tam zůstali. Běhá nám mráz po zádech. Na druhou stranu ovšem dodává, že nechápe, proč do Afgánistánu nejezdí turisté. Prý je to nádherná a pro cizince poměrně bezpečná země. No, nevím nevím. Doporučoval hlavně oblast nahoře mezi pakistánskými a čínskými hranicemi, kterou zatím Taliban nemá pod kontrolou. S vízy si prý není třeba dělat starosti, protože tam nahoře v horách vlastně ani žádné hranice nejsou, natož aby je někdo hlídal.

Během chvilky odpočinku v městském parku pro pány, ten pro ženy je naproti a je o poznání nevábnější, se ze mě stává opravář a čistič aparátů zdejších portrétních fotografů. Ty foťáky asi v životě nečistili. Všichni v tomhle městě jsou v pohodě, jen je na nich znát, jak zruční a šikovní jsou to obchodníci. My ovšem smlouváme, jak to jen jde a obvykle se cenu daří srazit na polovinu. Dokupujeme nutné zásoby na další cesty a pomalu se vracíme do hotýlku.

Večer nás Raf seznamuje s jedním klukem z Belgie. Vrátil se právě po Karakoram Highway z Číny a hory tam nahoře popisuje v superlativech. Už se moc těšíme. Vypráví o hezkých místech, která bychom neměli vynechat, ale také o tom, čemu se vyhnout, jako například trhy se zbraněmi v Peshawaru. Dají se tam prý koupit všechny možné zbraně za úžasnou cenu. Jen se doporučuje nenavštěvovat ho bez ozbrojeného doprovodu. Děkuji, to si rád nechám ujít. Hašiš otamtud ovšem funguje báječně.

 

ÚTERÝ 09/05/00

Ráno panuje výborná nálada. Snad nám ji ten vlak nezkazí. Čeká nás asi dvanáct set kilometrů přes půlku Pakistánu. Když jsme se loučili s Rafem nevěřícně kroutil hlavou, že nemáme lístek do vagonu s klimatizací. Prý už to jednou jel a jinak se to nedá. No uvidíme.

S trochou komplikací po čase nacházíme naše místa. Expres vyjíždí přesně. Před námi je třicet hodin cesty pekelnou pouští. Jako třešnička na dort přišla informace o rekordních vedrech, které letos v Balůčistánu panují. Máme se asi na co těšit. Prostor vagónu je poměrně logicky vyřešen tak, aby se sem vešlo co nejvíc

cestujících. ”Kupé” tvoří sedačky pro osm pasažérů, obvykle se jich zde však poskládá daleko víc, nad nimi u stropu připevněna dvě lůžka. Vše vyvedeno ve dřevě. Spánek na těch prknech bude asi lahůdka. Naproti přes uličku jsou další dvě sedačky proti sobě. Uvelebujeme a zabíráme celé jedno kupátko sami pro sebe. Postupně ovšem přistupují lidé s místenkami sem, a tak pohodlí netrvá dlouho. Projíždíme chudinským předměstím a docela zíráme, v čem se taky dá bydlet. Slumy vystavěné vesměs na smetištích, mezi jezírky špinavé břečky, jediné to pitné i užitkové vody. Spousta ušmudlaných dětí, stáda buvolů, hromady hořících odpadků a ukrutný smrad. Do reality dnešních dnů mě vrací až pohled na veliký bilboard Pepsi-Cola uprostřed toho všeho bordelu. Inu, konec dvacátého století.

V kupé se rozproudila živá diskuse o všem možném. Tenhle způsob cestování není sice moc pohodlný, ale člověk se toho v tom klimatizovaném voze se stewardem asi tolik o zemi a lidech nedozví. Jeden vojáček na dovolené nám vypráví mnoho zajímavého o běžném životě. Plat sice nemá nejvyšší, ale za to jistotu důchodu. Ta je tu výsadou pouze vojáků a státních zaměstnanců. Ostatní mají smůlu. O staroušky a stařenky se ovšem obvykle stará rodina. Ti, kteří ji nemají, musí do smrti pracovat, nebo žebrat. Odporná představa. Dál povídá o svých cestách do Evropy, byl totiž s SFOR v Bosně, ale dostal se i na Slovensko, takže ví, kde Čechy leží. Dokonce zná i některá slovenská slovíčka. Vesměs vulgární. Má docela přehled a umí si zjednat respekt. Toho se budeme držet. Postupem času se stává naším ochráncem a poměrně promptně řeší problémy nejen naše, ale i ve zbytku vagónu. Pakistánci jsou horké hlavy. První nedorozumění, zřejmě o místa, končí málem šarvátkou mezi dvěma mladíky. Náš přítel se naštěstí včas společně s jejich otci do rozmíšky vloží a po krátké slovní potyčce se chlapci objímají jako nejlepší přátelé. Za několik minut všichni zúčastnění spokojeně probírají problémy všedních dní v našem kupé. Vojáček občas překládá.

Teplota stoupá. Vodu sice vezeme, ale má už tak čtyřicet stupňů a začíná mě z ní bolet břicho. Na jídlo ani pomyšlení. Začínám tušit, že tohle nedopadne dobře. Projíždíme nehostinnou vyprahlou krajinou plnou písku a kamení. Občas se objeví hliněný domeček. Nechápu, jak tady někdo může žít. Vedro se pomalu stává nesnesitelným. Na každé stanici, kde to jde, kupujeme studené limonády. Žízeň však zaženou jen na chvíli. Očekávané ochlazení na večer se bohužel nekoná. Sláva další zastávka. Jdu se omýt a půjde-li to, koupit něco k pití. K pumpě je to dost daleko, snad to stihnu. Kolem jediného kohoutku se tlačí dav lidí. Když na mě dojde, vlak se už rozjíždí. Tak to do našeho vagónu nestihnu ani náhodou. Na poslední chvíli proto naskakuji do nejbližších dveří. Koukám se ven, kolik je to vozů k tomu správnému. Ale ouha, vagóny se nedají procházet.

Když se otočím zpět dovnitř, nevěřícně na mě zírá asi sto párů černých očí. Pokouším se o nesmělý úsměv. Rázem všichni roztají a hihňají se také. Mluví na mě nesrozumitelným jazykem, ale chápu, že je to pozvání k malému pohoštění. Přijímám jej. Trávíme společně asi hodinu do další stanice. Ruce i nohy zaměstnány pokusy o jakýsi dialog. Jde to ztuha, ale jde to. Na konci příjemného setkání dostávám na cestu ještě několik balíčků kukuřice a ovocnou šťávu. Kupodivu mým náhlým zmizením v našem vagonu byli nejvíce zděšeni Pakistánci. Nastává bouřlivé vítání a objímání. Dlouho musím všem dokola vysvětlovat, jak se to stalo.

Na jedné z příštích zastávek, kdy z paland slezli i ti největší spáči využíváme situace a vyskakujeme nahoru. Je to sice v leže, ale smrad a vedro je u stropu ještě horší. Trpím. Cáká ze mě pot a nemůžu usnout. Tady to stejně asi nepůjde. Povídám si se staříkem na lehátku vedle nebo čtu. Časem podléhám apatii. Tupě civím na strop. Panebože, to nám zbývá ještě asi osmnáct hodin cesty. Začínám tušit, jaké je to v pekle.

 

STŘEDA 10/05/00

Peklo pokračuje. Tento den nestojí příliš za pozornost, alespoň jeho část strávená ve vlaku hrůzy. Informativně tedy jen základní skutečnosti. Po celém těle mám veliké boláky. Něco mě v noci poštípalo. Těžko říci, jaký to byl hmyz, ale takové pupence jsem ještě neviděl. Dostavil se i první průjem. Spíš “sračka” jako bič. Trávím několik perných chvil na vlakovém záchodku, kupodivu docela čistém, tedy před mojí návštěvou.

Kolem čtvrté odpoledne začínám registrovat okolí. Údajně se blížíme k Lahore. Všichni o tom hovoří, jen odhad zbývajícího času jízdy a počtu stanic se dost liší. Někdy v šest nám průvodčí říká, že už jen jedna zastávka. Z té jedné se jich nakonec vyklube asi šest. Tentokrát doléhá krize na Álu. Kleje a všechny i s jejich rozumy posílá kamsi.

Konečně Lahore. Jsou z nás trosky. Rychle sehnat nějaké bydlení a hlavně sprchu. Všichni sice, v tomhle městě, varují před velkým rizikem okradení v levných hotýlcích u nádraží, my ale už dál nemůžeme.

Doufejme, že se probudíme se vším. Zevnitř ještě pro jistotu dveře pokoje zajišťujeme křeslem a usínáme.

 

ČTVRTEK 11/05/00

Do rána nás naštěstí nikdo neokradl. Seznamujeme se s manažerem hotýlku, alespoň to o sobě obtloustlý padesátník v trenýrkách tvrdí. Pochází z horské oblasti Hunza a dokola nám její přírodní kouzla vychvaluje. My tam stejně chceme jet, a tak se od něj dozvídáme mnoho užitečných informací. Po snídani se loučíme s Brňáky. Mají namířeno dál do Kašmíru, Indie a jihovýchodní Asie. Zpátky by se měli vracet přes Čínu a Rusko. Na vánoce snad už budou doma. Nádherný výlet. Držíme jim palce, ať to všechno vyjde, ale také trochu závidíme. Nás bohužel trochu tlačí čas. Někdy v srpnu musíme být zpátky doma.

Lahore je špinavé město plné odpadků, myší a potkanů. Oázou klidu a pokoje jsou jen komplexy památek. Nejvýznamnější je zřejmě červená pevnost z období vlády Mughalů. Velice podobné, i když větší, jsou v indické Agře a Dilí. Ta zdejší je ale bohužel teď zavřená kvůli rekonstrukci. V novinách jsme se dočetli o plánovaném omezení provozu v celém Lahore právě kvůli Red Fort. Veliké množství emisí nejen že otravuje život města, ale také se nemalou měrou podílí na poškozování památek. V ulicích, hlavně kolem nádraží a důležitých dopravních tepen, to vážně vypadá příšerně. Všude plno smradlavých náklaďáků, autobusů a jiných motorových povozů. Mezi tím kličkují cyklisté a “sebevrazi” na motorkách. Čtyřčlenná rodinka na jednom stroji není nic zvláštního. Tak se den za dnem městem valí tahle masa lidí na všem a ve všem možném za neustálého rámusu klaksonů. My pro dopravu městem volíme rikši, které mají pevně danou cestu a poberou najednou pět až šest lidí. Díky tomu je cena zanedbatelná.

Další z mnoha zajímavostí Lahore je veliká, impozantní mešita Badshahi. Budova se třemi kopulemi z červeného pískovce stojí naproti jedné z bran pevnosti. Vystavěl ji v roce 1674 poslední Mughalský vládce Aurangzeb. Stavba celá trvala dva a půl roku. Její půdorys má 160 m x 160 m. V době svého vzniku byla největším svatostánkem islámského světa. Čtyři minarety v rozích budovy dosahují výšky 54 m. Tolik ve stručnosti říká popis z průvodce. Na veliké dlážděné prostranství vstupujeme jako správní muslimové již bez bot s omytýma nohama. Kocháme se krásou mešity vlastní. Dovnitř se dá jít jen během motlitby, a tak ji obhlížíme alespoň zvenku. Rozmlouváme o všem možném s lidmi okolo. Obvykle turisty ze všech koutů Pakistánu.

Přesunujeme se do obchodní části města na Anarkali bazar. Je to vlastně jedna dlouhá třída protínající staré město, lemovaná obchůdky. Dá se tu koupit všechno. Nejprodávanějším artiklem jsou oděvy, dárky a upomínkové předměty připomínající tradiční umění jen vzdáleně. Když člověk hledá, narazí ale i na hodnotné a zajímavé věci. Na prezenty pro přátele doma máme času dost, takže zatím jen okukujeme. Na Anarkali stojí zajímavá mešita Golden Mosque postavená v polovině osmnáctého století. Není tak veliká jako Badshahi, ale za prohlédnutí stojí.

Po celodenním brouzdání městem jsme unaveni a po večeři brzo uléháme.

PÁTEK 12/05/00

V noci se mi zdál sen. Ne, že by se tak jindy nestávalo, ale tenhle byl dosti děsivý, a tak ho zde musím nastínit. Jak jsem již v předchozím dni zmínil, Lahore je z větší části špinavá díra se šesti miliony lidí a zhruba trojnásobkem potkanů. Ti byli hlavními hrdiny mého snu. Zdálo se mi, že je den co den minutu za minutou celé město na jejich hřbetech odnášeno kamsi k Indickému oceánu, aniž by si toho kdokoliv povšiml. Barvitě vyjevené podzemí s miliony malých špinavých tělíček vypadalo opravdu hrozivě. Ve chvíli, kdy je celé Lahore těsně před záhubou ve vlnách, se zpocený probouzím.

Ráno po zaplacení putujeme smradlavou čoudící vícemístnou rikšou na nádraží, kde hodláme chytnout něco na Islamabád. Na asfaltovém čtverci třicet na třicet metrů stojí několik autobusů. Ihned nás obklopí skupinka nahaněčů. Hlasitě a hlavně všichni najednou nás přesvědčují proč jet právě s nimi. Lezou mi na nervy. Stoupám si na špičky a řvu, česky, ať jdou do p…. .Funguje to dokonale. Stejná strategie se nám v podobných případech osvědčila již několikrát. Malý snědí mužíčci se rozprchnou, jak když střelí do vrabců. Poté v klidu zjišťujeme, který z autobusů první odjíždí požadovaným směrem. Máme štěstí, za chvilku jeden vyráží. Uvnitř klimatizovaného luxusního korábu je skvěle. Jen tu televizi s indickým MTV by mohli vypnout. Po chvilce si zvykám. Spolucestující vypadají mnohem čistší než ostatní, které jsme doposud potkávali. Inu, jedou do hlavního města. Cesta probíhá příjemně, na chvíli usínám. Asi v polovině zastavujeme na malé občerstvení u restaurace model McDonald. Připadáme si jako v nějakém jiném Pakistánu. Všude čisto, na záchodech je dokonce papír a mýdlo. Ceny tomu odpovídají. Venku je opět ukrutné vedro. Už abychom byli v horách.

Jedeme dál několik hodin suchou, nehostinnou krajinou. Před Islamabádem se mění, objevuje se zeleň a malé kopečky. Pojmenovali jsme je "Opičí hory". To už na nás ale kyne pomocník řidiče. Na předměstí vystupujeme na nějaké vedlejší silničce v lese. Co si tady počneme. Později chápeme, že přímo do města nejezdí nic, pravděpodobně z bezpečnostních důvodů, a všechny spoje končí tady na rozhraní souměstí Islamabád, Rawalpindi. Naštěstí se nás ujme jeden ze spolucestujících, jede taky do Islambádu, a v jeho doprovodu doputujeme kolem osmé večer k hotýlku vybraném podle Lonely Planet.

City youth hostel je ovšem jen pro pakistánské studenty. Staříka v recepci neobměkčí ani nabízený drobný úplatek. Jsme nahraní. Hledáme tedy něco jiného. Všechny hotely ovšem patří do pro nás nedostupné cenové hladiny. Prostě hlavní město. Po hodině hledání trochu zoufalí a dost utahaní usedáme na obrubník u silnice ve čtvrti Sitara market. Několika lidem, kteří se snaží pomoci, líčíme svoji situaci. Nakonec někdo radí kemp nedaleko odtud. Nemusíme ani stavět stan a za sto rupií si pronajímáme celý bungalov. Jen toho hmyzu kdyby tu bylo méně. Povečeříme něco z našich zásob a jdeme spát.

 

SOBOTA 13/05/00

Ráno vypadá město daleko přívětivěji. Přes noc nás nic nesežralo a nálada je velmi dobrá. O mnoho stupňů výš než včera večer. Dnes musíme hlavně prodloužit pakistánská víza. Máme je jenom na měsíc, ale hodláme se zdržet daleko déle, když nevyšla ta Indie. Víme celkem přesně, kde patřičné oddělení policie sídlí, Vzhledem k tomu, že doprava funguje tak jak má, brzo jej nacházíme. Úředníkovi za přepážkou vyplňujeme celkem srozumitelný dotazník, odevzdáváme fotografie, pasy a čekáme na rozřešení. Toho se nám dostává po třiceti minutách. Zadarmo máme vízum prodlouženo o dva a půl měsíce. Paráda. Nesrovnatelné s přístupem úředníků na indických ambasádách. Vypadá to tak, že se vláda, i když teď vojenská, prozatimní, snaží turistický ruch v zemi trochu rozhýbat. Kolem policejní stanice je čtvrť plná hotelů. Informujeme se na ceny. Bohužel nic pro nás.

Teď musíme na Foreingers Registration Office, tam mají všichni cizinci v zemi povinnost se registrovat. Inu, jsme v policejním státě a je to znát všude. Na každé silnici jsou po několika kilometrech policejní hlídky, kde do velikých registračních knih musíme vypisovat svoje nacionále. Na druhou stranu vždy při tomhle úkonu zjišťujeme, kteří cizinci jedou právě stejným směrem a odkud. Při jednom nahlédnutí do takové knihy zjišťuji, že Čechům opravdu není nic svaté. Podle záznamu tu před chvílí projeli Ferda mravenec s broukem Pytlíkem. Upřímně řečeno, taky to šidím. Místo abych policistům vysvětloval svůj krajně problematický vztah k práci, zapisuji do kolonky profession zásadně driver. Na registračním oddělení dostáváme list A4 s naší nalepenou fotografií a jakýmsi textem. Ten máme nadále při každé kontrole předkládat společně s pasem.

Díky nedostatku času jsme pro návrat domů zvolili letadlo. Teď si proto chceme dopředu “zabukovat” letenky a po návratu z hor je zaplatit. Obcházíme několik kanceláří leteckých společností a cestovek. Ceny nás popravdě trochu zaskočili. Počítali jsme tak dvě stě padesát dolarů a oni chtějí nejméně čtyři sta. Dobrá, vsadíme tedy na variantu letenku rezervovat nyní a těsně před odletem se pokusit sehnat něco levnějšího. Když by to nevyšlo, tahle je jistá. Vysoká cena letenek je způsobena malým zájmem o lety z Islamabádu, proto se tu letecké společnosti o zákazníka příliš nepřetahují. V Karachi je to něco jiného, ale tam se nám zase nechce, je to tisíc kilometrů dole u moře. Uvidíme, nějak to dopadne. Všechny kanceláře jsou soustředěny v jedné oblasti jménem Blue Area, takže to po návratu znovu oběhneme.

V bance měníme nějaké šeky, kdo ví, jak to bude vypadat dál. Zbytek dne trávíme dlouhou procházkou směrem ke kempu. Islamabád je zajímavé město. Úplně něco jiného než ostatní asijské metropole. Daleko menší, žije tu jen něco málo přes dvě stě tisíc lidí. Celé město bylo vybudováno podle přesných geometrických vzorů a je tak rozděleno do několika sektorů označených vždy jen písmenem a číslicí. Velmi snadno se zde člověk zorientuje. Všude mnoho zeleně a klid. Chuťovkou je rezidenční čtvrť plná ambasád, vil diplomatů a vysoce postavených úředníků. Hlídači budov na nás sice zprvu pohlíží nedůvěřivě, měsíc putování s jedním oblečením je znát, ale na pozdrav přívětivě odpovídají a občas chvíli i poklábosí. Je to balzám na nervy. Přišel v pravý čas.

Ve vedlejším bungalovu bydlí zvláštní partička tří chlapíků. Sešli se někde po cestě a spojuje je jediné. Hodně hulí. Je s nimi prima zábava. Večer společně vyrážíme na jídlo. Jsou ze západní Evropy, konkrétně z Anglie, Německa a Španělska, takže peněz mají přeci jenom víc a naším výběrem restaurace jsou trochu zaraženi. Strach ze zažívacích problémů přesto po chvilce přesvědčování překonají, dají si to co my a jak jim panečku chutná. Probíráme poznatky z cest-kdy, kdo, kam jede, jak a proč. Klasika. Za pozornost stojí osudy malinkého rtuťovitého Španěla, jehož jsem původně tipoval na Inda. Vypadá přesně jako oni. Vypráví nám o svém dvouletém putování po světě. Domů se mu, jak se zdá, zatím moc nechce. Projel celou Afriku, Jižní Ameriku a teď poznává Asii. Když se mu podaří někde sehnat práci, zakotví na čas a vydělá nějaké peníze na další cesty. Naposledy prý pracoval v Kalkatě jako vrátný v hotelu. Po měsíci ho to přestalo bavit, proto popojel. Úžasný, ten by měl něco napsat.

Večer v klidu a míru plni nových sil usínáme v naší “blešárně”.

 

NEDĚLE 14/05/00

Málem bych zapomněl na včerejší bouřku. Navečer kolem sedmé začal foukat silný vítr, s obavou před úrazem padajícími větvemi jsme zalezli do boudičky a sledovali další dění oknem. Nebe nejprve zežloutlo, potom zčernalo. Alláh se zlobil. Čekali jsme pekelnou průtrž mračen. Hlídač kempu, který prošel kolem, však lakonicky poznamenal, že tady v květnu neprší a tahle bouřka vodu nepřinese. Mýlil se. Pršet začalo, sice až po několika hodinách nad ránem, ale stálo to za to. Ochladilo se alespoň o deset stupňů a mnohem lépe se dýchá. Bohužel v našem dočasném asylu se vyvětrat moc nedá, proto rozdíl venkovní a vnitřní teploty činní asi dvacet stupňů. Zbytek noci tedy trávím spíše s cigaretou na zápraží a rozjímám. V tom smradu a vedru vevnitř se stejně moc spát nedá. Álovi to kupodivu nevadí a dříme jako nemluvně.

Co bylo nutné, jsme v Islamabádu vyřídili, a tak můžeme pokračovat dál. Tentokrát na západ do Peshawaru u Afgánských hranic. Autobus odjíždí odněkud z Rawalpindi, balíme tedy a jdeme se ještě naobědvat do města. Po výtečném dhálu se vracíme do kempu a čeká nás příjemné překvapení. K našim sousedům se přistěhoval další. Je to krajan.Vrací se z Indie a tady se na čas zaseknul čekáním na iránské vízum. Povídáme o všem možném. Prahne po zprávách z domova. Pět měsíců neví, co se tam děje. Předáváme mu tedy informace, i když s měsíčním spožděním. Na oplátku dostáváme ujištění, že pakistánské hory jsou nejhezčí na světě. Už abychom tam byli. Během hovoru padne zmínka také o naší cause s indickými vízy. Jako vždy, velmi pobaví. Přesně se mu podaří vystihnout mentalita indického úředníka. Jakmile začne nad něčím přemýšlet, je to v pytli. Tak nějak to asi bude.

Po rozloučení se všemi v kempu se vydáváme na autobus směr Peshawar. Do žádného “prcíku” s číslem jedna, který jede na nádraží, se nemůžeme dostat, z toho důvodu volíme sice pomalejší, ale prostornější velký autobus. V Rawalpindi přestupujeme na další a ten nás na nádraží po hodině doveze. Všichni spolucestující už ví, kam jedeme, při vystupování se nemůžeme splést. Na nějaký čas se naším průvodcem stal malý podsaditý muž, jede stejným směrem, a tak se nás ujal. Vypadá to , že pracuje pro policii nebo tak něco. Na každé křižovatce se objímá se službu konajícími policisty, na kterých je poznat respekt vůči němu. Tady to už není čistý Islamabád. Autobusové nádraží stojí na hromadě odpadků. nebo ona na něm? To už není poznat. Vzduchem krouží miliony much. Rychle naskakujeme do právě odjíždějícího autobusu. Opět se stáváme atrakcí. Ála se zalíbil jednomu staříkovi. Neustále do něj hustí cosi v urdu a Aleš znalecky pokyvuje hlavou. Já se báječně bavím. Poté, co dědoušek vystupuje, se od ostatních dovídáme, že je to tak trochu blázen a maskot na téhle trase.

Vystupujeme na nádraží v Peshawaru. Okamžitě, ostatně jako téměř ve všech městech, se kolem tvoří skupinka rikšů a licitují o cenu. Padesát rupií je ale hrozně moc. Jsou neodbytní a křičí. Policista stojící na nedaleké křižovatce, bere situaci do svých rukou. Vysvětluje nám cestu městským autobusem za tři rupie. Rikšové se zlobí a hrozí na něj zaťatými pěstičkami. Pískne píšťalkou, ožene se bambusovou holí a rázem je klid. Všichni zmizeli. Cesta autobusem je dobrá, jediným problémem je vystupování. Zřejmě kvůli plynulosti provozu nezastavuje, jen v zastávkách trochu přibrzdí. Pro malé šlachovité mužíky tento způsob vystupování a nastupování není nikterak obtížný. My jsme ale ověšeni batohem z jedné a taškou s foťáky z druhé strany.

Máme oba co dělat, abychom neskončili na ústech. Všechno dobře končí. Po chvíli bloudění celí a zdraví nalézáme špinavý, ale velmi levný hotýlek.

Noční Peshawar je nádherný. Není vidět nepořádek a odpadky, všude kolem ruch. Prostě to tu žije. Procházíme jednu z hlavních bazarových uliček plnou krámků se vším možným. Prodejci nás lákají právě k nim, všude vyřvává muzika a i když je těsně před půlnocí, panuje zde čilý cvrtkot. Na večeři je bohužel pozdě, ve většině jídelen už nic nemají, zakupujeme proto jen nějaké laskominy. Ty později pojídáme v restauraci našeho hotýlku, která se mezitím změnila v improvizované kino. V televizi dávají indický akční film. Krev teče proudem a všech asi dvacet diváků je náramně spokojeno. Po shlédnutí těch nejkrvavějších scén dokonce tleskají. Moc mě to nebaví. Jdu spát.

 

PONDĚLÍ 15/05/00

Dnes hodláme obhlédnout bazary v centru města a navečer popojet dál. Plně naloženi se tedy přesouváme do části města, kde je PTDC hotel. Ne že bychom tam chtěli bydlet, na to nemáme, ale je tam i tourist info, snad nám během procházky schovají bágly. Nakonec je sice všechno úplně jinak, ale bagáž pohlídali a nějaké informace jsme z nich taky dostali. Hlavní Peshawarský bazar je opravdu zajímavý. Prodává se tu hodně afgánského zboží. Od bezcenných tretek až po drahé šperky, či ručně tkané koberce. Procházíme se a fotíme. Lidé jsou příjemní a milí, jen na můj vkus je tu hodně feťáků. Jako loutky bez duše se plouží ulicemi. Není na ně opravdu moc hezký pohled. Asi afgánské opium. Docela zaskočeni jsme nabídkou jednoho staršího muže, zda si nechceme prohlédnout jeho továrnu na výrobu zbraní a drog, případně pořídit nějaké fotografie. S díky odmítáme. Mohlo by to být sice zajímavé, ale bezpečnost především. Mám z toho města rozporuplné pocity. Na Asii je tu velmi čisto, většina lidí v pohodě a na druhou stranu tihle obchodníci, kteří prodávají ve velkém obrovské množství drog a zbraní. Nevěřím, že všudypřítomná policie s armádou o tom neví. Asi spíš nechce.

Kolem čtvrté odpoledne odjíždíme z nádraží směrem do údolí Swat. Konkrétně do města Saidu Sharif. Cesta probíhá v klidu a asi po dvou hodinách jsme u cíle. Malý háček je ovšem v tom, že nejsme v Saidu Sharif, ale v sousedním městečku Mingora. Nevadí, je to nedaleko a stěžejní věci, co se týče bydlení a nákupů na další cesty, jsou tady. Dnes poprvé používáme při hledání hotýlku tolik osvědčenou strategii z Indie a to-rozdělit se. Jeden čeká na nádraží s bágly, zatímco druhý vyráží nalehko, hledat do města bydlení. Hlavní výhodou je to, že se hejno dohazovačů sesype na toho, co hlídá věci. Po nějakém čase pochopí, že kšeft nebude, proto raději odchází, ulovit jiného turistu. Já se zatím na vydávám do města a v klidu můžu vybrat, kde pro dnešní večer složíme hlavy. Hotýlky vypadají sice dobře, ale s cenou i po patřičném usmlouvání je to horší. Na hlavní třídě se nabídka v podstatě příliš neliší. Nic pro nás. První pokus ve vedlejší uličce je ovšem trefou do černého. Zprvu sice za dvoulůžák požadují dvě stě rupií, ale po krátké debatě a fingovaném nezájmu z mé strany se dostávám na polovinu. To je to co potřebujeme. Mám jen pocit, že tady zase pracují samí idioti. K tomu však až později.

Mingora je hezké poklidné městečko. Příjemně překvapeni jsme zjištěním, že tu kopou kanalizaci. To bych po předchozích zkušenostech, hlavně té z Lahore, nečekal. Mají tu pěkné muzeum mapující pozůstatky dávného budhistického osídlení údolí Swat, v jehož ústí právě Mingora leží. Celé údolí je totiž jediné místo v Pakistánu, kde se na delší dobu početná, výhradně budhistická komunita, udržela bez vlivů islámu. Zhruba od třetího do patnáctého století, kdy si kraj porobil jakýsi muslimský vládce. Historie údolí je však ještě starší. První lidé se tu objevili ve třetím století před Kristem. V okolí je zhruba šedesát méně či více poškozených stůp a mnoho dalších památek.

Po příjemné návštěvě muzea se dostavuje pocit hladu. Zlákán nabídkou čínské kuchyně táhnu Álu přes malý odpor do jedné z dražších restaurací, ve které se chlubí tím, že čínu vaří. Pakistánský národní pokrm dhál je sice dobrý, ale posledních několik dní nejíme nic jiného. Objednávám si tedy nudle se zeleninou. Následuje ale malé zklamání. Bohužel to nejsou čínské nudle, ale nedovařené špagety. Zelenina taky nic moc. Nejvíc mě dopálil kuchař, který se po chvilce přišel zeptat, jak nám chutná. V přátelském duchu mu vytýkám nedostatky pokrmu. Spokojeně pokyvuje hlavou. Buď nerozuměl, nebo to tak vaří pokaždé a je rád, že se to zase povedlo.

Další prima scénka se odehrává večer v hotelu. Kolem desáté večer, už se chystáme ke spánku, kdosi klepe na dveře. Je to malý klučina. Požaduje sto rupií, což je sice smluvená suma za bydlení, ale vidíme ho oba poprvé. Odbudeme ho, ať chvíli počká. Pokračování mi Aleš po chvilce vyprávěl. Oblékl se a odešel dolů do recepce s požadovaným obnosem. Tam prý seděli dva chlapíci, kterým peníze vnucoval. Asi pět minut ho ingnorovali a teprve když se rozčílil, jestli si je tedy vezmou nebo ne začali se řehtat a nakonec si zaplatit nechali. Toho malého kluka už jsme neviděli. Některé věci prostě pochopit nejdou, proto se o to již ani nesnažíme. 

 

ÚTERÝ 16/05/00

Dnes plánujeme přesun do Chitralu. Přímo odtud ovšem nic nejezdí. Nejprve tedy musíme do Timargary, kde prý máme přestoupit. Cesta je klidná až na jeden malý incident na policejním kontrolním stanovišti. Nezavinili jsme ho my, ale šofírek. Podařilo se mu totiž projet check point bez zastavení a z toho dalšího nás poslali zpátky. Vracíme se tedy několik kilometrů pozpátku, otočit se nikde nedá, abychom se tam během třiceti vteřin zapsali do registrační knihy. Nikomu to kupodivu moc nevadí. Pořádek prostě musí být.

V městečku Timargara chytáme právě odjíždějící minibus do Chitralu. Cesta podle mapy má být normální silnice. Je tam sice značeno sedlo tři tisíce sedm set metrů, ale co nás čeká jsme opravdu netušili. Problémy, ani ne tak pro nás jako spíš pro řidiče a hlavně jeho busík, začínají za vesnicí Dih. Všichni jsme se ještě posílili pořádnou porcí dhálu a můžeme pokračovat. Rozumná asfaltka se mění v rozmlácenou jílovou cestu plnou děr a kamení, kterou občas kříží divoká horská říčka. Dešťová přeháňka sjízdnosti také dvakrát nepomohla. Šplháme k sedlu Lovari pass. Při průměrné rychlosti tak asi pět kilometrů za hodinu máme dostatek času kochat se okolím. Konečně pořádné hory. Kromě nich obdivujeme i zručnost šofírka, ale hlavně co všechno tohle vozítko vydrží. Po třech hodinách mlácení se ve výmolech jsme konečně nahoře. Kolem ještě leží sníh. Všichni si s úlevou oddychnou. Cesta dolů ovšem také nevypadá nijak růžově. Svahem pod námi se v serpentinách vine uzoučká prašná silnička. Řidič, bravurně přesvědčuje o svém umu za volantem. Jede s přehledem a bezpečně. Sestup ze sedla máme po dvou hodinách za sebou. V první vesničce zastavujeme k malému občerstvení. Přeslazeným čajem uklidňujeme zjitřené nervy. Dál již jen s pravidelnou přestávkou na motlitbu pokračujeme do Chitralu. Tam přijíždíme asi v osm večer. Máme za sebou sto padesát kilometrů a celý den v busíku.

Po chvilce bloudění nalézáme malý, čistý a levný hotýlek. Po výborném dhálu tamtéž jdeme spát. Zítra vyrážíme na první trek. Plni očekávání usínáme.

 

STŘEDA 17/05/00

Přijeli jsme do distriktu Chitral, a tak se musíme opět na policii zaregistrovat. Vše je bez problémů hotovo za deset minut. Teď někde sehnat levný jeep do údolí Bamburet. S dopravou v horách je to trochu složitější než dole. Normální auta už nikde neprojedou, proto nejpoužívanějším dopravním prostředkem jsou jeepy Toyota vyráběné v Indii. Ty levnější, které nás zajímají, jsou cargo jeepy. Jezdí po více méně přesně dané trase a nahrazují normální dopravu. Problém s takovým jeepem je jediný. Nikdo neví, v kolik přesně pojede a jestli se do něj všichni pasažéři poskládají. Asi desetkrát dražší je special jeep, který si člověk najme jako taxi a nechá se dovézt, kam potřebuje. Díky ceně nic pro nás. Na jeepové stanici nám ovšem všichni řidiči tvrdí, že do Bamburetu žádné cargo nejezdí, a proto musíme si prý zaplatit pět set rupií. Máme však jiné informace. Zhruba hodinu vyčkáváme, dokud se nějaký vůz nezaplní. Rázem to jde, cargo jeep jede a stojí dvacet pět rupií na hlavu. Cesta dlouhá dvacet kilometrů trvá dvě hodiny. Není se čemu divit. Silnička, dá-li se to po, čem jedeme, tak nazvat je, hrozně rozmlácená. Neustále se otloukáme o konstrukci na korbě. Jde to ale vydržet. Naši dva spolucestující jsou obchodníci z Karachi na dovolené. Na moc velké horaly ovšem nevypadají. Informací, že úžasné Kalašské festivaly, o kterých jsme toho tolik zajímavého četli, včera skončily, nejsme ani trochu potěšeni. Škoda, moc jsme se těšili. No nevadí, vynahradíme si to trekem.

Přijíždíme do vesnice Batreek, kde jeep končí. Po malém osvěžení a načerpání zásob vody vyrážíme. Podle popisu má být směr úplně jasný. Někde mezi Batreek a další vesničkou Krakal, máme zahnout doprava. Poté zhruba tři hodiny stoupat ostrým svahem po evidentní cestě do sedla. Několik hodin chodíme od jedné osady k druhé a tu evidentní cestu ne a ne najít. Místní, které po několikáté míjíme a zdravíme, z nás už asi mají pěknou legraci. Začínáme proklínat autora knihy popisující trek. Všichni nám nabízejí služby coby horští vůdci. Jednak je to drahé a navíc je tenhle výlet nejjednodušší, který jsme si tady v okolí mohli vybrat. Zoufalí to po třech hodinách vzdáváme. Zítra je taky den. To musíme zvládnout.

Usedáme na zahradě jednoho kempu, relaxujeme a přemýšlíme, kde je chyba. Znovu probíráme důkladně celý popis trasy a v protějším svahu pohledem hledáme náznak cesty. Navečer si ještě vše znovu projdeme. Zdá se nám, že to konečně máme. Nemůže to být jinudy. V kempu, vybraném pro dnešní nocleh, stavíme stan. Je tu příjemně a levno. Setkáváme se s holčinou z Německa a jejím anglickým přítelem. Ptáme se, jestli znají cestu. S překvapením zjišťujeme, že jsme asi jediní, co chtějí nahoru do sedla a dál do údolí Acholgah a Rumbur. Po malé meditaci u řeky máme hlad. Nevím sice přesně je-li to vyčerpáním nebo hašišem, ale jedli bychom cokoliv. Naštěstí majitel kempu vaří, a tak si poručíme dvojitou porci dhálu. Chutné báječně. Je tu opravdu nádherně. Ležím na louce, koukám na hvězdnou oblohu. Nad námi vysoké kopce, za hlavou hučí divoká řeka. Paráda.

Na kus řeči přišli dva hošíci z Islamabádu. Užívají si tady dovolenou, ale bohužel o cestě nahoru také nic neví. Tvrdí sice, že jsou muslimové, ovšem zdejší pálenka jim náramně chutná, hašiš také. Povídáme o všem možném. Jediné téma, o kterém nechtějí moc mluvit, je nová vláda v Pakistánu. Překvapuje mě to, protože zatím vesměs všichni, s kým jsem o tom diskutoval, si nové pořádky docela pochvalovali. Prý je v zemi klid a snad jednou budou i volby. Mnoho věcí se údajně zlepšilo. Tak nevím.

ČTVRTEK 18/05/00

Předem vyhlédnutou trasou se ráno vydáváme do hor. Vypadá to docela dobře. Po počátečním ostřejším stoupání pokračujeme vrstevnicí, abychom asi po hodině obešli vrcholek nad vesnicí a konečně spatřili sedlo. Dostáváme se do vedlejšího menšího údolí. Směr se zdá být jasný. Nahoru. Široká cesta, která nemůže vést jinam po chvíli končí. Ostrým svahem se plahočíme až na kraj lesa. Tam se sice z dohledu sedlo ztrácí, ale jinak se jít nedá. Ve výstupu sice trochu vadí brašna s foťáky na břiše, zatím to však jde. Stoupání je strmější a strmější. Poučení z toho plyne jediné. Pakistánci do kopce nechodí postupným zdoláváním vrstevnic, ale kolmo rovnou nahoru.

Únava začíná být trochu znát, pravděpodobně se na tom podepisuje i měsíční putování a nic moc strava. Mám žízeň a je mi vedro. Sluníčko pěkně připaluje. V polovině kopce nás dobíhají dva zdejší. Radí kudy. Pokračujeme, oni si na chvilku ve stínu dají šlofíka. Po hodince nás dojdou znovu. Jde jim to nahoru mnohem lépe. Je znát, že tu takhle běhají odmalinka. Kopec je to slušný. Na čtyřech kilometrech převýšení tisíc metrů, což dá zabrat. Po třech hodinách celý zpocený a utahaný konečně dorážím do sedla i já. Ála měl náskok a tak teď už chvilku sedí s těmi chlapíky ve stínu a cpe se plackami. Nabídnou mi také. Chvilku relaxujeme.

Nádherný výhled za tu námahu stál. Horní partie sedla je zarostlá tisíc let starými, větrem ošlehanými cedry. Otevřel se nám pohled přes Chimirsan pass na Chitrálský národní park. Rádi bychom tam také, ale teď ještě nahoře v pětitisícových sedlech leží hodně sněhu. Treky se tam doporučují až od poloviny července. Snad někdy jindy. Po příjemném odpočinku musíme dál.

Teď nás čeká poměrně jednoduchý sestup do údolí Acholgah. Tam přijde rozhodování, jestli přes další sedlo a nebo dolů k civilizaci. Průvodcem k sestupu se nám stává jeden z místních horalů. Má to stejným směrem. Neumí sice anglicky jediné slovo, ale rukama se nějak domluvíme. Dolů to není o moc lepší .Zase kolmo svahem. Nohy bolí více než při výstupu. Dá se to ale zvládnout. Po hodině a půl nás průvodce opouští. Už je doma. Bydlí tady na konci světa v malé chaloupce vystavěné z kořenů a drnů. Na rozloučenou ho podarujeme zapalovačem. Nevím, jestli i po opakované instruktáži přesně pochopil, jak se s tím zachází, vypadá však spokojeně. Dlouho potom si ještě máváme. Po další hodině pochodu se dostáváme do údolí Acholgah. Kolmo před námi široké údolí s řekou. Všechno to sedí. Kde jsou ale ty vesnice? Podle mapy tu mají být tři. My jsme samozřejmě zásoby jídla s sebou nebrali s představou, že zde je doplníme. Znovu hledáme. Marně. Po nějakém obydlí ani památky. Jsme vůbec v tom pravém údolí? Lehce panikaříme. Celou cestu zpětně probíráme, ale vážně jsme nikde nemohli uhnout. Dole pod námi se u řeky objevil nějaký muž.

Sláva, přeci jen tu někdo žije. Sbíháme k němu, snad poradí. Anglicky ovšem umí pouze o.k. Chceme zjistit, zda tu pořídíme nějaké jídlo. Rukama se to snažíme vysvětlit. Občas prohodíme jméno jedné z hledaných vesniček. Po čase pochopíme, že tam asi bydlí. Jdeme tedy s ním. Cestou necestou. Chvíli z kopce, chvíli do kopce, inu, po pakistánských cestičkách klopýtáme v těsném závěsu za ním. Osad Gomenah je v podstatě jen jeho skromný příbytek ve svahu nad řekou, obehnaný ohradou. Zve nás na občerstvení. V domečku poskládaném ze všeho možného žije on se dvěma bratry. Kromě nich srub obývá také část stáda koz a ovcí. Celé stavení stojí na velikánské hromadě bobků.

Pohostí nás mléčným zákysem, máslem a plackami. První problém je vyřešen. Hlady neumřeme. Co si počít teď? Na cestu do dalšího sedla je pozdě, budeme tu proto muset někde přespat. Nenápadně sondujeme od hostitelů, zda by to nešlo u nich. Z jejich reakce chápeme, že s tím od začátku počítají.

Nastává fantastický podvečer s báječnými lidmi. Hostí nás jak jen to jde, přitom sami žijí na hranici bídy. Od záměru na naši počest zabít jeden kus ze stáda je odradíme na poslední chvíli. Zbytek dne trávíme pokusy o rozhovor. Jde to sice těžko, veškerá komunikace se odehrává za pomoci rukou a obličejové mimiky, ale všichni se moc snažíme.

Ten, co nás přivedl, je prostřední. Tipujeme mu kolem dvaceti. Má velikánský černý plnovous a tmavé, uhrančivé oči. Starší z bratrů přichází v podvečer se stádem. Je to pravý Kalaš a svoji sekerku valašku, v horách ji používá i jako hůl, odkládá jen málokdy. Je sice zprvu trochu uzavřenější, ale po chvíli už se také směje s pusou od ucha k uchu. Nejmladší, je mu kolem deseti dvanácti, se jenom směje. Společně tu žijí s velikým stádem koz a ovcí. To jim přináší veškerou obživu, jen pro mouku na placky musí občas zajít do vesnice Azun, kterou jsme přede včera projížděli. Dojemná byla historka s knihou, jež si od nás půjčili. Dlouho ji drželi vzhůru nohama a důkladně prohlíželi až do chvíle, kdy narazili na obrázky. Ty se ji moc líbily. Jestli z naší gestikulace správně pochopili význam slova škola, tak tam nikdy žádný z nich nebyl. Na co taky.

Sledujeme stříhání stáda. Vždy jeden kus přiváží za krk ke stromu a pevně spoutají zadní nohy. Poté už ji ze strany obírají velkými rezavými nůžkami. Práce jim jde pěkně od ruky. Za chvilku vedle leží hromada srsti a kolem pobíhá několik oškubaných zvířat. Zdá se, že je jim jedno, jestli stříhají ovci nebo kozu. Ta, která jim padne do ruky, je ve chvilce ošmikána. V posledních paprscích zapadajícího slunce relaxujeme a připadáme si jako v ráji. Nad námi ve svahu celou idylku hlídá obrovský pes. Mám z něj trochu strach, doufám, že už povečeřel a snad chápe, že jsme páníčkovými hosty. Kalašové mají všichni tahle veliká chlupatá monstra vzrůstu vlkodava a vzezření vlka. Nahoře v sedle Donsson po mě jeden takový dost nepříjemně vystartoval, když jsem se příliš přiblížil k jeho stádu. Naštěstí pán byl na blízku a celé to dopadlo dobře. V podobné situaci obvykle postačí zvednout ruce nad hlavu a pořádně zařvat. Když je i to málo, nezbývá nic jiného než dobře mířená rána kamenem. S toho důvodu, jich stále několik nosím po kapsách. Smečky divokých psů v rumunských horách jsou ale rozhodně horší.

Stmívá se. Pomalu si dáme dobrou noc a jdeme na kutě. Unaveni, obklopeni stádem funících a hekajících koz, které nám občas ochutnávají stan usínáme. Znovu se mi to všechno honí hlavou. Je to fantastické.V příštím životě bych se chtěl narodit tady a hospodařit se svými dvěma bratry.

 

PÁTEK 19/05/00

Zaliti slunce se probouzíme okolo osmé.Venku už je čilý cvrkot. Nejstarší z bratrů je s celým stádem opět nahoře v kopcích. Oba mladší připravují snídani. Společně pojídáme to samé, co jsme včera večeřeli.

Nic jiného opravdu nemají a čaj solí. Cukr buď neznají a nebo je příliš drahý.

Po krátké ranní poradě s Álou jsme výstup k dalšímu sedlu definitivně odpískali a volíme jednodušší ústupovou cestu dolů kolem řeky. Někde u ústí by se měla všechna tři údolí scházet. Otamtud už se nějak do Chitralu dostaneme.

Znovu se hostitelů vyptáváme na cestu a ten, co nás včera přivedl, nám nabízí doprovod. Rádi přijímáme. Loučíme se s nejmladším z bratrů. Tomu prostřednímu chci jako dárek nechat hezkou iránskou minci dvě stě padesát riálů. Skoro uražen se brání a peníze, které by mu stejně posloužili jen jako památka na nás, odmítá. Úsměv nakonec vše vyřeší. Vydáváme se společně po uzounkých kozích cestičkách ve strmém svahu dolů k řece. Balancování nad propastí dá docela zabrat. Na nohou máme trekovky a on před námi cupitá jen v gumových sandálech, obdivuji jeho mrštnost. Vždy když potkáváme nějaké zdejší poutníky, zastavujeme se ke krátkému pozdravu. Přejeme si vzájemně hodně štěstí. Na našem průvodci je při těchto setkáních znát pýcha. Vede si dva cizince a je na to náležitě hrdý. Po hodině chůze se konečně dostáváme na normální chodník. Před časem tu možná mohl projet i jeep. Nyní je ovšem cesta na mnoha místech zavalena kamením a sesuvy půdy. Na pěšině v údolí potkáváme už poměrně dost místních a pokaždé se dlouho a srdečně zdravíme. Moc turistů sem asi nezavítá. Pravda, tahle oblast nepatří k nejvyhledávanějším cílům ve zdejších horách. Snad právě proto se všichni chovají tak mile a bezprostředně. Kalašové jsou prostě úžasní lidé.

Pokračujeme dolů údolím s několika novými přáteli. Jeden hovoří trochu anglicky, a tak se dovídáme mnoho zajímavého. Hory kolem jsou nádherné. Oni to tedy jsou spíše jen takové kopečky do čtyř tisíc metrů. Vyšší jsou na sever od nás, tam ale, jak už jsem psal, je teď ještě mnoho sněhu. Vane lehký větřík, dole pod námi burácí křišťálová řeka. Fantazie.

Po čtyřech hodinách ostrého pochodu se objevuje na konci tmavého kaňonu malá zelená oáza.

Usedáme ke krátkému odpočinku u horského pramene. Voda je osvěžující. Nedaleko je křižovatka tří údolí a tam bychom snad měli při troše štěstí chytnout něco do Chitralu. U cesty stojí policejní kontrolní domeček.

Sympatičtí strážci zákona se diví, proč jdeme pěšky. Dlouho jim proto vysvětlujeme co a jak. Průvodce pokračuje sám do nejbližší vesnice nakoupit zásoby. Pospíchá. Je poledne a nahoru to zpátky má tak šest sedm hodin. Přesto se dlouho loučíme a objímáme. Úžasný chlapík.

Snažíme se chytnout nějaký transport. Kolem bohužel jezdí jen special jeepy a nikdo nás nechce vzít.

Po nějakém čase se ze zatáčky vyřítí další vozidlo a jaké to překvapení-v něm naši známí chlapíci z 

Islamabádu, se kterými jsme přede dvěma dny hovořili v Bamburetu. Mají sice auto také pronajaté jen pro sebe, ale na korbičku se ještě vejdeme. A tak se vezem. Veselí a rozjaření diskutujeme o ne příliš povedeném výletě. Cestou ještě míjíme našeho spasitele z Gomenahu, má za sebou už pořádný kus cesty. Naposled se dlouze loučíme. Dva náramky od Aleše jako poděkování za stravu a azyl tentokrát přijal. Máváme, dokud nezmizí z výhledu. Budeme na něj s jeho bratry dlouho vzpomínat. Přeji nejenom jim, ale všem těm báječným lidem, co tu žijí, aby dlouho zůstali takovými, jakými jsou.

Pakistánští společníci si nechají doporučit hotýlek, a tak bydlí s námi. Jsou příjemně překvapeni nízkou cenou. My si v recepci vyzvedáváme uschované věci. Jsou všechny a v pořádku. V duchu se trochu stydím za naši podezíravost, ale člověk nikdy neví. Každopádně většinu nepotřebných věcí vždy před trekem necháváme u majitele či obsluhy posledního hotýlku, ve kterém jsme spali a po výletě tam zase chceme relaxovat. Nikdy se nestalo, že by něco chybělo, nebo se ve věcech někdo hrabal. Inu, nejsme v Indii. Nechci tím tvrdit, že všichni Indové kradou, obvykle jsou velice přátelští a pohostinní, ale něco podobného tam prostě moc nefunguje. Mohu-li srovnávat. Během dvou měsíců se nás tam někdo snažil okrást třikrát. Za tři měsíce v Pakistánu jsme nezaznamenali ani jediný náznak ataku na náš majetek.

Máme ukrutný hlad, který zažene až dvojitý nášup výtečného dhálu. S našimi pakistánskými přáteli sedíme dlouho do večera v zahradě hotýlku a diskutujeme. Tentokrát se daří dostat se jim trochu víc pod kůži a ochotně o sobě vypoví téměř vše. My také, všichni jsou v pohodě. Nejsympatičtější je majitel autodílny z 

Islamabádu, který nám slibuje po návratu do hlavního města ubytování a prohlídku hlavního města. Ze společné cesty do Gilgitu bohužel nebude nic. Oni chtějí letět letadlem nebo pronajmout special jeep. Obě zvažované varianty jsou pro nás příliš drahé a navíc se po cestě v horách chceme trochu rozhlédnout.

Podle dostupných informací je to asi dvě stě kilometrů. Do poslední vesničky pod nejvyšší sedlo se dá cargo jeepem dojet. Dál budeme muset pěšky. Je to na dva tři dny. Nevadí, stan a jídlo máme. Mnoho užitečných rad o tomhle přesunu získáváme od jednoho Fina, který stejným způsobem před několika dny přijel opačným směrem.

Málem bych zapomněl, dnes jsme měsíc na cestě.

 

SOBOTA 20/05/00

Krásný den. Slunce svítí, ale vstávat se nechce. Únava se rozležela a nakonec lenost vítězí. Přesun odsunujeme na zítřek. Času máme teď už docela dost. Po snídani, mléku a sladkostech, jdeme na procházku po okolí. Zjišťujeme, jak zítra pojedeme. První destinací bude vesnička Mastuj. Tam se dá dostat “prcíkem”. Dále by to mělo jít cargo jeepem do poslední vesničky pod Shandur passem jménem Laspur. Otamtud dál pěšky přes sedlo do nejbližší větší osady za ním. Tak uvidíme, jak to dopadne.

Na ulici nás všichni zdraví, občas se zastavujeme ke krátkému rozhovoru. Sledujeme show pouličního léčitele a já se svoji odřeninou na noze se stávám objektem jeho zájmu. Poraněné místo potírá jakousi mastí, kterou před chvílí vyrobil. Doufám, že noha neupadne. Budu ji ještě potřebovat. Na konci města je nádherný výhled na zasněžený Trichmir, nejvyšší horu v blízkém okolí. Má něco přes sedm tisíc a široké údolí dole pod ním zakončené majestátným zasněženým masivem je velmi fotogenické. Příprava fotografického nádobíčka přilákala několik školáků na cestě domů. Tvoří kolem hlouček a bez problémů se nechávají fotit.Všechno zvědavě okukují, jen když začnou sahat na foťáky, musím je trochu okřiknout. Nakonec je na usmířenou podaruji žvýkačkami. Ulovit tady dobrý portrét není velký problém, jen je potřeba mít po kapsách dostatek sladkostí.

Po mostě přes Chitral river se vydáváme na druhý břeh s úmyslem obejít celé město. Trochu jsme to podcenili, cesta je dost dlouhá a v poledním žáru namáhavá. Konečně přecházíme zpět po dalším mostě na opačném konci Chitralu. Na něm fotografuji projíždějícího cyklistu. Ten se na druhé straně otáčí, jede zpátky a chce zmáčknout znova. Pakistánci se vůbec velmi rádi fotí. V rámci šetření materiálem na další zajímavosti, se ale občas uchyluji k malé fintě. Dlouho se na ně dívám přes hledáček, přeostřuji a po chvilce gestem poděkuji za skvělý obrázek. Bohužel mám jen jeden batoh s omezeným množstvím filmového materiálu. To, co stojí za to, se ovšem snažím zaznamenat. Ještě se mi nestalo, kromě malého incidentu s jedním iránským policistou, že by někomu focení vadilo.

Následuje svačinka a odpolední odpočinek. Cítíme se spokojeně. Na hlavní, tedy vlastně jediné zdejší ulici, potkáváme pakistánské přátele. Nakonec do Gilgitu poletí. Cena letenky je překvapivě nízká. Vzápětí mě ovšem zchladí informací, že cizinci platí asi třikrát víc. Při večerní siestě se s Álou vzájemně ujišťujeme, že zítra lenost překonáme a konečně vyrazíme dál. Po dni odpočinku budeme určitě svěží.

 

NEDĚLE 21/05/00

Ráno se s plným nákladem na zádech vydáváme na stanoviště minibusíků vzdálené asi kilometr. Nic z toho, co jsme se dozvěděli včera, však dnes neplatí. “Prcík” jede jen do vesničky Buni a ne do Mastuj, jak nám tvrdili. Na podobné situace jsme si už ale zvykli a nenecháme se tím vyvést z míry. První spoj jede za několik minut. Čekáme, než se zaplní a čas krátíme rozhovory se spolucestujícími. Jedeme malou osobní dodávkou Hiace, země původu je myslím Japonsko. Znovu musím konstatovat, že tohle vozítko vydrží opravdu všechno. Uvnitř bylo původně deset míst. Koumaví pakistánci ovšem do uličky připevnili další sklápěcí sedačky, takže teď může najednou cestovat osmnáct až dvacet pasažérů, podle toho jak se poskládají. Veškerá bagáž se přiváže na střechu může se vyrazit. Podobné busíky různých značek zajišťují dopravu v celém Pakistánu. Tedy, tam kde ještě projedou. Za daných podmínek je to docela pohodlné cestování, až na výšku kabiny. Při přejetí jakéhokoliv výmolu se hlavou tlučeme o strop. Povětšinou menším Pakistáncům terénní nerovnosti nevadí.

Cesta probíhá bez problémů. Silnice, místy dokonce asfaltová, ujde. Po pěti hodinách přijíždíme do Buni. V malé provinční vesničce není nic. Nakupujeme alespoň placky k obědu a hledáme další spoj. Dole za vesnící stojí jeden jeep ověšen hroznem lidí. Ptáme se, kam jedou. Směr by byl dobrý, jen jestli se vejdeme. Spolucestující nám ihned uvolňují ta nejlepší místa na korbě. O nějakém komfortu ovšm nemůže být ani řeč. Počítám. Do stařičké Toyoty se nás naskládalo čtrnáct bez řidiče a několika dětí. Jízda je velký zážitek. Poskakujeme ze strany na stranu propleteni s dalšími cestujícími. Zda člověk sedí nebo stojí je úplně fuk. Dobře nejde ani jedno. Občas máme co dělat, abychom se udrželi. Bágly někde dole pod změtí těl. Tašku s foťáky se mi jen taktak daří chránit na břiše. Za nepohodlí jsme však odměněni úžasnými výhledy do okolních kopců. Konečně pořádné hory. Kolem je to samá zasněžená sedmitisícovka. Po hodině útrpného nepohodlí zastavujeme na čaj v malinké vesničce. Jméno neznám, v mapách značena není. Obklopuje nás dav místních, kteří se zaujetím okukují. Kupodivu focení se bojí. To už ovšem řidič troubí a všechny tak svolává k další cestě. Několik lidí vystoupilo. Konečně se mám kde chytnout a chvílemi stojím i na vlastních nohou. To, po čem jedeme, je ovšem ještě horší. Znovu poskakujeme jako tajtrlíci. Okolní krajina se mění každým okamžikem. Uzoučké kaňony střídají obrovská nekonečná pustá údolí. Všude pod tři tisíce je jen měsíční krajina. Výš, kde je ještě voda, se objevují nádherné zelené oázy. Po nějakém osídlení ani památky.

Od jednoho z cestujících se dozvídáme vynikající zprávu. Tenhle jeep jede až do vesničky Mastuj. Když prý šofírka ukecáme a zaplatíme, tak nás vezme až do Laspuru. Nečekali jsme, že se dnes dostaneme tak daleko. Nakonec se ho však daří umluvit jen do vesnice Harchin. Dál budeme muset pěšky. Do sedla zbývá zhruba třicet kilometrů. Za den se to dá zvládnout a už to není takové převýšení. V Mastuji všichni vystupují a my máme korbičku sami pro sebe. Paráda. Pohled do okolí je fantastický, i když nekonečná horská krajina bez lidí široko daleko budí respekt.

V Harchinu platíme řidiči domluvenou sumu, trochu se osvěžujeme u potoka a vyrážíme dál. Zatím to docela jde. Cesta není moc do kopce a hlavně je dost času. Dnes nahoru do sedla stejně nedojdeme, a tak pomalu obhlížíme, kde půjde postavit stan. Podmínka je jediná, musí tam být voda. Po několika desítkách minut pochodu se objevuje jeep. Máme velikánské štěstí. Veze nahoru do Shandurského sedla na policejní stanici zásoby a vezme nás. Se soumrakem jsme na místě. Znatelně se ochladilo. Není divu, nadmořská výška sedla je 3,800 m. Ihned po vystoupení lovíme z batohů teplé svršky. Policisté, kteří tento strategický bod střeží si, rádi poklábosí, nabízejí nám i ubytování. S díky odmítáme a stavíme stan. Pozvání na večeři se už ale nebráníme. Pojídáme s nimi instantní polévku a placky. Je veselo, chlapci si rádi zahulí. Pozvání na jointa ovšem nepřijímáme. Jsou to přeci jenom policajti.

Shandurské sedlo je nejvyšší bod na trase z Chitralu do Gilgitu. Místo je to opravdu důležité. Jediná další cesta mezi městy vede spodem pod horami a je asi pětkrát delší. Dlouhým údolím na druhou stranu několik následujících dnů půjdeme pěšky, dokud se nedostaneme někam k civilizaci, kde něco jezdí. To auto, co nás dovezlo až sem, se ráno bohužel vrací opačným směrem, takže nic jiného ani nezbývá. Je tu nádherně.

Policejní stanice leží na břehu jezera, kolem se popásají stáda kravek a ovcí, jež si tu muži zákona drží. Nahoře už jen ledové vrcholky a nebe plné hvězd. Chceme zítra vidět východ slunce, proto nařizujeme budík na půl pátou.

Kolem deváté se balíme do spacáků a za okamžik usínáme.

 

PONDĚLÍ 22/05/00

Budím se kolem půlnoci. Je mi hrozná zima. Opatrně, abych nevzbudil Aleše, štrachám v batohu pod hlavou a lovím další vrstvy oblečení. Na nějaký čas je tepelný komfort zaručen. Usínám. Chlad mě budí znovu asi ve tři ráno. Další ponožky a rukavice to spraví.

Východ slunce je opravdu nádherný, jen je strašná zima. Všechna voda kolem zamrzla. Venku již panuje čilý ruch. Připravuje se snídaně. Nechceme policistům ujídat, i když nás zvou a taky by nebylo špatné jim nabídnout alespoň čaj. Český sáčkový Pigi jim moc chutná. Po horkém šálku rychle zpátky do spacáku, který ještě nestačil vychladnout. Paprsky slunce stan rychle vyhřívají, a tak většinu vrstev oděvů v polospánku zase svlékám. V devět už je uvnitř skoro nesnesitelné vedro. Za pár hodin se oteplilo alespoň o dvacet stupňů. Venku už je báječně. Je to málem na tričko. Časem se počasí ovšem kazí, zatahuje se a proletuje sníh nebo drobně prší. Na focení to asi ideální nebude. Dnes chceme zůstat tady nahoře a trochu se projít kolem.

Kromě kravek a ovcí se na horských loukách popásají také osli. Ti nás v noci občas budili svým hýkáním, připomínajícím předsmrtný nářek a křik. Znělo to opravdu děsivě. Právě jsou v říji a my obdivujeme odhodlanost samečků. Celé hodiny prohání oslice po kopcích bez zjevného úspěchu. Docela se tím bavíme. Náš favorit s červeným šátkem na krku dostává jméno Casanova. Svoji vyvolenou uhání celý den. To je panečku trpělivost.

Jezero na koupání není. Jednak díky teplotě vody a je též dosti znečištěno trusem dobytka na březích.

Po cestě kolem něj potkáváme asi desetileté pasáčky ovcí. Zprvu se nechtějí fotit, žvýkačky však vše vyřeší. Jeden mluví kupodivu trochu anglicky a říká nám, že chodí do školy. Teď musí pomáhat rodičům při vyhánění dobytka, takže škola jde stranou. V kopcích, kde já funím jako bernardýn, oni za stádem běhají jako veverky.

Usedáme naproti bezejmenné šestitisícovce a čekáme na to pravé světlo. Místo toho se zatahuje ještě víc. Celá majestátní pyramida sněhu a ledu se halí do cárů mraků. Z focení nic nebude. Po druhém břehu jezera se vracíme velkým obloukem zpět. V blízkosti vody se rojí obrovská hejna komárů. Tak vysoko bych je nečekal a navíc tu v noci mrzne. To je záhada.

Zbytek dne poleháváme kolem stanu a pozorujeme okolní cvrkot. Co chvíli k nám některý z obyvatel sedla přisedne a povídáme. Jestli dobře chápu, pět z nich jsou policisté, jeden kuchař a dva floutkové na výletě. Zdrojem pitné vody není jezero, ale pramen stékající z ledovce nahoře ve skalách. Při čerpání je asi dobré dojít co nejvýš, kam se už nedostane dobytek, aby voda nebyla znečištěna výkaly. Při takové vycházce nalézám vysoko v horách nad jezerem pozůstatky malé osady. Procházím nějakou dobu mezi zbytky kamenných chýší. Nevím, jak staré to může být. Snad několik století, možná pár desítek let. Sám na tomhle místě mám podivný stísněný pocit. Za mými zády se najednou ozve podivné zasténání. Krve by se ve mně nedořezal.

Co to proboha je? Zatoulaný osel, který za pastvou vyšplhal až sem. Fuj, to jsem se leknul. Kvapně nabírám vodu a sbíhám dolů. Podivné místo. Proč ti lidé asi žili až tady v tak nepřístupné končině a ne dole na pastvinách u jezera? Netuší to ani policisté, kterých se později na zbytky osady vyptávám. S Alešem přesto docela rozumné vysvětlení později nalézáme. Možná právě kvůli té vodě, pro kterou jsem se tam vypravil i já. Nakonec tedy zřejmě žádná záhada. Každopádně moc příjemné místo to není.

Dnes je k večeři dhál a rozvařené brambory s rýží. Inu, nemohou si tu žít dvakrát nad poměry. Před ulehnutím se důkladně nabaluji, snad dnes v noci nebude taková zima.

 

ÚTERÝ 23/05/00

Nezmrzli jsme a díky několika vrstvám teplého oblečení se i docela dobře vyspali. Po ranním čaji a srdečném rozloučení s obyvateli sedla vyrážíme na cestu dolů. Dojdeme, kam až to půjde, a bude-li nám nadále přát štěstí, snad něco chytneme. Tedy, jestli něco pojede, svezeme se určitě. Lidé tady v horách nikdy neodmítnou pomoc. Mají vůbec mnoho dobrých vlastností, kterým bychom se asi měli přiučit. Prvních několik kilometrů je po rovině, širokým hrdlem sedla. Cesta je jasná. Jen na jeho konci ji při hledání co nejlepšího místa pro záběr jezera ztrácím. Díky tomu získal Ála hodinu náskok a teď na mě někde dole čeká. Všechno dobře dopadlo a zase jsme se sešli. Následuje pás horských luk protkaných sítí potoků a říček. Všude kolem se pasou kravky. Nádhera. Rozkvetlé louky, nahoře zasněžené špičky, vypadá to jako ve Švýcarsku. Celé údolí se stejně jako sedlo jmenuje Shandur a řeka která jím protéká také. Okolní hory jsou vesměs bezejmenné, v mapě značené jen kótou.

Máme za sebou několik hodin pochodu a bagáž na zádech o sobě dává vědět. V místech, kde se připojuje zprava údolí jménem Langar, u řeky zastavujeme ke krátkému odpočinku a na obědu. Langar valley je daleko širší a delší než Shandur, bohužel však zakončeno neprostupnými horskými štíty. Z pohledu smrtelníka tedy vlastně nikam nevede. Připadám si ve srovnání s těmi mohutnými horami hrozně, ale hrozně malinký.

Přesto šťastný. Kde se vzal tu se vzal, objevil se v pustině rybář. Zve nás na jídlo a čaj. Během přípravy pohoštění co chvíli odbíhá k řece a vytahuje jednu rybu za druhou. Jezdí sem prý na dovolenou každý rok a měsíc tu relaxuje od své práce v Karachi. Šťastný to člověk, má to z domova jen tisíc kilometrů. My pět. Řeky se tu rybami jen hemží, pro lovce je to ráj. Stačí kus provázku, ohnutý hřebík jako háček, červ nebo brouk, ty jsou pod každým kamenem a za hodinu má člověk několik kilogramů úlovku. Nejčastějším exemplářem jsou pstruhovité ryby patnáct až třicet centimetrů dlouhé. To, co právě sní, upeče, zbytek usuší na slunci. Vybízí nás, ať se pár dní zdržíme. Rádi bychom, ale je před námi kus cesty.

Loučíme se a šlapeme dál. Krajina kolem se příliš nemění, je krásný slunný den. Potkáváme jen stáda dobytka a cítíme se báječně. Po dalších několika hodinách se blížíme k první vesničce pod sedlem. Nedaleko se lopotí partička cestářů. Tedy vlastně jen jeden. Obrovskou palicí dělá z kulatých kamenů hranaté a jimi potom cestu zpevňuje. Ostatní polehávají kolem. Jejich pracovní náplň nám není moc jasná. Ptáme se, jak daleko je to do Teru. Informace o čtyřech hodinách chůze nás příliš nepotěší. Pořizujeme několik fotografíí a jde se dál. Těsně před bezejmennou vesničkou chvíli odpočíváme u potoka. Kolem se v mžiku tvoří hlouček školáků v oranžových stejnokrojích. Příjemně jsme překvapeni zjištěním, že si sice občas o něco řeknou, ale ne o peníze.

Nejčastější přání je tužka nebo nějaká sladkost. Věřte, kdybych měl propisek padesát, všechny je rozdám. Každý nakonec dostává alespoň žvýkačku nebo bonbon. Vlastní vesnička je asi pět hliněných domků s doškovými střechami. Jen u jednoho je použit jako střešní krytina vlnitý plech. Tam asi bydlí boháč. Kolem domečků malá políčka obdělávaná ženami a dětmi. Muži mají na práci zřejmě daleko důležitější věci. Po chvilce zjišťujeme jaké. U jednoho stavení stojí v půlkruhu a sledují nešťastníka, který si ošklivě pořezal ruku. Jdeme jako na zavolanou. Ptají se, jestli jsem lékař. Odpovídám, že ne. Následuje otázka na nějakou medicínu. Pokusím se s tím tedy něco udělat. Z lékárničky v batohu vytahuji septonex a obvaz. Postřik dezinfekcí se mu moc nelíbil, ale je třeba. Očištěnou hlubokou ránu obvazuji několika vrstvami gázy a vysvětluji, kdy ji má sundat. Škoda, jak to celé dopadlo, jsem už samozřejmě nezjistil. Doufám, že ruka po zákroku neupadla. Ostatně není to poprvé, co se z nás stali léčitelé všech možných neduhů. Posledním pacientem byl jeden z policistů nahoře v sedle. Stěžoval si na pálení očí a bolest hlavy. Pravděpodobně zánět spojivek od slunce. Zarudlé oči jsme ošetřili kapkami a druhý den se mu značně ulevilo. Aleš mi začal říkat doktor z hor.

Kousek za vesnicí nás dojíždí jeep. Jede do Teru, a tak se rádi svezeme. Sice to už není daleko, ale začínám být pěkně utahaný. Máme za sebou sedm hodin pochodu s kompletní bagáží. I když neseme jen nejnutnější, přesto je to znát. Na zahradě malého resthousu, objektu vystavěném vládou, ve kterém při inspekčních cestách úředníci bydlí, stavíme stan a vaříme večeři. Správce, příjemný čtyřicátník s mnoha dětmi, nám upeče placky a do soumraku potom diskutujeme o všem možném. Je to mazaný chlapík, dokonce ví, kde sehnat cigarety. V těchto končinách je to takřka nemožné.

Kolem deváté uléháme k sladkému spánku. Těch pětadvacet kilometrů v nohách je docela znát.

 

STŘEDA 24/05/00

Dnes už bychom měli chytnout nějaký odvoz. Alespoň do Phandaru vzdáleného zhruba dvacet kilometrů. Chlapík z reshousu tvrdí, že tu jeep jezdí každou chvilku. Balíme stan, snídáme a loučíme se s ním. V sedě na kraji prašné cesty vyčkáváme. Hodinu, dvě, tři. Začínám o jeho slovech trochu pochybovat.

V nedaleké škole mají přestávku na oběd. Kolem se sbíhá skupinka třiceti školáčků. V pomyslném souboji jídlo a my, jednoznačně vítězíme. Nakonec si pro ně musí přijít učitel, se kterým chvíli hovoříme. Velmi příjemný inteligentní muž. Všechny společně fotíme a kluci se málem poperou o to, kdo právě bude před objektivem. Konečně nějaká pořádná akce a ne strnulé fotky typu školní portrét.

Znenadání se objevuje jeep s anglickou značkou. Samozřejmě opačným směrem. V něm tři chlapíci z Londýna. Projíždějí Asii vlastním vozem. Bezvadně jsme pokecali. Poradili nám, kde v Gilgitu bydlet a mnoho dalších užitečných věcí. My jim naopak poreferovali, co zajímavého je v Chitralu. Příjemné setkání skončilo, sedíme a čekáme dál. Už jsou to čtyři hodiny. Vydáváme se tedy k dalšímu pěšímu putování. Lidé, které potkáváme, o nás už vědí. Informace o cizincích se roznese rychle. Všichni přejí mnoho štěstí. Někteří, evidentně nemají do čeho píchnout, nás dlouhé hodiny doprovází zabráni do povídání. Pak se najednou rozloučí, otočí se a jdou zpátky. Témata rozhovorů se opakují. Zdejší jsou velice hrdí na své hory. Dozvídáme se jména jednotlivých vrcholků a ledovců v okolí. Ptají se také na kopce u nás doma. Výška Sněžky je vždy velice pobaví. Následuje několik vět jak jeho rodina, moje rodina, práce a tak dál. Stále dokola. Přijímáme také několik pozvání na čaj. Všechno je báječné. Procházíme pohádkovou krajinou s pohádkovými lidmi. Jen ten jeep nejede a nejede.

Asi nezbude nic jiného, než do Phandaru, kde chceme dnes nocovat, dojít po svých. Tak také zhruba po šesti hodinách činíme. Řeka je zde několik kilometrů sevřena v úzkém, hlubokém kaňonu, aby se později rozlila do širokého údolí, ve kterém vesnice leží. Jestliže včera okolí připomínalo Švýcarsko, dnes jsme pro změnu na Novém Zélandu. Blankytně modrá hladina řeky je poseta sytě zelenými ostrůvky, všude dokola vysokánské hory. Jedna pasáž cesty vedla nehostinnou suchou pustinou, šeď kamení kam až oko dohlédne. Stačilo vystoupat do malého sedýlka a dole pod námi se rozprostřelo nádherné zelené údolí s políčky a topoly podél řeky. Těším se na ty diáky. Zastavujeme na chvíli k odpočinku a doplňujeme kalorie. Uléhám do trávy a zouvám boty. To je úleva. Přesvědčuji Álu, abychom dnes přespali tady. Kdyby mi tolik nesmrděly nohy, prožívám zřejmě nejhezčí chvíle svého života. Aleš se ale obměkčit nedal. Pokračujeme dál. Několik hodin jsme nikoho nepotkali a teď najednou lidí přibývá. Neklamné znamení blížící se osady, do které po několika dalších desítkách minut přicházíme. Potkáváme majitele zdejšího hotýlku. Mluvili jsme s ním už včera navečer v Teru. Láká nás do svého podniku. O cenu ubytování se musíme asi hodinu handrkovat nejen s ním, ale i dalšími zaměstnanci. Původně požadovali za pokoj tři sta rupií s poukazem na skutečnost, že za chvíli přijede spousta lidí z Gilgitu a hotýlek se naplní. Nepřijel nikdo. Nakonec na náš návrh, sto rupií za oba, přistoupili.

Mají tu výborného kuchaře a jeho dhál je po instantních polévkách posledních dnů balzámem pro žaludek. Přichází očista spojená s exhumací bot a ponožek. Po těch padesáti kilometrech to stojí za to. Pro jistotu je přes noc zavřu na záchod, aby do rána nikam neutekly. Elektřinu tu samozřejmě nemají, a tak se soumrakem jdeme na kutě.

 

ČTVRTEK 25/05/00

Ráno po zabalení, batoh na záda a jde se dál. Byl nám sice nabídnut special jeep, cena je však nehorázná. Od obyvatel vesničky zjišťujeme, že tu sem tam něco “normálního” jezdí, ale až na kopci za osadou. Je to několik kilometrů. No co se dá dělat, to už dojdeme. Šlapeme k Phandarskému resthousu, kde tedy snad konečně něco chytneme. Mám radost. Během asi dvoukilometrového, ne příliš ostrého stoupání, se mi podařilo uštvat dva Pakistánce. Několik minut jdou vedle mě, chichotají se a neustále mi dokola kladou otázku “what is this”. Dokola odpovídám. To je batoh, to je foťák, a tak dále-kalhoty, boty, brýle, košile. Dost mě tím štvou. Začínám pochybovat o jejich zdravém rozumu. Nasazuji tedy v kopci ostré tempo a oni po několika stovkách metrů rezignují. Teď si asi dávají Aleše, který někde dole fotil, proto má malé zpoždění. Nahoře v sedýlku pozoruji jejich počínání. Nemýlil jsem se, počkali si a “zpříjemňují” cestu pro změnu zase jemu.

Dnešní první kilometry, asi pět, máme za sebou. Sedíme na prašném prostranství u cesty a společně s několika pocestnými vyčkáváme, objeví-li se nějaké vozidlo. Zaměstnanci nedalekého resthousu tvrdí, že dnes už nic nepojede, protože jediný jeep do Gilgitu odjíždí vždy kolem páté ráno. Šance je ještě chytnout něco náhodně projíždějícího kolem. Buď vládní úředníky na inspekci, nebo cizince ve special jeepu a pokusit se je ukecat, aby nás vzali zadarmo. Vypadáme už docela použitě, tak by to mohlo vyjít. Naše skupinka se rozrostla o staříka s malým chlapcem. Těžko říci, zda je to syn nebo vnuk. Lidé tady v horách stárnou neuvěřitelně rychle, takže nevíme přesně, kolik starci může být let. Možná čtyřicet, možná sedmdesát. Žádá doušek vody, usedá a vypráví jakousi legendu doprovázenou zpěvem a tancem. Nahráváme a fotíme. Mám pocit, že to je ten pravý folklór. Po zhruba hodinové produkci se loučí. Do Gupisu, nejbližšího městečka pod horami, vyráží pěšky. Míříme tam také, ale dalších šedesát kilometrů po svých se nám moc nechce. Čekáme dál.

V poledne se v zatáčce pod sedlem objevují hned dva jeepy. První na mávnutí nezastaví, dokonce mě málem porazí a rychle pádí dál. S druhým to vypadá mnohem lépe. Ptám se řidiče, jestli jede do Gupisu. Odpovídá kladně, jen se současně omlouvá, že jeho vůz není příliš pohodlný, tak ať se nezlobíme. Je to nová Toyota, zdaleka to nejluxusnější, čím jsme doposud po horách cestovali. Usedáme na korbičku a rozmlouváme s okolo sedícími chlapíky. Jsou to elektrikáři. Zprovozňují právě dlouhý úsek elektrického vedení v údolí. Co chvíli sice zastavujeme ke kontrole transformátorů či vedení, ale je to mnohem rychlejší a hlavně pohodlnější než pěšky. Trochu při tom také kibicuji, oni, když vidí zájem, mne zahrnují mnoha podrobnostmi a technickými detaily.

Po dvou hodinách jízdy je nám nabídnuta exkurze v právě spouštěné vodní elektrárně. Rádi se podíváme. Sjíždíme tedy klikatou cestičkou dolů k řece, kde stojí veliká kamenná budova, ze které vedou dráty. Září novotou a nevypadá, že by ji stavěli Pakistánci. Jediný háček, který to má, je veliký visací zámek na vratech. Klíč není k nalezení. Nevadí, pomůže několik úderů velikým kamenem. Z řidiče se rázem stává hlavní technik, řídící celou operaci. Jsou tu dvě Francisovy turbíny se dvěma generátory. Spouští zatím jen jednu. Přesto je to pěkný hukot. Dlouho všichni s vráskami na čele sledují spoustu měřáků na hlavním ovládacím panelu a o něčem vzrušeně diskutují. Hodnoty se prý konečně dostaly na požadovanou úroveň, nervozita znatelně opadla. Diskutujeme ještě chvíli o parametrech elektrárny. Na oplátku jim vyprávím o Vltavské kaskádě u nás a lovím v paměti vše, co jsem o ní kdy četl. Moc je to zajímá, proto slibuji poslat nějaké texty poštou. Po půl hodině klidného, bezproblémového chodu tu zůstává jen jeden z techniků. My se společně s ostatními vydáváme dál, tentokrát přímo do Gupisu.

 

Cesta, po které jedeme, je příšerná, létáme ze strany na stranu a hlavně do výšky. Sice se nám pomalu daří vystihnout tu správnou techniku, jak si nerozbít hlavy o kovovou konstrukci nad námi a současně minimalizovat následky dopadu hýždí na sedačku. Přesto trpíme. Jak jsme později zjistili, Aleš si na zadku vyrobil několik slušných strupů. Vždy při zastávkách k dolití vody do chladiče se jednotliví cestující střídají za volantem. Mají nové auto, a tak si ho chtějí vyzkoušet všichni. Bolestně hodnotíme jednotlivé techniky jízdy.

I nám bylo nabídnuto, jestli si nechceme prozkoušet kvality vozu, ale naštěstí jsme se z toho vymluvili. V opačném případě by zřejmě naše těla na dně nějaké strže ohlodávala divá zvěř.

Konečně Gupis. Ihned po vystoupení a porovnání kostí v těle okupujeme prodejnu s potravinami. Je šest odpoledne, my dnes máme první jídlo. Zatímco já se ještě cpu, Ála jde vyhledat nějaké bydlení. Sedím na schůdkách obchodu s plnou pusou a hlídám zavazadla. Přistupuje ke mně muž kolem třiceti a chce si povídat. Po obvyklých otázkách odkud, kam, jak a proč najednou začne plácat něco o tom, že je policista a všichni cizinci ve městě musí spát u něj v hotýlku. Na otázku proč zrovna u něj dostávám odpověď, že to tak nařídila policie. Nutí ně také ihned s ním odejít někam za účelem jakési registrace. Ukazuji mu tedy svoji registraci z Chitralu a dodám, že další registrační stanice je podle mých informací až v Gilgitu. Prý to není pravda a musím hned jít, jinak mě zatkne. Žádám ho tedy, ať mi ukáže nějaký průkaz. Nic takového samozřejmě nemá. Další průběh našeho “přátelského rozhovoru” je jednoduchý. Křičet začal on. Nervy mi povolily a teď už řvu i já. Je asi o hlavu menší, navíc stojím o schod výš, což pravděpodobně budí trochu respekt. Nedá se však odbýt a s brunátným obličejem pokračuje, svými nevěrohodnými argumenty. První do mě strčil také on, a tak jsem si strčil i já. Hulákám na něj sice již česky, ale zdá se, že chápe, a poté, co se zvedne z prachu ulice, kvapně bez loučení někam mizí. Byl to nějaký idiot, jen doufám, že z toho nebude žádný problém. To bych nerad.

Mezitím Aleš sehnal sice špinavé, ale velice levné bydlení. Hotýlek se jmenuje Snow Leopard, my jsme si ho však přejmenovali na Dirty Pig. Patří k němu i restaurace, naopak překvapivě čistá a hlavně přidávají kolikrát člověk chce. Jsme spokojeni. Během rozhovoru se spolustolovníky se ptáme také na transport do Gilgitu. Jede prý zítra v pět ráno, čeká nás brzké vstávání.

 

PÁTEK 26/05/00

Nepříjemně brzo začíná vyřvávat budík. Nedá se ale nic dělat. Kvapně balíme a jdeme na zastávku. Je čtvrt na šest. Nikde nikdo. Buď jsme tady moc brzo, nebo už autobus odjel. Místní nás ujišťují, že se dnes ještě žádný neobjevil a kdo ví, kdy pojede. Nakonec se okolo sedmé dočkáme. Je to starý otlučený japonský busík. Dost se divím, že ještě drží pohromadě. Cena je přijatelná. Ostatní cestující na nás mohou oči nechat, stáváme se maskoty. Zvyk “domorodců”, rentgenovat cizince od hlavy k patě, jsem si osvojil také a podobným způsobem upřené pohledy opětuji. Vyvádí je to trochu z míry, ovšem úsměv vždy vše napraví. Už zase dokola odpovídáme na mnoho otázek, mnoho zajímavého se však také dozvídáme. Jízda je veliký zážitek. Cesta, po kreré se hlemýždím tempem ubíráme, je v téhle oblasti pouze pro jeepy, a tak nevím, co dělat dřív. Jestli chránit brašnu s foťáky na klíně, nebo svoji tělesnou schránku před otloukáním ze všech stran. Putování je to dlouhé a únavné. Máme za sebou také první nehodu, nešlo naštěstí však o nic vážného. Při vyhýbání se s jakýmsi podivným monstrem používaným při opravě silnice, se najednou ozvala rána. Bohudík, žádná zranění, odnesl to jen přední blatník a plechy na boku autobusu. Při pohledu na něj je jasné, že tahle kolize nebyla první a zřejmě ani poslední. Chvilka odpočinku nad šálkem čaje nedaleko Gilgitu je balzámem pro tělo i duši. Konečně se tu také dají koupit cigarety. Relaxujeme ve stínech stoletých stromů a sledujeme ruch restauračky u silnice. Vedle v obchůdku mají veliké koše plné čerstvého ovoce, my aniž bychom něco kupovali, dík pohostinnosti okolo sedících, ochutnáme postupně ode všeho trochu. Drobný problém nastal po návratu do autobusu. Jedné rodince se zalíbila naše místa. Průvodčí ovšem hbitě reaguje a během malé rošády přesadí skoro polovinu autobusu. Podle jakého klíče, to se nesnažím pochopit. Ono by to asi ani nešlo. Každopádně všichni sedí a můžeme jet dál. Panuje všeobecná spokojenost, já dokonce na chvilku usínám.

Přijíždíme do ospalého podhorského městečka Gilgit. Po putování v horách je to ideální místo pro odpočinek. Neméně výhodné je také jako základna pro další výlety. Dají se tu sehnat informace o trecích v celé severní části Pakistánu. Koupit mapy a jídlo, případně najmout vůdce nebo vyřídit všechny další potřebné věci.

Nesmím ovšem opomenout výborné pouliční restaurace. Vaří tu báječně a ceny jsou velmi příznivé. Navštívili jsme jich mnoho, ale speciálně si oblíbili jen jednu, nedaleko hotýlku, ve kterém bydlíme. Podle polohy dostala jméno Na Růžku. Samozřejmě každý český hygienik by to tu okamžitě zavřel, ale na zdejší poměry vypadá velmi čistě. A ty porce. Snad nikdy se mi nepodařilo sníst všechno. Ceny kolem čtvrt dolaru za kopec dhálu s 

plackami.

Ubytovali jsme se v hotelu Madina. Bydlí tu skoro všichni cizinci při návštěvě Gilgitu. O cenu pokoje musíme chvíli smlouvat. Nakonec úspěšně. Hned po ubytování následuje sprcha. Po šesti dnech putování v horách, věc k nezaplacení.

Hotýlek je to velice příjemný a čistý. Kupodivu jediné, co nám tu trochu vadí, jsou ostatní cestovatelé. Jak je tak pozoruji, celý den sedí pod přístřeškem v restauraci a světácky si vyměňují informace nad šálkem kávy nebo čaje. Dle jejich zevnějšku soudím, že cestují úplně jinak než my, nebo mají daleko objemnější zavazadla, prostě model čisté bílé tričko na každý den. Tím samozřejmě nechci tvrdit, že je příjemné být špinavý jako čuně, ale jak jinak to zařídit s jednou košilí, kterou mimochodem budu muset co nejdřív vyhodit a nahradit nějakou jinou. To jsme ovšem ještě netušili, co nastane večer. K večeři se tu podává jakési menu o několika chodech za devadesát rupií. Všichni, kromě nás, zdá se to přeci jen trochu dost drahé, si ho objednali. Vlastní podávání pokrmu probíhá jako za mlada na pionýrském táboře. Hosté v dlouhé řadě s talířem v ruce vyčkávají, až na ně dojde. Vpředu z velikého kastrolu kuchař rozděluje jednotlivé porce. Zábavná podívaná. My jsme se před chvílí najedli venku na ulici. Za sedmnáct rupií toho bylo tolik, že jsme ani nedojedli. Zase na druhou stranu těch devadesát rupek jsou ani ne dva dolary. Vrcholem večera bylo video a projekce filmu “Pulp fiction”. Ne že bych osobně proti tomu filmu něco měl, ale nějak mi to sem nesedí. Co si asi Pakistánci o nás musí myslet, podobný humor prostě nemůžou pochopit. Jen doufám, že tenhle biák nepovažují za vrchol západní kinematografie.

Večer, když už ležíme v posteli a posloucháme na bedýnkách nějaký jazz, jsme taktně upozorněni, že rušíme projekci. Nerozumím tomu a vlastně ani nechci. Chvíli ještě zvažuji, zda se nebudeme zítra stěhovat. Nakonec zaměstnán úvahami usínám.

 

SOBOTA 27/05/00

Dnes je před námi zásadní úkol. Musíme zajít na policii pro další registrační papír. Kancelář mají na druhém konci města, je ale příjemné počasí, takže docela milá procházka. Úřední jednání proběhlo bez problémů, vše je za půl hodinky hotovo. Při našem odchodu vstupuje dovnitř dvojice cizinců. Poté, kdy se dozví, odkud jsme, dlouze vychvalují krásy Prahy a Českého Ráje. Později je samozřejmě opět potkáváme v hotelu Madina.

Registrace je tedy zdárně za námi a můžeme se vydat na plánovaný výlet do hor. Tam, několik kilometrů za městem, je ve skále vytesána v nadživotní velikosti socha Budhy ze šestého století. Památka původního osídlení kraje. S menšími komplikacemi nacházíme správný “prcík” pro cestu nahoru. Chvíli ještě čekáme, až se naplní, poté již pádíme křivolakou horskou silničkou, zabráni do rozhovoru se spolucestujícími. Transport končí ve vesničce Kagan Nala, našim společníkům je samozřejmě jasné, co hledáme, a tak nás navedou tím pravým směrem. Jako průvodce ještě dostáváme malého školáka na cestě domů. Mluví velmi dobře anglicky a vypráví o všem možném. Stoupáme po horském chodníku, sadem moruší, kolem křišťálově čisté říčky, nahoru do skal. Vlastní Budha sice není až tak úžasná atrakce, jak nám byla líčena, výlet je to ale pěkný. Několik metrů nad našimi hlavami je ve skále vytesána jeho postava, poměrně dost poškozená zubem času a povětrnostními podmínkami. Bojím se, že dlouho už tahle památka nevydrží. Loučíme se s naším malým průvodcem, dává mi adresu, a já mu slibuji poslat nějaké fotografie. Stejnou cestou sestupujeme dolů a ve stínu na břehu řeky relaxujeme. Cpeme se dozrávajícími morušemi, máčíme utrmácené nohy v ledové vodě. Je to pohoda.

Po příjemně stráveném odpoledni se vracíme zpět do Gilgitu. Trochu se ochladilo, obloha se zbarvila do šeda. Vypadá to na pořádnou bouřku. Na trhu zakupuji veliký meloun, který později do večera celý, na etapy, spořádám. Je to nejlepší, spolehlivý zdroj tekutin a maminka mi před cestou kladla na srdce, ať pořádně piju. Co jiného si počít , když tu pivo nemají.

Zítra máme v plánu se přesunout do města Sost a půjde-li to, dál na Čínské hranice. Čeká nás zřejmě náročný den, proto jdeme brzo spát.

 

NEDĚLĚ 28/05/00

Všichni nás sice od záměru jet na hranice s Čínou do, Kunjerab passu bez patřičného víza zrazují. Prý bez něj nemáme šanci se dostat ze Sostu dál. Uvidíme. Nakonec se však jeden optimista najde a radí, jak by to mohlo vyjít. Doporučuje seznámit se s řidiči čínských kamionů, kteří se na prázdno vracejí domů. Snad nás někdo z nich do sedla sveze. Ono se to tedy prý nesmí, ale nebylo by to zřejmě poprvé ani naposled. Doufám, že nějak proklouzneme.

“Prcíkem” autobusové společnosti Natco vyrážíme po Karakoram Highway na asi pětihodinovou cestu. Karakoram Highway je silnice postavená v letech 1960 až 1970 spojující Islamabád s čínským Kashgarem, dlouhá třináct set kilometrů. Z velké části prochází horami ve výšce nad dva tisíce metrů a nejvyšším bodem je, s výškou 4730m, právě Kunjerabský průsmyk. Celou stavbu financovala čínská vláda jako dar Pakistánu. Existují domněnky, že to měla být jakási omluva či satisfakce za okupaci některých oblastí Pakistánu v padesátých letech. Na zdejší poměry je to úžasná autostráda, ovšem místa, kde asfalt vystřídá šotolina a kamení, jsou zde také. Velmi oblíbenou zábavou turistů se v posledních letech stalo projet celou KKH na kole. Zajímavá výzva. Určitě tu nejsem naposledy. V hlavě mi pomalu zraje plán další cesty. Bylo by pěkné dojet do Kashgaru na kole, tam ho prodat a pokračovat dál do Číny a Tibetu.

V busíku se seznamujeme s manažerem hotýlku v městečku Passu. Nabízí bydlení za velmi přijatelnou cenu. Časem se tam chceme také mrknout a podniknout v okolí jeden trek. Určitě budeme bydlet u něj. Je výřečný a sympatický, opravdu příjemný člověk. V okolní krajině ukazuje všechny zajímavé vrcholy, udává jejich výšku, vypráví o dostupnosti treků kolem. K malému občerstvení zastavujeme v městečku Ghulmet. Přímo nad námi na podkladu azurového nebe září majestátní Rakaposhi. Pohled je to úchvatný. Rakaposhi má 7788m a z téhle strany je vidět pouze led a sníh, nic jiného. Působí velice mohutně, nahoru bych nelezl ani náhodou. Škoda, že při srážce zemských desek, která zavinila vznik všech těch kopců kolem, to nebyla rána trochu větší. Mohli jsme takhle zblízka vidět první osmitisícovku. Mimochodem, k popisované srážce došlo právě zde. Na jedné straně se zdvihly vrcholky Karakoramu a Hindukůše, na druhé hřebeny Himalájí. Rozhraní tvoří širokánské údolí Hunza, které patří k nejhezčím v těchto horách. K tomu však později. Nejprve historie s mým jménem. Komukoliv jsem se představil, že se jmenuji Honza, okamžitě mě překřtil na Hunzu. Nikdo si už poté nenechá vysvětlit, že to druhé písmenko v mém jméně je “o”. Má to ovšem velikou výhodu. Jako Hunza, no a ještě k tomu “driver”, se vždy stávám miláčkem šofírků a jejich pomocníků, což pro nás téměř pokaždé znamená nemalé výhody. Už jsem se pomalu s komolením svého jména smířil.

Přichází pauzička na oběd ve městě Aliabádu. Vyhládlí okamžitě okupujeme nejbližší restauraci. Poroučím si porci dhálu a placky. Jídlo je jako vždy výborné, jen mě nemile překvapí placení. Chtějí po mě čtyřicet rupií. Zdá se mi to moc, a tak smlouvám. Nakonec jsem zaplatil dvacku a zmizel. Až venku jsem si uvědomil, že jsem neměl jen jídlo, ale i čaj a dvě limonády. Ta dvacka je tak sotva za ně. Cítím se trapně. Mám se vrátit a rozdíl vyrovnat? Samozřejmě, zvítězila ve mně česká dušička a nedoplatil jsem nic. Snad kvůli mně nepřijdou na buben. Vracím se k “prcíku” a netušíc zradu házím okénkem tašku s foťáky na zadní sedačku. Ála je kdesi na nákupu, já hovořím s jedním z cestujících. Najednou se busík z ničeho nic rozjíždí, ale bez pasažérů, jen se zavazadly jede někam pryč. Byl to fofr a nestačil jsem reagovat jinak, než tupě civět na vozítko mizící v dálce. Aleš na druhé straně ulice na něj sice ještě mával, ovšem bez úspěchu. Je pryč a sním i všechny naše věci. Tak to jsme teda v p… . Kupodivu ostatní cestující nejeví žádné známky vzrušení nebo nespokojenosti. Co tohle má znamenat? Vše se vysvětluje, prý jel asi tankovat. Částečně mě tato informace uklidňuje. Veliký balvan mi však spadne ze srdce, až když se vrátí a já ohledám to své fotografické nádobíčko. Vše je v pořádku na svém místě. Teď už malou tašku nedám z ruky.

Další cesta je bez problémů. Projíždíme veliká horská údolí, korunovaná zasněženými vrcholky. Kromě Rakaposhi další jen namátkou. Ultar Peak 7388m, Diran Peak 7266m, Hunza Peak 6270m a nepočítaně šestitisícovek. V Passu ze silnice obhlížíme ledovce Battura glacier a Passu glacier, kolem kterých hodláme časem podniknout výlet. Oba vypadají impozantně. Kousek dál vystupuje náš společník před svým hotýlkem. Víme, kde ho hledat až se vrátíme z čínských hranic. Po několika dalších průsmycích přijíždíme do Sostu.

Nevzhledné malé městečko plné kamionů a autobusů je rozloženo na několika stovkách metrů kolem silnice. Na ulici potkáváme v podstatě jen řidiče kamionů a překupníky všeho možného. Jinak tu není nic. Takový poslední záchytný bod před hranicemi. Obvykle tu pro všechny cesta do Číny začíná, pro ty, co jedou opačným směrem, končí. Prostě přestupní stanice. Vyhledáme levný hotýlek. Pokoj je mimořádně čistý, takže spokojenost.

Po krátkém odpočinku jdeme hledat do města někoho, kdo by nás na hranice svezl. Plánujeme jet jen tam a zpátky se vrátit horami. Jediným rizikovým místem podle popisu treku, by měl být ledovec Chapchingol. Prý jsou tam potřeba mačky a lano. Uvidíme když to nepůjde vrátíme se. Teď ještě jak se tam dostat? První zkoušíme kanceláře oficiálních autobusových dopravců. Všichni se ptají máme-li víza na druhou stranu. Po negativní odpovědi se s námi již nikdo nechce bavit. Těsně za městem je prý první kontrola a přes tu nás nepustí. Navrhujeme tedy, že se ji pokusíme nějak obejít pěšky a oni nás v domluvenou dobu naloží na domluveném místě. Na tento návrh nikdo nechce přistoupit, těch kontrol je prý cestou na hranice několik. Všichni jedou až do Kashgaru, k čemuž je samozřejmě vízum potřebné. Tak tady jsme moc nepochodili. Pokusíme se přesvědčit někoho z řidičů náklaďáků, ať nás schová a na hranicích vysadí. V Kašmíru to takhle jde, proč by to nemělo jít i tady. Opět bez úspěchu, všichni se bojí, nebo nabízíme málo peněz. Jedinou možností, jak se dostat jen tam, je pronajmout si special jeep. To je ovšem patnáct set rupií. Tolik jednak nemáme, a ani bychom je nedali. Vypadá to s tou naší cestou k Čankajškům na hranice dost bledě. Stop také nepřichází v úvahu, jednak tu soukromě vlastním vozem v podstatě nikdo nejezdí a stejně by nás asi nevzal. Problémů s policií se tu všichni evidentně bojí jako čert kříže. Jsme otrávení a pomalu myšlenku cesty do Kunjerabu vzdáváme. Tohle se moc nepovedlo.

Během večeře od jednoho chlapíka dostáváme ještě jeden tip na dopravce, zítra ho tedy vyzkoušíme. Jediné, co nás v Sostu alespoň trochu potěšilo, je vynikající čínská kuchyně. Nasyceni brzo uléháme.

 

PONDĚLÍ 29/05/00

Po snídani a zaplacení v hotelu se vydáváme naposled pokusit štěstí a sehnat transport nahoru na hranice. Bez úspěchu. Vrátíme se tedy kus cesty zpátky do Passu a podnikneme další trek tam. Během včerejšího líčení nemnoha zajímavostí Sostu, jsem zapomněl na jednu velmi důležitou. Tou je kulečník. Kolem silnice je venku před domy vystrčeno množství stolů, na kterých se odehrávají líté boje jednotlivých hráčů. Vypadá to opravdu zajímavě. Stoly mají nohy zabořené v kamení a malí snědí mužíčci kolem nich v zápalu hry poskakují. Zbytek osazenstva fandí svému favoritovi. Mohu-li ovšem posoudit, moc jim to nejde.

Do Passu se dostáváme stopem. Za mírný poplatek nás vzal šofírek soukromého jeepu.. Vystupuje velice sebevědomě a nabízí ihned své služby. Cokoliv prý budeme potřebovat, zařídí, nebo zprostředkuje. Nad naším úmyslem vypravit se bez průvodce nahoru k ledovcům a dál k jezeru Lupdur, nevěřícně kroutí hlavou.

Doporučuje najmout horského vůdce a několik nosičů. Vše potřebné prý sám zajistí. K tomu dodává několik hrůzostrašných historek o neveselém konci mnoha expedic v tomto kraji. K mrtvým Japoncům přihazuje ještě několik Američanů zasypaných lavinou. Z legrace se ještě ptám, jestli tu žije nebezpečná zvěř. Odpovídá neméně krvavou příhodou s leopardem. Jít sami, je podle něj téměř sebevražda. Víme, kam míří. Naše informace o tomhle výletě jsou ovšem úplně jiné. Mělo by se jednat o nenáročný trek na pět až šest dní. Když nepochodil s předešlou nabídkou, zkouší to pro změnu s ubytováním. Nemá šanci, to máme do předu domluveno s naším známým z busíku. Necháme se tedy vyložit u hotýlku jménem Passu Tourist Lodge a jsme docela rádi, že se řidiče zbavujeme. Ještě chvíli okouní opodál, aby se vzápětí odhodlal k jasné akci. Přistupuje blíž a ptá se, kdy tedy vyrážíme a co má nakoupit. Zřejmě naše odmítnutí napoprvé dobře nepochopil. Vysvětluji mu znovu náš nezájem, tentokrát trochu důrazněji. S kyselým výrazem ve tváři naskakuje do vozu a chvatně bez loučení odjíždí.

Náš známý tu právě teď není, ale ostatní o nás už ví. Ujme se nás jeho bratr, sympatický padesátník. Dopodrobna nám vypravuje o všech možných úskalích zamýšleného treku, ovšem zdaleka ne tak dramaticky, jako ten seladon z jeepu. Dostáváme od něj mnoho užitečných rad. Například jak přecházet spolehlivě ledovce. Ty kříží nejen kroky lidské, ale i zvířecí. Kozy, ovce a jakové, mají samozřejmě daleko lepší smysl pro to, jak se bezpečně a pohodlně dostat na druhou stranu, a proto je dobré sledovat při přechodu jejich cestičky lemované bobky. Mnohokrát této moudrosti později využíváme.

Dále se dozvídáme mnoho o lidech v Pakistánu i okolních zemích. Hodně nadává na Afgánský Taliban. Jeho stoupence a bojovníky doslova označuje jako krvavé psi. Na otázku Kašmírského problému odpovídá velmi umírněně. Podle něj je prý samostatnost nesmysl, ale stávající situace také není dobrá. Říká, že lidé spolu musí nejprve mluvit a když to nejde, potom teprve střílet. Ne naopak. S tou druhou částí jeho myšlenky, tedy tím střílením, tak úplně nesouhlasím, ale nechávám si to pro sebe. Inu, jiný kraj jiný mrav. Lecos začínáme chápat a vysvětlovat na kterékoliv straně konfliktu nějaké pacifistické ideály prostě nemá cenu. Je to ale velká škoda. Doufám však, že to jednou pochopí i tady.

Po krátkém odpočinku se odpoledne vydáváme na nákup zásob a obhlídku začátku cesty. V celém městečku je jediná prodejna , vlastně spíš stánek, kde se dá nějaké jídlo koupit. To potřebné, sušenky a instantní polévky, však mají. Malou osobní tragédií pro mě je zjištění, že se tu nedají koupit cigarety. Důvod je prostý. Žijí tu lidé, kteří se hlásí k větvi islámu zvané Ismaili, a těm víra kouřit nedovoluje. Máme tedy na několik dní po legraci. Naštěstí mám s sebou fajfku se zbytkem tabáku. Mohlo být i hůř.

Složení obyvatel v horách je vůbec zajímavé. Všichni jsou sice muslimové, ovšem každý mluví jiným jazykem a udržuje jiné tradice. Jen v oblasti Hunza, žije asi třicet různých etnik hovořících jiným nářečím. V podstatě v každém údolí jinak. Z těchto důvodů je úředním jazykem urdu a angličtina, jen tak se společně všichni domluví. Díky nedostupnosti tohoto koutu světa se zde původní kultura udržela až do dnešních dnů. Jedno mají ovšem společné. Jsou milí, přátelští a pohostinní. Nejraději budu ale zřejmě vzpomínat na Kalaše. Ne že by jinde byli lidé špatní, ovšem to, co jsem zažili tam, stěží něco dalšího překoná. Zpět ovšem k našemu odpolednímu programu.

U nedalekého hotýlku ve staré části města potkáváme dvě velmi příjemné turistky. Rády by na trek, ale neví kam. Pohotově nabízíme své služby a připadáme si trochu jako ten šofírek ráno. Vystupujeme coby staří horští vlci a světácky líčíme všechny možné nástrahy hor, včetně rad a doporučení, o kterých víme jen několik hodin. Bylo by velice příjemné, mít na cestu společnost, a ještě k tomu dámskou. Snažíme se seč nám síly stačí a vypadá to , že jsme zapůsobili. Prý si to rozmyslí, proto je před rozloučením informujeme, kde nás najdou. Dlouho se pak ještě bavíme tím, jak jsme je zblbli. Samozřejmě v dobrém. Mohli bychom od zítřka dělat dohazovače podobných služeb.

Teď se vydáváme po silnici za město, pod ledovec Passu. Po necelých třiceti minutách stojíme pod ním. Mohutné čelo ledovce je asi dvacet metrů vysoké pokryté hromadami suti a balvanů. Drápeme se strmým horským chodníkem nahoru. Už jsme nad ním a vidíme do dálky se táhnoucí pás nahuštěného ledu, široký asi kilometr. Působí impozantně, i když patří k těm menším. Nejdelší ledovce v Karakoramu mají i osmdesát kilometrů. Přesto ve mně tenhle “mrňousek” budí velký respekt. Sestupuji dolů až k němu. Rukou odhrnuji vrchní vrstvu bláta. Pod ní jsou již jen metry křišťálového ledu. Něco podobného nás čeká zítra na vedlejším ledovci Battura a před jeho přechodem si již nepřipadám tak jistý. Mimochodem Battura glacier je sedmý nejdelší suchozemský ledovec na světě. Bohužel se kazí počasí a začíná pršet. Kvapně proto sestupujeme dolů a pádíme bydlet. Snad se to do zítra vybere.

Odpočíváme, na dveře pokoje náhle kdosi zaklepe. Je to jeden ze zaměstnanců a říká, že na nás v recepci čekají nějaké dvě slečny. Sláva, holky se rozhoupaly. Nad rozloženými mapami líčíme plán cesty a starý horský vlk z hotýlku nám souhlasně přitakává. Nakonec se pro trek rozhoduje jen jedna a navíc nás informuje, že se připojí i její manžel. No co, alespoň nás bude víc. Domlouváme se na devátou ráno a loučíme se. Odcházíme opět relaxovat do pokoje.

V celém hotýlku jsme jedinými hosty, a tak si nás tu ve všech směrech hýčkají. K večeři navařili specilality zdejší kuchyně.V souvislosti s tím došlo bohužel k malému nedorozumění. Uchystali totiž kuře. Cítíme se trochu trapně, když ho odmítáme a je znát, že je to hodně mrzí. Naštěstí, řešení je jednoduché. My si dáme dhál, původně připravený pro ně, oni zase to naše kuřátko. Všichni jsou nakonec spokojeni. Hlavní atrakce večera měla ovšem teprve přijít. Z ničeho nic se objevil starý známý z autobusu, manažer hotelu, a ohlásil večer tradiční hudby. Z kuchyně se již nějaký čas před tím ozývali tlumené zvuky, vyluzované při ladění nástrojů. Z kuchaře je rázem bubeník, muž podávající pochutiny na stůl se mění v hráče na flétnu. Soubor doplňuje manažer s druhou foukačkou. Obsazení je jednoduché. Velký buben, dva malé a dva nástroje na způsob flétny. Muzikanti to, co nezvládnou technicky, nahrazují nasazením. Hrají jako o život a občas si nástroje prohodí, asi aby se všichni vystřídali. Ostatní přísedící vstávají a začínají v podivných kreacích tančit. Vyjeveni zíráme, co se kolem děje. Několikrát výzvě k tanci odoláváme, po chvíli ovšem Aleš v kruhu ostatních křepčí jako rodilý tanečník z Hunzy. Tempo a rytmus se příliš nemění, jen texty a barva hlasu jsou v každé písni jiné. Během jedné obzvláště tesklivé, sleduji staršího muže vedle sebe. Do očí mu vytrysknou slzy. Účinkující do toho vkládají opravdu vše. Dostává mě to, po každé odehrané skladbě výskám a povykuji stejně tak jako ostatní. Je to nádhera. Kolem jedenácté vše končí, kapela se pozvolna proměňuje opět v personál a ze stolů sklízí prázdné sklenice. Zdá se však, že jim to nestačilo a později v posteli slyším znovu jejich dovádění. Bože, jak jsou ti lidé šťastní bez televizí a satelitů.

 

ÚTERÝ 30/05/00

První den treku. Dokupujeme poslední zásoby polévek a výtečných mangových sušenek. V domluvenou hodinu se scházíme s přáteli. Jsme trochu zaskočeni faktem, že si pořídili nosiče, ale Duncan, tj. manžel včera zmiňované holčiny, má nějaký problém s kolenem a velký bágl se stanem, spacákem a ostatní výbavou na šest dní by mu dal asi hodně zabrat. Nosič, jmenuje se Husein, zprvu působí dosti uzavřeným dojmem. Máme trochu obavu, aby nás tahle sranda taky nakonec něco nestála. No co, neseme si všechno na zádech a nejsme na ně v nejmenším odkázáni. Kolem jedenácté po několikerém přebalování batohů konečně vyrážíme. Stoupáme strmou kamenitou cestičkou k čelu ledovce Battura. Jde to docela dobře a já musím obdivovat Huseina, který jde přede mnou, jak mezi balvany s pětadvacetikilovým báglem na zádech zlehka poskakuje. Ten už se asi po kopcích něco naběhal. Asi po dvou hodinách ostrého výstupu, se dostáváme k místu, kde by se dalo přespat. Je teprve jedna, a proto se po krátké poradě rozhodujeme pro další postup. Přechod ledovce není příliš náročný a nezpůsobuje nám žádné výraznější problémy. Jedinou komplikací je nová trhlina, která se nedávno objevila. Dost to klouže. Po třičtvrtěhodině ji máme za sebou a pokračujeme dál, mírným stoupáním, údolíčkem sevřeným strmou skálou na jedné a ledovcovou morénou na druhé straně.

Přicházíme na rozšířenou planinku jménem Ujhopkirt. Stojí tu malý srub pro pocestné. Vystavěl ho otec jednoho mladíka, který zde před časem v ledovci zahynul. Slouží coby záchytný bod na přespání, nebo jako úkryt při nepřízni počasí. Boudička je vybavena vším potřebným. Dá se tu uvařit večeře a čaj. Dřeva na oheň je všude kolem dost, voda je nedaleko. Mariet, naše společnice, vaří rýži. Zamícháme do ní všechno možné tak trochu jako pejsek s kočičkou. Chutná to ale výborně.

Pro tento trek se našimi spoluvýletníky stali manželé, Duncan a Mariet, z Holandska. Jsou o trochu starší než my a vrací se přes Pakistán z Indie a Nepálu. Je s nimi legrace. S Duncanem se neustále dokola přeme, jestli se lepší fotbal hraje u nich nebo v Čechách. Uvidíme, zanedlouho by oba národní týmy měly sehrát utkání na mistrovství Evropy. My ho zřejmě neuvidíme, tady fotbal nikoho dvakrát moc nezajímá a v televizi dávají povětšinou kriket. Tomu zase nerozumíme my.

Velmi zajímavý chlapík je ovšem Husein. Blíž se seznamujeme během rozhovoru při cestě pro vodu k nedalekému napajedlu pro dobytek. Ten tu teď žádný není, díky čemuž je voda poměrně čistá a dá se pít. Po krátké době jsem z něho dostal skoro vše o jeho životě. Narodil se ve vesničce Shimsal, ve zhruba padesát kilometrů vzdáleném údolí. Studoval na střední škole v Karachi, potom si v Passu našel nevěstu, o které mimochodem Mariet tvrdí, že je překrásná, a usadil se tu. Mají několik dětí a žijí si spokojeně. Pěstují brambory a meruňky, Husein občas nějakou tu rupku přivydělá jako nosič nebo vůdce. Už se nejeví tak zamlklý jako poránu, do večera pusu nezavře. Sedíme a povídáme o všem možném. Cítíme se báječně. S Huseinem sice příliš nestíhám tempo, jakým Aleš s Holanďany anglicky švitoří, ale místy se docela chytáme.

Stan dnes nestavíme a uléháme uvnitř v baráčku. Nefouká a neprší tu, má to ale jeden háček. Kolem nás se po zhasnutí petrolejky vyrojila hejna myší. Batohy se zásobami zavěšujeme pro jistotu ke stropu, tam se snad nedostanou. Malými tělíčky se to kolem jenom hemží a občas mi nějaká přeběhne přes spacák. Huseinovi s Álou to příliš nevadí a za nedlouho spokojeně zařezávají. Nakonec usínám také. Doufám, že nás do rána nesežerou. Jenom se divím, že je neodradil ukrutný zápach mých bot.

 

STŘEDA 31/05/00

Den jako vymalovaný. Od rána ostré horské slunce pálí. Pomalu začínáme balit věci. Následuje ohledání škod způsobených hlodavci a příprava snídaně. Sušenky s čajem musí stačit. Dnes máme naplánován nenáročný výstup do vesničky Yashpirt, neměl by trvat déle jak tři hodiny. Času je dost, povalujeme se tedy kolem srubu a vyhříváme se na sluníčku. Využívám tento volný čas také k opravě výstroje a snažím se zašít potrhaný batoh. Esteticky sice nic moc, ale to funkční je. Kolem poledne vyrážíme na dnešní část cesty.

Stoupáme jako včera koridorem mezi morénou a skalami. Je to nudné a fádní. Kolem jen hromady kamení. Naštěstí to netrvá dlouho. Po překonání nevelkého valu se nám doširoka otevírá fantastický výhled na celý ledovec s prvními vrcholky Battura Wall-stěny několika sedmitisícovek. Na náhorní plošince přímo před námi leží malá zelená louka a na ní osada Yashpirt. Tvoří ji jen pár dřevěných srubů s ohradami pro dobytek. Vypadá jako z pohádky.

Je to zvláštní vesnice. Žijí tu jen ženy s dětmi, muži jsou kdoví kde. Jediným zástupcem opačné poloviny lidstva, je Sardar. Patnáctiletý hoch, který zde tráví prázdniny a pomáhá své babičce s hospodářstvím. Mluví výborně anglicky, stále sis chce povídat. Husein tady má tetu. Ta nás zve na malé pohoštění. Připravuje čaj a k němu servíruje vynikající jogurt, placky a máslo. Většina potravin, kterými nás hostí pochází z mléka ovcí, koz a jaků. Překvapuje mě, že při zpracování je jim v podstatě jedno z jakého mléka co vyrábí, vždy všechny druhy smíchají dohromady. Huseinova teta je asi sedmdesátiletá roztomilá stařenka. Po našem příchodu přes sebe přehodí velký světlý šátek a utírá si ušmudlaným hadrem obličej. Inu, pořád chce být fešanda. Udivuje mě, že ve svém věku nemá na hlavě jediný šedý vlas. Čile švitoří s Huseinem, který občas něco překládá. Jsou samý úsměv a je na nich znát, jak rádi se vidí. Nebudeme dlouho rušit, mají si jistě co povědět.

Zatím na zeleném palouku vedle vesnice stavíme stany a chvíli odpočíváme. Budeme spát přímo nad ledovcem. Ten je v těchto místech již kompletně bílý a naproti nám je jeden z několika ledopádů, kterým je ta masa ledu v údolí neustále přikrmována. Pohled na pás šedých skal se sněhovou čepicí je fascinující. Neustále tam nahoře s burácením padají laviny, úžasná podívaná. To už se ovšem blíží Husein, aby nás pozval k dalšímu pohoštění. Vstupujeme do malého domečku obývaného dvěma sestrami. Starší má malého synka a muže někde dole v armádě. Mladší je svobodná. Husein vtipkuje, že jí vede hned tři nápadníky najednou. Duncan se sice brání, že jednu manželku už má. Prý to ale nevadí, hlavně když je uživí. Nevěsta však není příliš pohledná, takže z toho asi nic nebude. Vaří ovšem výborně.

Vydáváme se s Álou nahoru do hor pořídit nějaké fotografie. Je tu úžasný rozhled. Na chvíli se rozcházíme. Sedím tu sám a při pohledu do okolí medituji. Může být něco hezčího? Navečer se zaujetím sledujeme shánění stád. Nemají na to žádné psy. Všichni obyvatelé, včetně nejstarších žen, pobíhají po okolních kopcích a hrdelními výkřiky nahánějí jednotlivé kusy dobytka dolů do ohrad. Tam si prý medvěd ani leopard netroufne.

Nádherný západ slunce trávím opět o samotě na nejjižnějším výběžku planiny. Je to nádhera, cítím se báječně. Sestry nás navečer pohostí dhálem, uvařeným z našich zásob. Do pozdního soumraku potom diskutujeme o všem možném.

 

ČTVRTEK 01/06/00

Ráno po zabalení opouštíme tenhle malý ráj uprostřed hor. Se všemi se loučíme a pokračujeme dál. Naše dnešní putování je o poznání příjemnější než ta včerejší lopota kamením. Přecházíme velikou pustou plání, která je zřejmě v době tání jedno obrovské říční koryto. Začínáme s Alešem trochu zdržovat focením, ale ostatní na nás vždy počkají. Stěna Battura Wall je teď přímo před námi na druhé straně ledovce. S úžasem, stojím před tou obrovskou, ledovou nádherou. Přemýšlím o Bohu. Ať se jmenuje jak chce, tohle tady přece není jen tak samo sebou. Na dlouhé rozjímání však není čas. Husein již od rána nasadil poměrně ostré tempo, ovšem jak se zdá, zatím to všem vyhovuje.

Procházíme nádherným údolíčkem okolo divoké horské řeky. Nevím, co fotit dříve. Kolem poledne se zastavujeme ke krátkému odpočinku a na oběd. Koupeme se v řece, je sice ukrutně ledová, dá se to ale vydržet. K jídlu jsou oblíbené mangové sušenky za pět rupek. Husein s plnou pusou vtipkuje a nabádá mě k realizaci horské výpravy Hunza 2001 s výstupem na jednu z okolních hor. Všechny hlavní vrcholy Battura Wall ale mají přes sedm tisíc metrů. Přesto nebyly pojmenovány a jsou jen číselně označeny. Před nějakým časem se prý jedna japonská expedice snažila celý hřeben přejít. Nedopadlo to však dobře, šest jejích členů zahynulo pod lavinou. Máme tuhle informaci z první ruky, Husein jim tehdy dělal nosiče do základního tábora.

Po sušenkách následuje polévka. Aleš někde vyhrabal poslední dva pytlíky hráškové Vitany, která všem moc chutná. Nad horkou polévkou nostalgicky vzpomínám, co je asi doma nového. S plnými žaludky vyrážíme dál. Teplotu vody v říčce po nějakém čase zakoušíme znovu při jejím brodění. Ála na to vyzrál a někde ji přešel suchou nohou. My ostatní musíme naboso. Po další hodině míjíme poslední známky civilizace, malou boudičku pro pocestné. Jmenuje se to tu Kukhill. Potkáváme již jen obrovské, chlupaté, hrozivě vyhlížející yaky. Jsou však mírumilovní a trochu plaší. Žijí ve výškách od tří do pěti tisíc metrů. Koupel v ledové řece zřejmě zbožňují. Scenérie s velikým chlupáčem, obklopeným zelenými svahy a zasněženými vrcholky působí až kýčovitě. Místní je chovají kvůli mléku a hlavně jako dopravní prostředek. Mladý yak se prý dá koupit za třicet až čtyřicet tisíc rupií.

Poslední dvě hodiny dnešního putování procházíme širokým hrdlem údolí, vedle ledovce. Takových pět set výškových metrů nad námi začíná pásmo sněhu a ledu. Dole jsou veliké pastviny, teď však ještě bez dobytka. Ten sem vyženou až později, někdy na konci července. Otevřeným údolím vane studený vítr z hor a je tu o poznání chladněji. V noci bude zřejmě mráz. Pro dnešní nocleh vybíráme louku nazvanou Guchesam. Cesta pokračuje jen k jezeru Lupdur. Tam chodník končí a dál se dá postupovat pouze zrádným ledovcem. Po několika dnech putování tak lze dojít až do základního tábora nejvyšších vrcholů Battura Wall. Některé již slezeny jsou, některé ne. Tato oblast zřejmě mnoho expedic neláká. Jednak díky své odlehlosti, a není tu ani žádná osmitisícovka. Je to asi dobře. Kdo ví, jak by to tu za pár let vypadalo. My si ovšem nestěžujeme. To, co jsme během posledních tří dnů viděli, je fantastické.

V závětří stavíme stany. Dnes vaří Husein s Duncanem. Špagety s tuňákem se jim i při minimu prostředků, na ohništi, náramně povedly. Je toho hodně, a tak musím všechno dojíst. Společníci sice chvíli žertují o mém apetitu, ale přece to nevyhodíme. Po večeři diskutujeme nad čajem. Husein opět navrhuje uspořádat v příštím roce expedici na některou zasněženou špičku v okolí. Chtěl bych sice někdy něco takového zkusit, ale pohled na obrovské laviny, řítící se do údolí, mě vždy trochu zchladí. Musí to být ovšem úžasné rozhlédnout se do kraje až tam otud, ze shora. Se soumrakem jdeme na kutě. Nějak ale nemůžu usnout. Hlavou se mi honí spousta věcí, přemýšlím, a hodně z nich si dávám dohromady.

Po západu slunce teplota rychle poklesla. Nevím sice přesně, kolik venku je stupňů, ale tipuji, že už mrzne. Nejhorší je, že jsem si před spaním zapomněl skočit na wc a v tom mraze, to není dvakrát příjemná procedura. Naštěstí spacák nestačil vychladnout.

 

PÁTEK 02/06/00

Ráno bez Duncana, má nějaký problém s nohou a chce si odpočinout, vyrážíme jen ve čtyřech nahoru k jezeru Lupdur. To je cíl naší cesty. Dál už bychom se dostávali jen těžko. Trochu se kazí počasí, ale snad to zvládneme v suchu. Nejprve jsme sice chvíli zvažovali ústup, byla by to však veliká škoda, když jsme došli až sem. Po dvou hodinách strmého stoupání přicházíme k malému jezírku s křišťálovou ledovou vodou. Je sice krásné, ale mám-li být upřímný, čekal jsem něco impozantnějšího. Nádherný je ovšem pohled přes ledovec, dál do nepřístupných hor, na první a druhý ledopád ledovce Battura. Pár metrů nad námi se tvoří husté tmavé mraky. Nevypadá to moc dobře, proto radši volíme rychlý sestup. Duncan nás dole zatím nervózně očekává. Samozřejmě také vidí, co se ze shora žene a pomalu začal připravovat věci k urychlenému odchodu. Balíme stan a s ostatním nákladem vše ukládáme do batohů. Pytel tmavých mraků už je přímo nad námi, zatím neprší. Kvapně opouštíme Guchesam.

Husein nasadil ukrutné tempo. Všichni bez odpočinku pádíme k Yashpirtu. Tam je nebe zatím čisté. V horách za námi se začínají čerti ženit. Po nějakém čase se výprava trhá na několik skupinek. Cestu všichni znají, zmoknout nechce nikdo a tak teď již každý žene dolů na vlastní pěst, co mu síly stačí. Vím, není to v horách právě nejlepší, nechat slabší na chvostu ať se s tím nějak poperou, proto alespoň čas od času pohledem zpět kontroluji, jak na tom kdo je. Všichni statečně šlapou. Vypadá to, že dešti utečeme.

Cestu zpět do Yashpirtu jsme zvládli za rekordní tři hodiny. Špatné počasí se naštěstí zastavilo někde nahoře a do vesnice přicházíme s posledními paprsky zapadajícího slunce. Jedna stařenka z prvního domečku na začátku vesnice nás hned uloví na občerstvení. Placky a jogurt s cukrem jsou výborné. Bohužel s ní moc nepokecáme, musíme tedy s rozhovorem počkat až na Huseina. Ten později překládí. Srdečně se loučíme a objímáme. Báječná žena. Takových návštěv postupně absolvujeme ještě několik. Průběh je vždy podobný. Občerstvení, dlouhé rozhovory o všem možném, tlumočené Huseinem, dlouhé loučení na závěr. Tihle pohostinní a usměvaví lidé, patří k etnické skupině Wakhi. Traduje se také, že nejlepší nosiči v Pakistánu pochází právě otud. Konkrétně z nedalekého Shimshalu.

Při návštěvě posledního stavení se setkáváme se světáckým majitelem jednoho z hotýlků v Passu. Přišel na návštěvu za příbuznými. Chová se velice sebevědomě, což někdy působí trochu trapně. Inu, už čichnul k penězům a ty jak známo, kazí charakter.

Stany jsme stihli postavit ještě za šera, takže teď můžeme rovnou zalézt do spacáků. Usínáme rychle tvrdým, slastným spánkem. Nad hlavou nám do stanu začínají bubnovat první kapky deště.

 

SOBOTA 03/06/00

Prší celou noc a ani nad ránem se počasí nemění. Probouzíme se do chladného, pošmourného dne. Planina kolem se změnila v kalné bahniště. Stan bohudík drží, uvnitř je sucho. Naši holandští přátelé tolik štěstí neměli. Jejich stan připomíná děravou ponorku. Je mi jich docela líto, když vidím, jak všechno, včetně spacáků, teď venku ždímou. Dělíme se s nimi o poslední suché oblečení a neustále sprchováni kvapně balíme. Husein tvrdí, že když tu začne pršet je to nejméně na týden. Čekat na obrat počasí opravdu nemá cenu. Po dlouhém dojemném loučení a objímání, musíme obejít všechny hostitele, odcházíme dolů směrem, kterým jsme před několika dny vystoupali sem. Vyrážíme s Álou napřed nabrat ještě zásoby vody. Níž už, tedy kromě té, která na nás padá, žádná není. Cesta kamením ještě docela jde, není tolik rozmočená. O kousek dál se ovšem již brodíme po kotníky blátem. Během krátkého odpočinku na místě prvního noclehu, ždímu mikinu i košili pod ní. Moji větrovku má Mariet. Byl to ráno jeden z posledních suchých kousků oděvu, který nám zbyl, a já neměl to srdce jí bundu nepůjčit.

Začínají první komplikace. Cesta je na mnoha místech stržena proudy vody. Někdy musíme dlouho pátrat, kudy kritické úseky obejít. Velmi nepříjemné je také padající kamení. Docházejí síly, na ostatních už je to také znát. Není na mě nitka suchá a začínám být trochu nervózní z častých přestávek na odpočinek. Nejraději bych to měl za sebou. Dává se do mě citelná zima. Fouká silný vítr a padá sníh s deštěm. Nástup přechodu ledovce musíme chvíli hledat, protože původní pohodlné místo se zřítilo sesuvem půdy. Jde to ztuha, hodně to klouže. Opravdu mi zatrnulo při Alešově pádu v mokré sjíždějící suti. Naštěstí to odnesl jen s naraženou rukou. Největší problém nás však teprve čeká. Z malého potůčku, který neustále z ledovce odvádí vodu, se po vydatném dešti stala dravá řeka široká nejméně deset metrů. Značná nervozita je znát již i na jinak ledově klidném Huseinovi. Co teď? Na druhou stranu musíme. Nezbývá, než řeku přebrodit. Sundáváme boty a první se do vody vrhá Husein. Já jdu na řadu po něm. Je to utrpení. V kalné, dravé vodě, jejíž teplota je těsně nad nulou, není vidět kam člověk šlape. Buď to po omletých balvanech klouže, nebo se ostré kameny zarývají do chodidel. Téměř po pás ve vodě, jen v trenýrkách mám co dělat abych neztratil rovnováhu a nestrhl mě proud. Po několika minutách vylézám na druhé straně s úplně modrýma nohama. Je mi hrozná zima. Zkřehlými prsty sotva zavazuji tkaničky. Mariet má naštěstí na brodění lehké sandály. Zvládá to v pohodě, málem s úsměvem. Obdivuji ji. Ála to pro jistotu vzal rovnou, tak jak je. Je pravda, že kalhoty které jsem se snažil ušetřit jsou stejně promoklé, takže je to asi jedno. Duncan má problém s kolenem, kterému studená voda asi nepřidá. Uprostřed se zastavuje. Jen stěží čelí proudu vody. Ten ho nakonec vezme s sebou. Teď už tak jak jsme, pro něj skáčeme do vody. Bohudík, daří se nám ho vytáhnout na druhý břeh. To jsme si oddechli. Voda z nás crčí, ale vše jsme nakonec přestáli bez úhony.

Vyrážíme s Álou napřed. Za ledovcem, jehož zbývající část překonáváme již bez problémů, je malý srub. Uvnitř v suchu vaříme ešus plný čaje. Zbytek výpravy přichází přesně včas. Silný Pigi čaj je výborný. Nad rozdělaným ohněm se pokoušíme usušit část oblečení a trochu se zahřát. Po hodině se vydáváme k dalšímu pochodu. Počasí beze změn. Na hraně ledovce k tomu fouká silný vítr. Začínám toho mít plné zuby. Naštěstí to už není daleko. Přecházíme výběžek hřebenu a po dlouhém sestupu, kolmo svahem, jsme konečně na okraji Passu. Přesně ve chvíli, kdy stojíme dole před hotýlkem přestává pršet. Hory si s námi pěkně pohráli. Všichni nás vítají. Kuchař ihned vaří veliké konve horkého čaje. Oceňují, jak rychle jsme celý trek zvládli. Očekávali nás až za dva dny.

Zdejší pálenka není sice moc chutná, ale zahřeje výborně. Huseinovi šmakuje nejvíc. Alláh to prý nevidí, když je obloha zatažená. Spadla z něj nervozita a trochu se namazal. Je roztomilý. Zveme ho na večeři, mezitím se jdeme trochu osušit a převléknout, než bude navařeno.

Uspořádali pro nás velikánskou hostinu o několika chodech. Trochu ve mně sice hlodá malý Čecháček a říkám si, kolik tohle všechno bude asi stát, ale zasloužíme si to. Cpeme se povídáme a popíjíme.

Následuje opět taneční dýchánek. Tentokrát tu mají turistů dvakrát tolik než posledně, tedy čtyři. Proto to prý bude velké. O tom se můžeme za chvilku přesvědčit. Dnes se k tanci připojil Duncan, ale bez urážky-Álovi to před několika dny šlo lépe. Kolem jedenácté je zábava sice v plném proudu, přesto odcházím spát. Jsem docela unavený. Někdy ve dvě ráno, když jdu na záchod, slyším z restaurace hudbu a křik. Ještě dovádějí.

 

NEDĚLE 04/06/00

Přes noc se počasí dokonale otočilo. Ráno je obloha bez mráčků a slunce pálí. Promočené věci rychle dosychají, my se chystáme k dalšímu přesunu. V klidu posnídáme a platíme účet. Kupodivu to není ani tak moc, jak jsem se obával. Loučíme se s hostiteli. Dnes se chceme dostat do Karimabádu a otamtud později podniknout další trek. Holandští přátelé jedou také, ale až do Gilgitu. Jako vždy, všichni nás ujišťují, že brzo něco pojede. Několik hodin vyhlížíme u silnice, bez úspěchu. Jediný, kdo zastavil, byl nějaký chlapík se soukromým jeepem. Za odvoz ovšem požadoval neúměrně vysokou částku. Čekáme dalších několik hodin. Stále však nic.

Přišel se s námi rozloučit Husein. Je to opravdu skvělý chlapík. Musím mu poslat nějaké fotografie a až se do těchto končin znovu podívám, tak se s ním sejít na kus řeči. Budu na něj dlouho vzpomínat. Mám takový dojem, že i když my dva s Álou jsme ho neplatili, nebo možná právě proto, vytvořil si k nám o něco vřelejší vztah než k Duncanovi a Mariet. Dlouho vtipkujeme o všem možném. Nebyl by to on, aby nevymyslel řešení i v problematické situaci s dopravou. Během několika minut domlouvá se šofírkem, nedaleko stojícího jeepu se kterým ještě před chvílí nebyla řeč, odvoz do Gilgitu. Je prostě liška mazaná. Cena je v podstatě stejná jako za autobus. Přidávají se k nám ještě dva Japonci a šéfík z hotýlku. Díky tomu je požadovaná suma za jednoho nakonec ještě nižší. Ověšeným jeepem nakonec společně s námi odjíždí i Husein. Zkrátí si tak několikakilometrovou cestu domů. Po chvíli, když vystupuje, se všichni dlouho, dojemně loučíme. Mává, dokud nezmizíme v zatáčce. My také.

Jedeme dolů po KKH a obdivujeme okolní hory. Na druhé straně údolí jsou občas patrné zbytky Hedvábné stezky, kterou tahle autostráda v podstatě kopíruje. Po několika hodinách přichází i rozloučení s holandskými přáteli. Slibujeme si vzájemné setkání v Čechách, nebo u nich v Utrechtu. Moc se těším. Jestli k němu někdy dojde, určitě musím Duncana vytáhnout na nějaký dobrý jazzový koncert, vyklubal se z něj docela znalec. No a samozřejmě taky na plzeňský. Objímáme se a vzájemně si přejeme štěstí na dalších cestách.

Jsme v městečku Ganish. Karimabád, cíl cesty je několik kilometrů daleko, nahoře na kopci. Marně se snažíme sehnat nějakou dopravu. Nakonec musíme pěšky, kousek za město, k odbočce do Karimabádu. Tam po několika minutách bez problémů chytáme jeep. Máme sice co dělat, abychom se poskládali, ale je to rozhodně příjemnější než pěšky.

Karimabád je nádherné horské městečko. Na můj vkus je tu sice spousta turistů, ale kupodivu ceny se příliš neliší od standardu dole v údolí. Hlavní ulice je poseta spoustou hotelů a obchůdků. Po chvilce hledání a smlouvání nacházíme bydlení v naší cenové relaci. Vybalujeme, pereme a dosušujeme zbytek mokrých věcí po posledním výletě. Je nádherné odpoledne, a tak se jdeme porozhlédnout po městě. Působí ospalým dojmem, všude klid a pohoda. Příjemní lidé na ulici nás zdraví, nedělají problémy s focením. Ani zdejší obchodníci nejsou při nabízení prodávaných věcí tak draví, jako jejich kolegové z ostatních měst.

Hlavní atrakcí Karimabádu je Baltit Fort-pevnost z poloviny třináctého století, vystavěná na strategickém místě, nad městem. Odevšad z dalekého okolí je vidět její věž. S potěšením se dovídáme, že jsme první Češi, kteří sem letos zavítali. Velikým obloukem obcházíme celé město. Na malých políčkách pozorujeme sklizeň právě dozrávajícího obilí. Všichni mají napilno. Posedáváme po čajovnách, diskutujeme s místními muži, nebo okouníme v maličkých krámcích, prostě si užíváme. Zapadající slunce nádherně nasvítilo sedmitisícovky Rakaposhi a Diran Peak, které jsou přímo proti terase našeho hotýlku. Úžasná podívaná. Pojídáme vynikající dhál s plackami a plánujeme program dalších dnů. Zítra ještě na trek nepůjdeme, budeme odpočívat. Můžeme tedy dlouho ponocovat. Dopisuji několik stran deníku. Později, při poslechu Vaška Koubka s lehkou nostalgií vzpomínáme na pražské hospůdky a vymýšlíme, kde si dáme to první pivko.

PONDĚLÍ 05/06/00

Krásný slunný den jako stvořený pro velké prádlo. Už to bylo potřeba. Štítit se vlastního oblečení je opravdu velice nepříjemný pocit. Běduji nad stavem jediné košile, která mě provází poslední měsíc a půl. Asi půl hodinu ji masíruju a převracím v kýblu s několikátou vodou. Ponožky jdou lépe. Všechno oblečení nakonec docela prokouklo.

Od rána po ulici chodí davy vyšňořených školáků, zřejmě se schyluje k nějaké lidové veselici. Procházejí v zástupech městem s transparenty, provolávajíc jakási hesla. Od Aleše, který byl nakoupit něco k snídani, se dovídám, že jde o manifestaci za čistší životní prostředí. Hned prý s ním štáb pakistánské televize chtěl točit rozhovor, co si o tom myslí. Nakonec se nedal. Škoda, to mohla být velká legrace. Upřímně řečeno, nevím, co bych jim na jeho místě povídal já. Jdeme se na to srocení podívat zblízka s foťáky na krku.

Shromáždění se zatím přesunulo do zahrady zdejší školy. Mezi stovkami školáků ve svátečních uniformách pobíhá několik dozor konajících učitelů. Uprostřed toho všeho shonu stojí alegorický vůz na jehož korbě právě prošedivělý ctihodný muž přednáší projev. Děti zajímají ale spíš bonbóny rozdávané dospělými. Svádí o ně líté boje a občas musí k udržení pořádku někdo s učitelů rozdat pár pohlavků. Všichni se na nás přátelsky usmívají, dostáváme také několik pamlsků. Dokola nám vysvětlují, o co tu jde. Údolí Hunza, prý několik posledních let trpí znečištěním, způsobeným mnoha vlivy, no a tohle shromáždění má na veliký problém upozornit. Okolí je poseto tisíci obaly od bonbónů, a tak trochu o smyslu celé akce pochybuji. Něco jako První máj před lety u nás. Několikrát jsme upozorněni, že tu nemáme fotit, proto se uchylujeme k malé lsti. Prokazujeme se novinářským průkazem. Poté je vše bez problémů. Učitelé, s rákoskou v ruce, srocují své svěřence k hromadnému fotografování. Trochu trapně jsem si připadal při focení skupinky asi třiceti mentálně postižených chovanců zdejšího ústavu. Na pokyn vedoucího začali sborově tleskat. Evidentně o smyslu akce nevědí zhola nic, ale zdá se, že se dobře baví. Je docela hezké, že je nenechali někde zavřené a vzali je sem také.

Někdo na nás upozornil jednoho z organizátorů setkání. Ihned se ptá, pro koho pracujeme a jestli se nám shromáždění líbí. Souhlasně pokyvujeme hlavou. Informuje nás o dalším průběhu. Bude následovat recepce pro vybrané čestné hosty. Dostáváme také pozvání, prý by nás tam rád viděl. Absurdní situace. Mezi třiceti hosty banketu jsme bez konkurence nejšpinavější my. Své zanedbané zevnějšky se však snažíme alespoň trochu vyvážit výrazem profesionálních lovců reportáží. Kolem krku věšíme všechny foťáky, co s sebou máme. Recepce se odehrává v zahradě nejluxusnějšího hotelu ve městě. Klasika. Stoly se prohýbají, všichni kolem s plnou pusou diskutují, o tom, co je potřeba zlepšit. Cpeme se také, když už jsme tady. Pro případ, kdyby se někdo ptal, co tu my dva děláme, mám připravenou odpověď, že jsme fotografové prestižního evropského časopisu o horách a teď právě pracujeme na reportáži v Karakoramu. K tomu ještě několik podobných nesmyslů. Nikdo se nás naštěstí na nic neptá, přesto bychom se nejradši ztratili. Těsně před začátkem semináře o životním prostředí tak také činíme. Zadním vchodem nepozorováni unikáme zpět do města.

Hlavní ulicí odcházíme na výlet dolů do Ganishe. Je to příjemná procházka. Všude kolem se to hemží dětmi, přirozeně dnes škola není, a zdá se, že jim to vůbec nevadí. Pořizuji hodně fotek. Jsou focením posedlé. Někdy z přemíry jejich zájmu musím doslova utéct. Každopádně obrázky by to mohly být pěkné.

V městečku Ganish v podstatě nic není. Něco takového jsme ostatně čekali, byla to ale příjemná vycházka. Stopem jsme se svezli zpátky a chvíli ještě zevlovali po městě. Teď sedíme nad večeří na terásce a probíráme plán zítřejšího výstupu k ledovci do údolí Ultar.

 

ÚTERÝ 06/06/00

Počasí vypadá dobře. Obloha je jak vymetená. S majitelem hotýlku domlouváme úschovu věcí, které nebudeme nahoře potřebovat. Rád a zadarmo je schová, má tak jistotu, že po návratu budeme bydlet opět u něj. Je to takový malý šmudla, trochu koktá a angličtina mu jde asi stejně špatně jako mě. Přesto se na všem bez problémů domluvíme. Před cestou nám ještě udílí důležité rady na trek. Ptáme se, jak to tam nahoře vypadá. Odpovídá, že tam nikdy nebyl. Co by tam prý pohledával. Svůj “bussines” má zde.

Nalehko, jen se stanem, spacáky a trochou jídla vyrážíme vstříc novému horskému dobrodružství. Popis treku se zdá být docela jednoduchý. Začíná těsně za městečkem v údolí horské říčky. Doporučení jít po jejím levém břehu, se držíme. Cesta je zatím jasná. Pachtíme se strmým chodníkem do velikého srázu. V šotolině a kamení to klouže, ovšem neměl by to být dlouhý výstup. Po půl hodině se ten jasný a evidentní chodník kamsi ztrácí. Na bloudění jsme specialisti. Škrábeme se tedy dál nahoru korytem potoka, srázem v suti a kamení, nebo po skále. Po hodině a půl naštěstí správný směr znovu nalézáme. Nedaleko je již vidět přední hrana ledovce. Kolem něj později pokračujeme dál. Tady je to bez problémů, není kam sejít. Napravo ledovec, nalevo příkré skály. Není to už ani tolik do kopce. Po další půlhodince se před námi objevil nějaký muž. Kyne nám na pozdrav a ukazuje, že máme jít k němu. Má tady malý camp. Usedáme společně ke krátké přestávce. Nad šálkem výborného čaje z neznámých bylin, nám o sobě vypráví. Jmenuje se Shach Machin a od jara do podzimu tu provozuje svůj camp. Má hory rád, nic mu tu prý nechybí. Za rozumný peníz poskytuje ubytování ve stanu. Když si turista přinese stan vlastní, neplatí nic. Všechny zásoby nosí čas od času nahoru na zádech, takže cena jídla je u něj trochu vyšší než dole v Karimabádu. Nabízí nám ubytování. Chvíli sice zvažujeme, nakonec se však rozhodneme pro další výstup. Je teprve poledne, do tábora v Ultar Nala dnes určitě dojdeme. Slibujeme návštěvu na zpáteční cestě. Loučíme se a dlouho si potom ještě máváme.

Údolí se rozšiřuje. My samozřejmě opět ztrácíme cestu. Nechali jsme se zmást bobky od koz a ovcí, které obvykle cesty značí. Tady to ale moc nefunguje. Postupujeme výš k ledovci. Na druhé straně údolí se objevuje na skále připevněný praporek. Ještě že není mlha, to by bylo horší. Vracíme se kus zpátky, abychom ve směru udaném vlaječkou později vystoupali na planinku, kde leží tábor. Před hliněnou boudičkou s honosným nápisem “Hotel & Restaurant” skládáme batohy s úmyslem porozhlédnout se po vhodném místě k postavení stanu. Vtom nás již vítá jeden z chlapíků, kteří tu pracují. Nabízí všechny možné pokrmy a nápoje, ovšem nehorázně vysoké ceny. Nevadí, máme vlastní zásoby. Se stanem žádné komplikace nejsou, jen musíme na konci pobytu zaplatit symbolický příspěvek na chod tábora a úklid odpadků v celém údolí. Kolik, to je prý na nás. Dobrá, až budeme odcházet, něco jim dáme. Je pravda, že po cestě nahoru jsme potkali několik nosičů s batohem plným smetí. Opravdu asi odpadky odnáší dolů.

Pro stanování jsme vybrali travnatou plošinku nad táborem. Nahoře nad námi září bílá čepice sedmitisícového Ultaru, pod ní ledopád, který za neustálého rachotu přikrmuje ledovec v údolí. Úžasná podívaná. Ze štítů padá jedna lavina za druhou. My jsme naštěstí v bezpečné vzdálenosti, proto nás vždy po mohutném zaburácení zasáhne jen tlaková vlna společně s jemnou sprškou prachového sněhu. Nedaleko mají stan nějací další turisté. Nejsou ale příliš výřeční a vypadají dost sklesle.

Tohle místo je základním táborem výstupu na Ultar II-7388m z jižní strany. Výstupová cesta je to ovšem, kvůli své nebezpečnosti, málo používaná. Přesto, nebo právě proto, je kolem několik pomníčků horolezců. Poslední obětí byl nějaký Japonec, kterého strhla lavina po úspěšném výstupu při cestě zpátky v roce 1997.

Odpoledne střídavě pospávám, píšu, nebo v Lonely Planet pročítám informace o výstupu do sedla Hon. Aleš se toulá někde nedaleko. Kolem čtvrté vyrážím s fotografickým nádobíčkem za ním. Výhledy do okolí jsou neskutečné. Z jedné strany Ultar, z druhé přes údolí Hunza další dvě sedmitisícovky Diran Peak a Hunza Peak. Později, nasvíceny zapadajícím sluncem vypadají úžasně. Tábor je ze všech stran sevřen vysokými štíty, které brzo zastíní poslední sluneční paprsky. Rychle se ochlazuje. Nabaleni sedíme před stanem povídáme a vaříme plný ešus čínských instantních polévek. Dlouho potom ještě stojím s foťákem před siluetou Diranu a čekám na to správné světlo. Světlo zapadajícího slunce barví sněhovou čepici vrcholku do ruda. Je to paráda.

Po čaji jdeme na kutě. Přes noc není taková zima, jak jsme čekal, proto se dá docela dobře spát. Občas nás budí jen rachot padajících lavin nahoře nad ledopádem.

 

STŘEDA 07/06/00

Ráno po zabalení nejnutnějších věcí-stan necháváme tady, do večera budeme zpátky, ještě zanesu k pomníčkům malou kytičky horského kvítí. Vyrážíme do sedla jen s vodou a foťákem. Čeká nás ostrý výstup, zhruba 900 výškových metrů do sedla nad námi. Cesta tam nahoru žádná není, ale cíl je jasný. Je vidět odevšad. Místní tvrdí, že by to nemělo trvat déle jak dvě hodiny. Lonely Planet píše o čtyřech až čtyřech a půl. Tak uvidíme, snad se do toho nějak vejdeme. Od rána se na obloze honí mraky. Je to sice dobré k výstupu, nemusíme se trmácet na ostrém slunci, ale aby nahoře bylo něco vidět, nedej bože, aby začalo pršet. Doufejme, že se to časem vyčistí.

Popis vlastního výstupu by byl zřejmě dosti nudný, proto jen krátce. Jak jsem již psal, cesta nahoru žádná neexistuje. Dřeme se do prudkého svahu, zabráni hledáním alespoň minimálních náznaků nějakého chodníčku. Občas se člověk dostane do místa kudy to dál prostě nejde, je tedy potřeba vrátit se zpátky a pracně zdolané výškové metry vyfunět znovu. V jedné chvíli po podobné anabázi s obcházením skalnatého pahorku, mám sto chutí to zapíchnout, otočit se a sejít dolů. Po chvilce odpočinku, však pokračuji dál vzhůru. Alešovi to jde mnohem rychleji a teď je už několik stovek metrů přede mnou. Opravdovou chuťovkou je ovšem poslední část výstupu, těsně pod sedlem. Jsou v podstatě tři možnosti, jak tohle zrádné místo zdolat. První je téměř kolmým svahem, sutí a pískem. Nepříjemně to klouže a ztráta stability zavání asi tak padesátimetrovým pádem. Radši nedomýšlet jak by to dopadlo. Varianta číslo dvě je podobná. Svah je porostlý travou, místy pokrytou sněhem. Při takovémhle sklonu se to prostě přejít nedá. Poslední možnost je zbývajících padesát metrů vylézt po skále. Jediná chyba znamená pěkně se prolétnout. Rozhoduji se pro skálu. Naštěstí se moc nedrolí a po zhruba třiceti metrech je snadný traverz do rozsedliny plné suti po pravé straně. Tou to nakonec docela jde. Hlavně není kam spadnout, maximálně pár metrů se svézt po břiše. Přesto je to pěkná rachota. Vždy po několika krocích minutu vydýchat a znova.

Nakonec po třech hodinách pachtění stanu na vrcholu, tedy sedla. Ála už mě nervózně vyhlíží, nemá si totiž čím zapálit. Pohled kolem za tu námahu ovšem stojí. Mraky se na půl hodinu otevřely. Vidíme do dalekého okolí. Dole pod námi je maličkatý Karimabád, naproti široké údolí Nagar, nad ním ledovec Barpu Glacier-cíl další výpravy. Vypadá obrovský, asi to nebude legrace. Ještě výš nahoře v mracích tušíme vrcholky Diranu a Hunza Peaku. Hory kolem působí mohutně, je to prostě nádhera. Pořizujeme několik obrázků a společný vrcholový snímek na samospoušť. Pro nás tu cesta končí. Výš už se dá jedině s patřičným vybavením přes ledová pole k vrcholům Lady Finger a Ultaru. Kazí se ovšem počasí a ze všech stran se obloha zatahuje. Kvapně proto sestupujeme.

Pro sestup volíme trasu přes sněhová pole travnatým svahem. Ze shora to nevypadá tak dramaticky. Přesto postupujeme jen velmi pomalu s maximální opatrností. Krizový úsek máme konečně za sebou, teď nás čekají zhruba dvě hodiny ostrým sešupem dolů do tábora. Tam chvíli odpočíváme, vaříme čaj a obědváme. Po zabalení stanu i všech ostatních věcí, vyrovnáváme účet za nocleh. Říkali nám sice včera, že si výši příspěvku můžeme zvolit dle libosti, přesto se však na těch patnáct rupií příliš dobře netváří. Dobrá, přidáme ještě pět.

Chceme se za světla dostat níž do údolí k Shach Machinovi a přespat dnes u něj. Ten žádné peníze nechce. Dolů to jde samozřejmě mnohem lépe, jenom mě začíná bolet hlava. Je znát, že jsme sestoupili ze čtyř tisíc metrů, zhruba do dvou a půl. Není to poprvé a zřejmě ani naposled, ale už si začínám zvykat. Nejlepším lékem, jak jsem později zjistil na to je zdejší bylinka zvaná “tumuro”. Je to vlastně mateřídouška. Po několika doušcích výborného čaje z ní a chvilce odpočinku jsem za chvilku opět fit.

Shach Machin nás už z dálky máváním vítá. Něco málo z našich zásob povečeříme, společně potom do soumraku diskutujeme. Slova o tom, že nejsou všechno, ale hlavní jsou přátelé, nezní z jeho úst falešně. Popíjíme čaj, pokuřujeme a hrajeme karty. Báječně se bavíme. Na kus řeči se zastavilo i několik nosičů na cestě do horního tábora. S údivem posloucháme jejich historky a zkazky, překládané naším hostitelem. Stan jsme postavili ještě za světla, proto můžeme nyní bez problémů skočit rovnou do spacáku. Bublání potůčku nedaleko za hlavou nás rychle uspí.

 

ČTVRTEK 08/06/00

Probouzíme se do krásného, slunného dne. Naproti přes údolí, nádherně nasvícen září Diran Peak. Přes noc nebylo kupodivu ani příliš chladno. Zkrátka, vyspali jsme se do růžova. Za asistence několika místních balíme stan. Jednomu se naše přenosné obydlí velice zalíbilo. Chtěl by ho koupit. Spíš z legrace nadhazujeme velmi vysokou částku. Zhrozí se a radši utíká někam pryč. Je to dobře, však my ho budeme ještě potřebovat.

Loučíme se s Shach Machinem. Radí nám ještě nejlepší cestu dolů do města, kterou, ať děláme, co děláme, po chvilce opět ztrácíme. Teď už ale nemůžeme netrefit. Sestupujeme kamenitou příkrou strží, stejně tak jako jsme před několika dny šli nahoru. Klouže to a občas se někdo natáhne. Naštěstí se vždycky jen svezeme kousek po zadku. Při jednom nesnadném traverzu Álovi ujede noha a asi metr se proletí. Do patnáctimetrové rokle pod ním bohudík padá jen několik balvanů. Byl jsem v té chvíli daleko od něj, nemohl jsme proto nic dělat. Docela mi zatrnulo. Bere to ale sportovně, narychlo ošetřujeme drobné oděrky a můžeme pokračovat. Jsem zřejmě víc vyplašený než on.

Dál už je to lepší. Potkáváme několik turistů lopotících se nahoru. Světácky jim udílíme informace kudy jít. V duchu si říkám, že jsme opravdu ti praví na to radit někomu cestu. V další zatáčce se stáváme svědky smutné podívané. Skupinka pastevců vede nahoru stádo kravek a jednu museli utratit, protože si zlomila v suti nohu. Teď tu bezvládně leží vedle cesty s tmavou dírou uprostřed čela. Opravdu nic moc podívaná. Bylo to ale pravděpodobně jediné řešení. Nahoru na pastvu, kde by se jí zranění snad zpravilo ji nikdo se zlomenou nohou nedostane a tady je kolem jenom samé kamení. Doufám jen, že to bylo rychlé.

Trochu se nám kazí počasí. Zatím ještě neprší, ale tmavé mraky nad hlavou nevěstí nic dobrého. Je to trochu škoda, těšil jsem se na záběry Baltit Fort na zpáteční cestě a ono se to takhle pošpatní. Přesto několik obrázků pořizuji, snad z nich něco bude. Aleše, následkem velkého převýšení, trochu pobolívá hlava, proto v závěru nasadil ostřejší tempo. Focení zdržuje, a tak na mě teď dole čeká. Nevypadá dvakrát nejveseleji. Moc se nedivím, už také vím, jaké to je. Kolem jedenácté dopoledne přicházíme zpět do Karimabádu.

Rychle někde sehnat na Álovy neduhy “tumuro” čaj. Následuje návštěva prodejny suchých plodů, po ní studená limonáda. Náš hoteliér září štěstím, že jsme se mu vrátili. Aby ne, když u něj máme zbytek věcí. Nad dalším šálkem čaje relaxujeme a zpětně probíráme celý trek. Nezbývá, než zhodnotit ho jako úspěch. Počasí se tradičně totálně obrátilo, už zase pálí slunce. Před necelou hodinkou to vypadalo na pořádnou bouřku. Po sprše, která je sice ukrutně ledová, ale příjemná, si jdu na chvilku lehnout.

Po odpočinku jdeme na vycházku do města. Máme hodně shánění ohledně zásob na další trek. Pobíháme městem a nakupujeme. V trafice si vybíráme výhru-tři cigarety značky “Daily”. Nejen Češi, ale i Pakistánci totiž trpí na všechny možné soutěže. Tato je velice jednoduchá. Koupíš si krabičku a pod víčkem najdeš jakýsi text. Ten je samozřejmě v urdu, ovšem kdokoliv na ulici jej rád přeloží. Podařilo se nám sice vyhrát vždy jenom ty tři cigarety, ale prý jsou v osudí i jiné, daleko hodnotnější, ceny. Třeba auta, motorky nebo slušné sumy v hotovosti s přeškrtnutým “S” na konci. Cigarety to jsou stejné jako ty ostatní, budeme to tedy zkoušet dál. Nikdy bych nevěřil, jak mě takovouhle kravinou zblbnou pakistánští tabákový magnáti několik tisíc kilometrů od domova. Nedávno jsme si s Álou povídali, že vyhrajeme-li nejvyšší cenu, sto tisíc dolarů, domů se hned tak nejede. Otočíme to nejspíš přes jižní Asii do Austrálie a přes Ameriku teprve domů.

Dál směřujeme k našemu známému obchodníčkovi se sušenými plody. Má vynikající meruňky. Ty jsou na trek výtečná zásoba energie a cukrů. Po celém městě se všech vyptáváme na zítřejší přesun do Hopperu, počátečního místa dalšího výletu. Obvyklá odpověď je, že s tím nebude problém, jen místo, čas a způsob přepravy jsou různé. Nejlepší je prý postavit se zítra ráno dole v Ganishi vedle silnice a všech se ptát nejedou-li právě tam.

Na ulici v podvečer potkáváme známé cestovatele z Holandska. Jak je ta Asie malá. Naposled jsme je viděli v Teheránu. Možná, že Asie zase tak malá není, jen na těch zajímavých místech se všichni znovu scházejí. To se nám ovšem později potvrdilo ještě mnohokrát. Povídáme o plánech dalších cest a zjišťujeme, že jedou v podstatě stejně jako my, jen s malým zpožděním. Na rozdíl od nás se ale budou vracet přes Čínu. Čím víc lidí, kteří tam míří, nebo otamtud přijíždí, potkávám a poslouchám jejich historky, tím víc mě ta země láká. Proti tomu, co se v Číně děje, mám sice silné výhrady, nemůžu však soudit, dokud jsem tam doposud nebyl. Před rozloučením doporučí dobrou, levnou restauraci. Tak zas někdy někde.

Sedíme na střeše hliněné restauračky s nádherným výhledem do okolních hor. Se soumrakem se kopečky halí do úplně jiných barev, vypadá to fantasticky. Jídla, která tu vaří, mají dosti cizokrajné názvy, proto sázím raději na tradiční dhál s plackami. Teď mě napadá, já vlastně ještě nikde nepsal, co to ten dhál je. Jedná se tedy o národní pokrm nejen v Pakistánu, ale i v sousední Indii. S mnoha obměnami na něj člověk narazí i v dalších částech severních Asie. Základní surovinou je luštěnina. Někdy čočka, někdy hrách, nebo čola, prostě to, co v té které oblasti roste. Společně se zeleninou a hromadou koření se vše rozvaří do podoby husté čočkové polévky. Pojídá se rukama s plackou nebo rýží. Nácvik té pravé techniky stolování, je pro Evropana rozhodně minimálně stejně složitý, jako ovládnutí čínských hůlek. První pokusy dopadnou podobně. Člověk se moc nenají a většina pokrmu končí kolem na stole.

Večer dobalujeme,abychom se ráno nezdržovali. Po několika stranách knížky usínám tvrdým spánkem.

 

PÁTEK 09/06/00

Na přesun Ganish-Hopper máme sice celý den, přesto vyrážíme velmi brzo. S dopravou do Hopperu to zřejmě nebude nejjednodušší, takže čím dříve budeme dole u hlavní silnice, tím lépe. Hned po ránu se objevil menší problém. Tedy zadělali jsme si na něj už včera večer. U zdejšího pekaře jsme si objednali pecen výborného tmavého chleba. Později nám ale cena za jeden bochník připadala moc vysoká, proto jsme nakonec koupili obyčejný toustový chléb v igelitovém pytlíku. No a co čert nechtěl, teď do “prcíku”, který nás veze dolů do Ganishe, přistoupil i ten pekař. Zprvu se malinko mračí, ukřivděným pohledem propichuje střídavě nás a “tousťák” u Alešových nohou. Snažíme se cosi vysvětlovat. Trapná situace. On se ale nakonec usměje, že to prý nevadí, však ten náš bochník někdo koupí. Poučení z celé historky si odnáším jediné. Pakistánců je 135 miliónů, ale ten pravý si tě vždycky nějak najde. Příště žádné plané sliby.

Vystupujeme na obvyklém čekacím místě. Ihned jsme obklopeni skupinkou chlapíků. Evidentně se doma nudili, a tak si vyšli na špacírek. Zřejmě se jim dvojka turistů jeví jako ideální k rozhovoru. Jsou příjemní a v pohodě, jenom je jich moc a melou páté přes deváté. Postupně probíráme zeměpis, historii od Krista přes všechny možné války až do dnešních dnů, přírodní krásy Pakistánu a mnoho dalších věcí. Zastavím se jen u toho zeměpisu. Sedí tu jeden a dokola si srovnává pět největších a nejlidnatějších zemí na světě. V obou případech řadí Pakistán na třetí příčku. Snažím se mu sice předestřít, jak si myslím já, že takový žebříček vypadá, ovšem bez valného úspěchu. Pořád si mele svou, jen se občas zeptá, jestli je víc lidí v Indii nebo v Americe, na výsledném pořadí Pakistánu však trvá. Nemá cenu se s ním přít. Ála nasadil netečnou masku, proto se okolosedící věnují pouze mě. Po nějakém čase, to už jsme probrali i všechna náboženství, zájem částečně opadl a zůstalo jen pět skalních. Samozřejmě to nemyslí zle, je to akorát trochu vysilující.

 

Co se týče našeho transportu, odpovídají shodně. Čekat, časem něco pojede. Nakonec se po čtyřech hodinách objeví starý otlučený jeep, jediný, který dnes do Hopperu míří. Na korbičce se nakonec společně s několika lidmi, převáženou mlátičkou a vypelichanou slepicí, určenou k snědku docela rozumně porovnáme. Můžeme vyrazit. Cesta probíhá klidně, jen s občasnými hysterickými záchvaty okřídlené cestovatelky. Poslední hodiny svého života prožívá asi v pěkném stresu. Na první pohled jsme si vzájemně nepadli do oka. Musím ji několikrát důrazně shazovat ze klína, ona mi na oplátku posere botu. Teď leží v druhém koutě korby, a jestli není mrtvá tak asi usnula. Projíždíme nádherný údolím Nagar. Kolem dozrávají meruňky a marihuana. Požehnaný kraj. Malé, pečlivě obdělávané políčko konopí mají dokonce přímo uprostřed dvora na kontrolní policejní stanici. Tady vážně hulí úplně všichni.

Po několika hodinách kodrcání se prašnými cestami na korbě jeepu přijíždíme do vesničky Hopper. Je to poslední obydlené místo ve třech tisících metrech. Dál už jsou jen ledovce a neprostupné hory, do kterých se zítra chystáme. Na konci osady, přímo nad hranou ledovce stojí malý domeček s hrdý nápisem Hopper Inn. Cena za pokoj se daří usmlouvat na obvyklých sto rupií. Klučina z hotýlku ihned nabízí své služby coby průvodce. Po našem rázném odmítnutí alespoň perfektně vysvětluje trasu pochodu až nahoru k pětitisícovému Rush Peaku. Navečer odcházíme dolů do vesničky dokoupit poslední zásoby. V jediném zdejším krámku se okamžitě stáváme atrakcí a to nejen pro děti. Komunikace s prodavačem je hodně komplikovaná, ale od čeho jsou ruce. V podstatě všechno, co jsme potřebovali, pochopil, z gestikulace, co nepochopil, to jsme si z regálů vytáhli sami. Snad máme všechno. Cesta sem trvá asi půl hodiny a znovu bych to šlapal nechtěl.

 

Z hostitele se vyklubal nejen příjemný společník k rozhovoru, ale i výtečný kuchař. Jeho dhál s plackami, to je prostě pohádka. Večer při světle svíček dobalujeme a znovu procházíme podle knihy trasu zítřejšího výletu. Moc se těšíme. Měl by to být jeden z nejhezčích treků v téhle oblasti. S devátou jdeme na kutě.

 

 

SOBOTA 10/06/00

Počasí nepřeje. V noci začalo hustě pršet a teď, v devět ráno, to na žádný výlet moc nevypadá. Déšť sice není tak intenzivní, ale o tisíc metrů výš pravděpodobně sněží. Vyčkáváme. Kolem jedenácté se mraky na několika místech protrhaly, objevuje se modrá obloha. Cáry oblačnosti se sice ještě honí nad hlavou, podle místních se však prý vyjasní. Dobré počasí by potom mělo vydržet několik dalších dní. Doplňujeme zásoby vody a vyrážíme.

První úskalí nás čeká hned na začátku. Po strmém sestupu přicházíme k okraji nejméně kilometr širokého ledovce Barpu Glacier. Z počátku je sice cesta poměrně jasná, po několika metrech ovšem definitivně končí. Teď jdeme na vlastní pěst pořád na druhou stranu. Znova a znova musíme obcházet široké trhliny v ledu, lopotit se kamením a sutí nahoru a dolů. Jde to ztuha. Čas od času se otáčím zpátky, moc to neubývá. Začalo svítit slunce, což je sice na jednu stranu příjemné, ale pod nohama nám všechno teče. Pekelně to klouže. Přechod komplikují tuny bláta nebo příkré, ledové plotny. Po slabé hodince je to za námi. Bylo na čase. Následuje krátký ostrý výstup přes hřebínek k druhému ledovci. Samozřejmě zase ztrácíme cestu. Naštěstí nám včas dojde, kde se stala chyba. Asi půl kilometru se vracíme zpět. Sestupujeme k druhému ledovci. Ten je mnohem širší, ale protože jej přecházíme v nižším místě, je kompletně pokryt kamením. Chodník je často používaný a dobře patrný. Na druhé straně zastavujeme k malé přestávce. Teď už není kam spěchat. Berichokor, místo, kde chceme dnes přespat je vzdálen zhruba dvě a půl hodiny. Jen to počasí mi dělá trochu starosti. Opět se zatáhlo a každou chvilku to může spadnout.

Přelézáme ledovcovou morénu. Údolíčkem na její druhé straně pokračujeme mírným stoupáním výš. Zhruba po kilometru potkáváme partičku nosičů na cestě do Hopperu. Jsou dost odměření a rádi by nějaké peníze. Asi šestnáctiletý výrostek nám tvrdí, že místo k postavení stanu v Berichokor je jeho a proto mu máme každý zaplatit sto rupek. V klidu se mu snažíme vysvětlit, že se plete a žádné peníze od nás nedostane. Rázem je to sto za oba. Vysvětlujeme tedy dál. Omýlá stále dokola nějaké sumy. Shodujeme se, je to blbec. Bez rozloučení odcházíme. Nijak neprotestuje. V opačném případě by pravděpodobně dostal pár facek. Inu, zkusil to. Teď už je to skoro po rovině. Déšť je nám v patách, nasazujeme proto rychlejší tempo s nadějí, že tomu utečeme a stihneme postavit za sucha stan, což se nám po dvou hodinách daří.

Berichokor je vlastně jen jedna kamenná bouda přilepená pod obrovským balvanem. Kolem je malá planinka porostlá růžovými keři. Skupinka horalů z nedaleké vesničky nás vřele vítá. Počasí se opět mění k lepšímu. Dřeva je všude dost, budeme tedy plynovou bombičku šetřit a dnes uděláme táborák. Při sběru suchého roští na oheň, nacházím v jednom křoví pečlivě zamaskovaný stan. Bude pravděpodobně taky nějakých turistů. Po polévce a čaji-naší dnešní večeři, se objevují i oni. Aleš k nim jde na výzvědy, já zatím vařím další kotlík čaje. Dřevo je bohužel mokré a moc nehoří. Musím po každém přiložení dlouho do doutnajících větévek foukat, aby to chytlo. Za dvacet minut je přesto čaj hotov. Aleš se vrací přesně včas.

Takže, ti další cestovatelé jsou z Kanady. Kluk s holkou. Chtějí vyrazit stejným směrem, ale hodně brzo ráno. Sice se s Álou vzájemně ujišťujeme, že půjdeme taky kolem šesté, ale s tím vstáváním to nevidím moc dobře. Nejlépe se ve stanu spí právě mezi šestou a osmou, kdy je pěkně vyhřátý prvními paprsky slunce. Oni prý ale mají velmi lehké tempo, proto bychom je měli časem dojít. Hurá, nepůjdeme sami. Snad se alespoň tentokrát neztratíme. Před spaním probíráme zítřejší fázi výstupu. Posléze znaveni kolem deváté usínáme.

 

NEDĚLE 11/06/00

Jak jsem předpokládal, ze spacáků vylezeme až někdy v devět a to jen kvůli vedru ve stanu. Dvojka spoluvýletníků je už nahoře ve svahu, snad je doběhneme. Pro dnešní den máme naplánován výstup těsně pod jezero Rush Lake. Tam někde bychom měli přespat. Cesta začíná prudkým výstupem jižním svahem. V deset je konečně dobaleno, můžeme vyrazit. Postup do strmého kopce, v poledním žáru je opravdová chuťovka. Tuším proč ti Kanaďani šli tak brzo ráno. Během několika minut mám propoceno úplně všechno. Samozřejmě, jak jinak, musíme přímo nahoru proti vrstevnicím, jde to ztuha. Něco jako cesta neexistuje. Před námi je převýšení 1100m. Ze začátku se dost trápím, jak je na tom Ála netuším, má kus náskok. Po čase se daří chytnout to správné tempo, pak je to trochu lepší. Mozek je kompletně zaměstnán mechanickým zdviháním nohou a počítáním kroků. Vždycky padesát, potom chvíle odpočinku. Dívám se před sebe do země, nechci ani vidět kolik toho ještě zbývá. Při jedné přestávce se otočím. Stojím asi tři sta výškových metrů nad údolím a popadám dech. Nejen kvůli tomu kopci, ale i z toho pohledu, který se mi otevřel. Dole pode mnou leží dlouhatánský ledovec, jeho ledopád a okolní zasněžené sedmitisícovky. Něco takového jsem v životě neviděl. Doslova mě to posadilo na zadek. Štrachám v batohu a lovím foťák. Tohle se prostě zmáčknout musí. Na chvíli jsem úplně zapomněl na tu rachotu přede mnou. Na krátký čas nastal absolutní klid, vítr se utišil, jen občas se ozve svist křídel ptáků. Je to fantazie. Musím ale dál.

Asi po dvou hodinách docházím Kanaďany. Aleš tu s nimi již nějakou chvíli sedí a čekají na mě. Povídáme. Dozvídáme se, kde za velkou louží bydlí, kolik jim je atd.. Udělali si prázdniny a toulají se pakistánskými horami. Po chvilce odpočinku vyrážíme opět do té pekelné stěny. Místy se objevuje chodník, jde to trochu lépe. Za další hodinu a půl jsme s Alešem nahoře. Sedíme na skalním ostrohu a znovu pozorujeme tu nádheru dole pod námi. Čekání na zbytek výpravy vyplňujeme obědem. Dnes jsou, ostatně jako vždy na treku, sušenky, voda a suché meruňky. Až teď, nahoře s hrůzou zjišťuji, že máme za sebou 1100m výškových rozložených na vzdálenosti dvou kilometrů. Nechce se mi tomu věřit, ale Lonely Planet to tak píše. Následovat by měl jednodušší výstup do místa jménem Chidinharai. Tam budeme spát. Ono se vlastně ani jinde nedá, protože v širokém okolí je voda jenom tam. Kanaďani konečně přichází. Mají asi hodinu zpoždění a říkají nám ať jdeme napřed. Chtějí se také najíst a trochu si odpočinout. Radíme se ještě, kudy cesta pokračuje. V průvodci příliš jasně popsána není. Máme se držet vyschlého koryta potůčku a kamenných mužiků. Nemělo by to být déle než na dvě tři hodinky pochodu s ne moc velkým převýšením.

Vyrážíme tedy s Álou napřed. Přelézáme nevysoký horský hřbet. Za ním na druhé straně se otevírá neméně úchvatný výhled. Tentokrát do obrovského údolí s ledovcem Hispar. Ten patří mezi nejdelší suchozemské ledovce a odtud pokračuje několik desítek kilometrů dál, až do Baltistánu. Monstrózní podívaná. Nějaké kopečky už jsem viděl, ale tohle je nejvíc, jak velikostí a rozlohou, tak i nádherou. Podle doporučení knihy se držíme kamenných mužiků. Jdeme už dost dlouho, ale něco jako pastviny s potůčkem, tak to má v Chidinharai vypadat, stále ne a ne najít. Začínáme být trochu nejistí. Zdoláváme jeden hřeben za druhým, ale pořád nic. Vždy se objeví jen další suchý kamenitý kotel. To není normální. Místy postupujeme už trvalým sněhem. Ten by měl být až někde výš. Naši aktuální polohu, co se týče výšky samozřejmě neznáme. Začínáme tušit, že jsme opět zabloudili. No jo, ale v pěti tisících už to není sranda. Navíc se ze severu ženou černé bouřkové mraky. Propadám beznaději. Nervy povolili a Aleš to neprávem schytal. Koho jiného jsem měl seřvat? Samozřejmě idioti jsme oba dva. Co teď. Pod každým dalším hřebenem se vzájemně ujišťujeme, že za ním už to je, vždy následuje zklamání. Nohy bolí, není kde postavit stan a začínáme toho mít plné zuby. Znovu a znovu přemýšlíme nad mapou, kde je chyba. Tentokrát spíláme jejím autorům. Před námi je další hřeben. Nahoru se skoro doplazíme. Konečně. Voda tu je, louka také, teď jsme opravdu správně.

Rychle stavíme stan. Bouřka už je opravdu blízko. Vzduchem proletují první sněhové vločky, vypadá to na pěknou divočinu. Ale kde jsou Kanaďani? Jestli je tohle chytne na cestě, mají se na co těšit. Bloudí-li někde na druhé straně masivu, tak jako před půl hodinou my, je to špatné. Nedej bože, aby padla mlha, to by bylo totálně v p… . Házíme věci do stanu, oblékáme větrovky a vyrážíme je hledat. Každý vystupujeme na opačnou stranu širokého údolí. Zrakem pátrám po okolí. Nikde nikdo. Řvu ze všech sil. Jediné, co občas zaslechnu je Ála z druhého hřebene. Fouká silný vítr, vzduchem lítá voda se sněhem. Po dvojici z Kanady, jako by se země slehla. Snad neztratili cestu a postavili stan někde níž, kde to ještě bylo možné.

Rychle zpátky dolů a do spacáku. Během půl hodiny se počasí úplně obrátilo. Teď je venku nádherný podvečer s úžasným západem slunce. Bereme foťáky a jdeme znovu pátrat. Bohužel bezvýsledně. Doufejme, že jsou někde o kus níž schováni za větrem. V pěti tisících jsem poprvé v životě a je to znát. Člověk se zadýchá i při zavazování tkaniček. Když rychle vstanu točí se mi hlava. Jinak to docela ujde, snad si zvykneme.

 

Běhám po okolí s foťákem a lovím životní záběry. Ledové štíty s červeným nádechem zapadajícího slunce vypadají úchvatně. Málokterý z kopečků ve výhledu má pod sedm tisíc metrů a já si mezi vší tou nádherou připadám malinký jako mravenec, ovšem neskonale šťastný. Později, když vaříme na bombě polévku a čaj o všem dlouze diskutujeme. Tuším, že Aleš má podobné pocity.

Se soumrakem lezeme do spacáků. Neodolám a ještě jednou, kolem jedenácté vylézám ze stanu. Venku je slabé šero, asi jako v sedm navečer. Záře měsíce v úplňku, odrážející se od sněhu vykouzlila pohádkovou atmosféru. Chvíli sedím a pokuřuji. Je ale příšerná zima. Rychle zpátky do spacáku. Nemůžeme ale usnout. S hlavou plnou dojmů se převalujeme ze strany na stranu, ale ne a ne zabrat. Na chvíli usínám, někdy kolem třetí.

 

 

PONDĚLÍ 12/06/00

Večer, když jsme šli spát, tekl kolem malý potůček. Teď, jak tak poloprobuzený ležím, nějak ho neslyším. V tom je nějaká zrada. Vysvětlení je jasné. Do rána kompletně zamrzl. Však jsme se kvůli chladu taky moc nevyspali. Nejhorší to bylo s rukama a nohama, na ty byla zima největší.

Dole na hraně svahu se objevují dvě maličké postavy. Jsou to Kanaďani. Počkáme tedy na ně. Prý včera před bouřkou sestoupili o něco níž, kde se dalo spát. Vše je v nejlepším pořádku. Měli jsme o ně opravdu strach a tak nám spadl veliký kámen ze srdce.

Počasí nadále přeje, den jako vymalovaný. Další výstup nevypadá složitě. Úzkým žlabem vystoupat nahoru do sedla. Někde za ním by mělo být jezero. Bez snídaně vyrážíme. Stan a všechny nepotřebné věci necháváme dole. Na lačný žaludek jsem si dal jen prášek proti malárii, musíme je ještě dobírat, a teď toho lituji. Je mi zle. Prášek uvnitř dlouho nevydrží, po chvilce se ho se zbytkem obsahu žaludku zbavuji. Musím se na deset minut posadit. Točí se mi hlava, nic moc. Časem nevolnost bohudík přejde. Výška je znát, nedýchá se nejlépe. Automaticky kladu jednu nohu před druhou, přitom počítám kroky. Ze zdola se stoupání nezdálo tak ostré. Teď je to horší. Konečně sedlo. Za ním následuje dlouhá náhorní plošina zakončená jezerem. Nečekal jsem, že bude tak velké. Nádherná tyrkysová hladina uprostřed sněhu. Slunce pálí a okolní sníh jeho účinek ještě zvyšuje. Bez brýlí by to nešlo. Při pakování věcí před tímhle trekem jsme zapomněli přibalit opalovací krém. Oba jsme už červení jako raci a mažeme si obličej alespoň jelením lojem.

Na jakoukoliv stranu se člověk otočí, všude samé hory. V nejbližším okolí je dvanáct sedmitisícovek. To není snad nikde jinde na světě. Film ve foťáku lítá. Nebe je bez mráčku, počasí skutečně vyšlo dokonale. Usedáme na velikánský kámen a kocháme se. Cigareta, kterou jsem si zapálil mi moc nechutná. Nevím, je-li to značkou, nebo nadmořskou výškou. To už, ale přicházejí Kanaďani. Upřímně řečeno nahoru na Rush Peak se mi moc nechce, ostatní už vyráží. Nechci nechat se zahanbit a jdu také. Tady je to už jenom sněhem. Je čerstvý, dost se boří. Stoupání není tak hrozné. Po čtyřiceti minutách se dostáváme těsně pod vrchol. Až nahoru by to zřejmě, díky velikému sněhovému převisu, byl problém. Šlo by ho ale obejít a pokračovat celkem schůdným svahem výš, někam do šesti tisíc po úpatí Spantiku. Nakonec se po krátké poradě výstupu vzdáváme, ale vypadalo to dost snadně. Nevadí, rozhled je tu také fantastický. 360 stupňů kolem nás obrovské majestátní hory. Dole se plazí dva veliké ledovce, Hispar a Barpu. Sníh, modrá obloha a ledový vzduch. V dálce před námi je vidět dokonce K2 (8611m) a dva Gasherbrumy, zřejmě I (8068m) a IV (7925m). O tom zda je otud možno spatřit i Broad Peak (8047) se dlouho přeme. Pravděpodobně to přesně nezjistíme nikdy. Bez dechu z té nádhery sedím nahoře a vzpomínám na všechny, kteří by tu asi teď měli být s námi. Přál bych jim to. To se prostě musí vidět.

Po první vlně euforie, jsme až za několik minut schopni slov. Mozek mi funguje nějak jinak než dole, proto si s nikým moc nepovídám a znovu si pohled do okolí užívám. Zhruba hodinu relaxujeme, skoro na střeše světa. Otud se mi to alespoň tak jeví. Musíme ale myslet na návrat. Dnes chceme sestoupit nazpátek do Berichokor. Loučíme se tedy s Kanaďany, ti plánují nocleh nahoře v Chidinharai a vyrážíme dolů. Jdeme stejnou cestou. Sníh už povolil, proto se boříme ještě víc než během výstupu. Po dvou hodinách ostré chůze jsme u stanu. Pohledem zpátky se loučíme s tou nádherou, balíme stan a chystáme se na další cestu.

Sestup je celkem snadný i když trochu zdlouhavý. Konečně vidíme, kde se včera stala chyba. Nechali jsme se z toho pravého směru svézt mužiky na druhé straně hřebenu. Proto jsme celý masiv museli obejít a v nejvyšším místě přelézt. Prudkým sešupem pokračujeme dál. Divíme se, jak jsme to mohli včera vyšlápnout. Ke konci, mě začíná trochu pobolívat hlava. Máme za sebou převýšení dva tisíce metrů a je to znát. Stavíme stan a do večera se povalujeme v okolí. Dnes tu nikdo není. Nejsme rušeni. Nejlepším lékem na všechny neduhy je polévka a veliký kotel čaje. Uléháme brzo. Celou noc se mezi pokusy o spánek převalujeme ze strany na stranu, opět bez valného úspěchu.

 

ÚTERÝ 13/06/00

Ráno se snažíme všechno dohnat. Ze spacáku nás dostane až vedro kolem desáté. Dnes by to nemělo být nadlouho, cestu známe, proto si dáváme dost na čas. Po královské snídani pomalu balíme věci. V duchu jsme stále ještě nahoře. Bylo to tam nádherné. Okolo dvanácté jsme konečně zapakováni a můžeme vyrazit. Jdeme zpět dolů údolíčkem mezi hřebenem a ledovcovou morénou, kterým jsme přede dvěma dny postupovali opačným směrem. Je to docela příjemná procházka, jen kdyby tolik nepražilo slunce. Pomalu zjišťuji následky včerejšího připálení bez opalovacího krému. Na nose mi přes noc naskákaly veliké mokvající boláky. Doufám, že neupadne, zřejmě ho budu ještě potřebovat. Kůže na celém obličeji svědí a místy se začíná po velkých kusech odlupovat.

Samozřejmě že pro cestu dolů jsme vybrali tu nejhorší denní dobu. Ve sluneční výhni přes poledne je to opravdu moc prima, ale chceme to už mít za sebou. Údolíčko se nám během výstupu zdálo nudné a fádní, teď zalito sluncem vypadá nádherně. Všude kolem na zelených loukách kvetou růžové keře. Obrázky se zasněženými kopečky nahoře a tou krásou tady, vypadají skoro kýčovitě.

Po hodině a půl stojíme nad hranou prvního ledovce. Po vyšlapané cestičce se dá přejít za třicet minut. Na druhé straně je to trochu do kopce. Přes morénu musíme, přelézt k druhému ledovci. Při sestupu k němu objevujeme zbytky malé osady. Jediným obyvatelem je starý vypelichaný osel. Nádherně pózuje při fotografování. Chvíli odpočíváme. Poučeni z předchozích zkušeností se v ledovci snažíme za každou cenu neztratit cestu. Ať děláme co děláme, po několika desítkách metrů opět bezradně stojíme mezi hromadami sutě a ledu. Cesta nikde. To už nás ale nemůže rozházet, nakonec si najdeme vlastní. Jediným problémem zůstává přechod míst pokrytých silnou vrstvou bláta. Když začne svítit slunce, vrchní vrstva povolí a všude je ho spousty. Někdy málem po kolena. Cíl už je nadohled. Občas musíme některé neschůdné úseky obejít dlouhým obloukem, občas se vracíme a hledáme lepší místa pro překonání zapeklitých pasáží ledovce. Po jeho překonání se stačí už jen vyškrábat do příkrého svahu, nahoru do vesnice. Jde to ztuha, síly pomalu docházejí.

Konečně, oba jsme celí a zdraví, tedy až na můj spálený obličej, zpátky ve vesničce. V hotýlku nás přivítají a ihned se vyptávají, jak to šlo. Odpovídáme nad velikou porcí dhálu. Je to po několika dnech polévek a sušenek příjemná změna. Jsem absolutně spokojen. Zbytek odpoledne trávíme střídavě v zahradě rozhovorem s příjemným šéfíkem hotýlku nebo přebalováním věcí před zítřejším přesunem. Je nádherně.

Kolem šesté se v zatáčce objevuje velikánský naleštěný jeep s praporky vepředu. Že by nějaká delegace? Přijíždí až k nám, ven vystupuje několik vojáků. V jejich označeních se sice nevyznám, ale zřejmě samé vysoké šarže. Během několika minut se kolem nich tvoří hlouček místních. O něčem vášnivě diskutují. Zatím sice nechápu, o co jde, ale je to docela sranda. Z ničeho nic začnou všichni prstíkem ukazovat na mě. Co to má znamenat? Pátrám v paměti, co jsem mohl kde provést. Po chvíli se vše vysvětluje. Chtějí si udělat výlet nahoru na Rush Peak a poslední, kdo se tam otud vrátili, jsme my dva s Álou. Nad rozloženými mapami vysvětluji, jak na to. Jako pravý horský vůdce jim líčím všechna úskalí a nástrahy celé cesty. Nakonec mě ještě vyzvou, zda nechci jít s nimi nahoru znovu. Šel bych, ale čas kvapí a je toho před námi ještě tolik. Zbytek ospalého odpoledne probíhá pokojně. Večer se znovu nacpeme, dobalíme zbytek věcí a jdeme na kutě. Zítra musíme vstávat velmi časně. Jediný transport dolů jede už v pět.

 

STŘEDA 14/06/00

Samozřejmě že jsme zaspali. Kolem šesté nás budí bouchání na dveře. Naštěstí nám neujeli a sám šofírek nás přišel vytáhnout z postele. Kvapně dobalujeme. Auto už čeká. Domlouváme cenu do Aliabádu. Vzhledem k tomu, že je to cargo jeep, je rozumná. Nastupujeme. Dole ve vesnici postupně přistupují další cestující. Za chvíli je korbička vozu plná. Hrozen lidí se pohupuje ze strany na stranu, podle výmolů na cestě. Naštěstí to není daleko. Po třech hodinách je to za námi. Vystupujeme na hlavní třídě v Aliabádu. Už je zase pekelné vedro, bojím se jen, že v Gilgitu bude hůř. Busík tím směrem se daří chytit bez problémů, jen nás trochu zarazila rošáda při lovu dalších cestujících. Řidič dokola projíždí město od jednoho konce k druhému, jeho pomocník otevřeným okénkem vykřikuje jména zastávek na trase. Asi po desátém kolečku jsme konečně plní a můžeme vyrazit.

Spolucestující okamžitě po usednutí usínají, takže z každé strany si na mě jeden pohodlně ustlal. Je to v pohodě, nakonec mě spánek zmáhá také, a tak se společně podpíráme. Dokonalé splynutí Evropana s Asií. Dvě hodiny před Gilgitem stařík napravo vystupuje, místa je o něco víc, ale usnout se mi už nepodaří. Rozhlížím se po okolí. V sadech dozrává ovoce, všichni mají napilno při sklizni. Všude panuje čilý shon a cvrkot.

Přijíždíme do Gilgitu. Ubytujeme se opět v Madině, kde si nás samozřejmě pamatují. Dlouho povídáme s lidmi z hotýlku o našich toulkách v horách. Osazenstvo hotelu se změnilo, ale ti, co tu bydlí teď, jsou ještě větší čumáci než předtím. Po krátkém odpočinku vyrážíme do města na něco k snědku a okukovat. Na jídlo jdeme do naší známé restauračky na rohu. Dhál tu mají pořád vynikající. S naplněnými žaludky se do večera procházíme ulicemi a užíváme odpočinku v poklidném ospalém městě. Navečer utahaní jako koťata, jdeme brzo spát.

 

ČTVRTEK 16/06/00

Ráno vyspáváme asi do desíti. Déle to ani nejde, protože náš pokoj má plechovou střechu a když se do ní opře slunce, je tu rázem k nevydržení, ať se větrák u stropu snaží sebevíc. Posnídáme sladké pečivo s jogurtem, poté můžeme vyrazit na obchůzku městem. Nejprve chceme navštívit našeho známého horského vůdce a získat od něj nějaké informace ohledně treků v Baltistánu, kam se za pár dní chystáme. Narazili jsme na jeho cestovku při minulé návštěvě Gilgitu a výborně nám poradil kam jet. Dotyčný tam sice dnes není, jeho kolega nám ovšem také řekne spoustu zajímavostí a doporučí několik treků v okolí Skardu. Jediným problémem zůstává bohužel skutečnost, že nikdo přesně neví, kam se v horách ještě dá bez permitu a kam už ne. Mění se to každou chvíli. Nejvíc nás láká trek do základního tábora Mashembrumu, jedné sedmitisícovky v té oblasti. Tam se prý snad bez permitu dá. Uvidíme na místě. Další výlet chceme podniknout nedaleko, přes sedlo Thale-La. Pokud vyjde čas a síly, chtěli bychom i na náhorní planinu Deosai Plains. Je tam údajně složitý přístup a nesmí být mnoho vody, aby se daly přebrodit řeky. V Lonely planet navíc píšou, že je zde hodně medvědů. Ty bych zrovna moc potkat nechtěl.

Zbytek dne střídavě pospáváme nebo prolézáme krámky ve městě. Snažím se někde sehnat nádhernou knížku jednoho japonského fotografa. Specializuje se na fotky hor a jeho obrázky vypadají fakt úžasně. Poprvé jsem ji viděl v Karimabádu, ale chtěli za ní ale strašně moc. Nakonec ji sice nalézám, cena je bohužel velice podobná. Asi si budu muset nechat zajít chuť.

Po dost dlouhé době jsem se dneska ráno podíval do zrcadla. Bude to chtít holiče. Navečer jsem si jednoho lazebníka na hlavní třídě vyhlédnul. Jeho provozovna vypadá velmi čistě, tak snad nedostanu vši, jako po návštěvě holiče v Indii. Nejméně hodinu se sympatický chlapík věnuje mojí vizáži. Měl bych asi na konci celé procedury žádat slevu, protože během mé návštěvy se tu sešlo asi patnáct Pakistánců a okukují, jak se opice nechává stříhat. Možná další potencionální zákazníci, pravděpodobně však jen kukačky. Nakonec ještě masáž obličeje. Jsem spokojen jak s výsledkem, tak s cenou.

Dnes se v Gilgitu děje něco divného. Všude v ulicích je mnoho policistů se samopaly, lidé vypadají nějak méně v pohodě než obvykle. Důvod je prostý. Na dnešek je tu svolána demonstrace jakési polooficiální politické strany usilující mimo jiné i o samostatnost Kašmíru. Od rána městem projíždí “prcík” s několika muži a znakem Talibanu na kapotě. Jeden z nich do megafonu vykřikuje nějaká hesla. Na nárožích se objevili plakáty, které jsem již dříve viděl i v Chitralu. Je na nich namalovaný samopal a přeškrtnuté vlajky Ruska, Spojených Států a Anglie. Doufejme, že se nebude střílet. Právě nejlepší pocity z toho nemám.

Na rohu hlavní ulice jsme si Álou, který šel někam něco nakupovat, domluvili sraz. Stojím a okouním. Prévě kolem projíždí vozítko těch revolucinářů. Napadlo mě, že si je vyfotím. Vytahuji foťák z tašky, ale než stihnu zaostřit, jeden už stojí vedle mě. Před nosem mi šermuje rukama a něco křičí. Chápu, že to focení asi nebyl nejlepší nápad. Snažím se vysvětlovat, jak jen to jde. Malinký vousatý mužíček poskakuje jako tajtrlík a dokola na mě něco řve. Rozbaluje přede mnou ten svůj plakátek a huláká na celou ulici. Stali jsme se středem zájmu a po chvíli se kolem tvoří skupinka lidí. Tohle už nevypadá dobře. Policajt nikde na dohled. Co asi můžou chtít. Nezbude nic jiného než zdrhnout. On mě však nechce pustit. Začal jsem řvát také. Anglicky, jak jsem už zjistil, to nemá cenu, a tak ho pěkně po česku posílám i s jeho revolucí někam. Stala se podivná věc. Mužíček se nějak zalekl a kupodivu i okolostojící mu začali spílat. Teď se snaží pro změnu zmizet on. Sbalí si svůj plakátek a vyklízí pole. Postarší muži kolem se smějí a plácají mě po ramenou. Později mi jeden vysvětluje, jak to tady s těmi revolucionáři je a že jsou všem víceméně pro legraci. Každopádně jsem docela rád, že výměna názorů skončila jen na slovní úrovni. Jak to tak vypadá, pro dnešek už bude klid. Večer nad tím vším přemýšlím. Jak to vlastně s tím Kašmírem je? Kdo má pravdu? Názorů na celou věc je mnoho, ale myslím si, že ti obyčejní lidé se kterými jsem se tam potkal mají, starosti úplně jiné. Každopádně něco se s tím musí udělat, jinak to celé jednou skončí velikánským průšvihem.

Po večeři chvíli čteme a píšeme. Spát jdeme kolem desáté.

 

PÁTEK 16/06/00

Dnes máme před sebou poslední den odpočinku a nicnedělání v Gilgitu. Procházíme se městem, okukujeme, občas něco sezobneme. Měli bychom také napsat domů. Kdoví, jak to ve Skardu vypadá s internetem. V centru města sice jeden chlapík s internetem je, ale připojení je hrozně pomalé a každou chvíli spadne. Navíc je to zloděj a chce sto dvacet rupek za hodinu. Nedaleko za městem je ale prý nějaký vzdělávací institut, kde by mělo být připojení rychlejší a levnější. Nikdo sice neví, kde to přesně je, ale máme spoustu času. Nakonec se nám přece jen daří to pravé místo najít. Běhá jim to opravdu daleko lépe.

Zbytek dne trávíme klasickými obchůzkami městem a okukováním obchůdků. Večer se pekelně přecpeme, navrch si dáme ještě meloun. Jak se později ukázalo, nebyl to právě nejlepší nápad. Álovi se přes noc udělalo dost blbě. Každou půl hodinu lítá na záchod. Vůbec nevypadá dobře. Snad bude ráno lépe.

 

SOBOTA 17/06/00

Nevolnost pokračuje. Marně přemýšlíme, co to mohlo způsobit. Mně je dobře. Včera jsem měl špenát a placky. Tam asi problém nebude. Ála si dal fazole. Voda z melounu na ně asi může za tu paseku. Aleš nevypadá dobře, proto zvažujeme odklad odjezdu. Máme ještě čas se rozmyslet do odpoledne. Zatím vyrážím do města vyměnit nějaké peníze. Ve státní bance nabízí směšný kurs, proto nakonec měním v malé soukromé směnárně.

Ála se statečně rozhodl pro transport. Busík soukromé společnosti K2 Travel jezdí za rohem, jen je potřeba s předstihem alespoň dvou hodin zaplatit lístek. Cena je docela dobrá, odjezd ve dvě odpoledne. Dobalujeme zbytek věcí, platíme v Madině a loučíme se s příjemným personálem.

Zhruba po dvou hodinách v busíku odbočujeme z KKH do širokého údolí kolem Indu směrem na Skardu. Po dlouhatánském zavěšeném mostě, nic moc pro slabší žaludky, přejíždíme Indus směrek k vyprahlým horám Baltistánu. Jízda úzkou soutěskou nahání hrůzu. Na pravé straně je nejméně stometrový sráz dolů k řece, raději se tam nedívám. Rozhled po okolních kopcích je ovšem nádherný. Kochám se překrásnými výhledy do divoké krajiny. Ála vedle mě statečně bojuje s nevolností. Vypadá čím dál tím hůře, už abychom tam byli.

Busíkem s námi kromě asi dvaceti Pakistánců cestuje dvojka Američanů. Kluk s holkou zhruba našeho věku a jsou hodně v pohodě. Moc příjemní. Kolem silničky postávají děti s pytlíky zralých meruněk. Při každé zastávce se k nám ženou, aby něco prodali. Nekupujeme nic, ale přesto jsem po chvíli nacpaný k prasknutí. Všichni spolucestující považují za čest nabídnout. Na oplátku je častuji alespoň nechutnými pakistánskými bonbóny, zakoupenými jako honorář pro pózující děti při focení. Vypadá to, že místním moc chutnají. Dal jsem se do řeči s malinkatým chlapíkem sedícím vedle. Je to novinář z Islamabádu na cestě za velikou reportáží ze severních oblastí Pakistánu. Cestuje nalehko, jen se zápisníkem a tužkou. Díky novinářskému průkazu jsou mu všude dveře otevřeny, proto nemá problém s ubytováním ani dopravou. Navíc může u přepravních společností, i těch soukromých, využít padesátiprocentní slevy. Panečku, tomu říkám cestování. Z Islamabádu do Gilgitu prý letěl za neuvěřitelných pět set rupek. Při každé zastávce na občerstvení mě hostí. Jako fotograf ho moc zajímám. Domlouváme se na společné práci v Evropě a vyměňujeme mailové adresy. Doufám, že se ještě někdy setkáme. Výborný chlapík.

Alešova nevolnost kulminuje. Mám strach, že se brzy složí. Naštěstí opět stavíme, může si tedy odbýt nepříjemné záležitosti a trochu se opláchnout. Já se zatím v restauraci láduji dhálem a lituji ho.

Po několika dalších hodinách se pomalu blížíme ke Skardu. Horská soutěska se rozšiřuje do velikého údolí Indu. Ten se tu může rozlít do několikakilometrové šířky. Na jaře, když v okolních kopcích taje sníh, to musí vypadat pěkně. Celé údolí s řekou hluboko pod námi přejíždíme po dlouhém zavěšeném mostě. Tedy vlastně nepřejíždíme. Na začátku mostu museli všichni vystoupit a přejít pěšky. Nevadí, alespoň si můžu zakouřit. Na druhé straně je policejní kontrolní stanice. Jako vždy tam cizinci musí zajít a registrovat se. Jdu sám s našimi oběma pasy. Policista si nedůvěřivě pasy prohlíží. Říká něco o tom, že Czech Republic nezná. Kde to prý je. Chce vidět také Aleše. Vysvětluji mu, jednak jak na tom Ála je, a také, kde ta naše malá zemička leží. Když vyslovím Czechoslovakia, rozzáří se širokým úsměvem. Hned z pouzdra u pasu vytahuje svoji pistolku a podává mi ji. Mám dojem, že se zbláznil. Prstem mi ovšem ukazuje nápis na těle zbraně. Už je mi to jasné-stojí tam Zbrojovka Brno, Czechoslovakia.

Navečer, za tmy, přijíždíme do Skardu. Na stanovišti, před kanceláří dopravní společnosti, už stojí kupa dohazovačů ubytování. Přetlačují se a překřikují. Každý nám nutí vizitku svého hotelu. Odvoz tam je prý zdarma. Tak chlapi tyhle fórky znám. Vynucujeme si tedy, že když se nám jejich hotýlek nebude líbit dají nám pokoj. Usedáme do přistaveného jeepu, abychom asi po třiceti metrech vystoupili před největší budovou na hlavní třídě s nápisem Karakoram Hotel. Tak to vypadá pěkně mastně. No co, zajdu se alespoň zeptat. Sympatický chlapík z recepce se mnou prochází jeden pokoj za druhým. Cena je stále někde kolem čtyř set rupií za oba. Chvíli se o cifru přetahujeme. Nakonec kapituluje a užasný čistý pokoj s teplou sprchou nám nechává za stopade. Je to pravda o malinko víc, než jsme zvyklí, ale v takovém luxusu jsme ještě nespali.

Aleš uléhá, já jdu baštit. Mají vynikající čínskou kuchyni, a tak se trochu plácnu přes kapsu. Po krátkém rozhovoru s několika spolustolovníky jdu taky na kutě.

 

NEDĚLE 18/06/00

Probouzíme se do hrozného pařáku. Je tu snad ještě větší vedro než v Gilgitu. Ála se cítí lépe, můžeme tedy vyrazit na obchůzku městem. Chceme najít na zítřek transport do vesničky Hushe, výchozího místa plánovaného treku. Dokola obcházíme jednotlivé kanceláře dopravců, ptáme se, jak se tam dostat. Bohužel jsme vždy odkázáni na special jeep. Ten je, ale hrozně drahý. Normální doprava prý tím směrem nejezdí. Nakonec poradí chlapíci z jednoho nedalekého hotýlku, fungují současně jako průvodci na lehčí treky, proto ví, co a jak. Sice je musíme nějaký čas přesvědčovat, že guida opravdu nepotřebujeme a chceme jen sehnat tu dopravu. Co možná nejlevněji. Posléze pochopí, že z nás asi nic nevypadne, přesto rádi poradí. Pošlou nás do krámku vedle lékárny. Otamtud jakýsi chlapík s jeepem něco jako normální dopravu zajišťuje. Úspěch je to však jen částečný. Přímo do Hushe se jet nedá, protože za vesničkou Khande voda strhla most. Zbytek cesty je potřeba zvládnout po svých. Nevadí, podle mapy je to jen osm kilometrů. Alespoň tak.

Málem bych zapomněl, že mám dnes narozeniny. Ála naštěstí ne a hned po ránu mi udělal velikou radost dárkem. Koupil mi pravou Hunza čepici, vyrobenou z kozích chlupů. Báječně hřeje. Moc jsem ji chtěl, ale zatím žádný obchodník se nenechal ukecat na takovou cenu, jakou jsem si představoval já. Konečně ji mám.

Zbytek dne trávíme nakupováním zásob na další dva treky. Budeme potřebovat jídlo na deset dní. Postupně plníme dvě igelitové tašky. Jedna instantní polévka a jedny sušenky na den, to je klasická výbava na výlet. Díky téhle stravě jsme asi nějaké to kilo shodili, proto vždy když je příležitost, dole ve městech, cpeme se jako o závod. Skardu je pro podobnou “otučňovací” kůru ideální. Kromě dhálu a smažené zeleniny tu totiž vaří i čínská jídla. Aleš se ještě, kvůli nedávným problémům se žaludkem, krotí, ale já už mám vyhlídnutou malou suterénní restauračku. Dopoledne jsem si obhlédnul ceny a teď jsem jen zvědavý, jak vaří. Pravda, je to trochu zvláštní podnik, uvnitř sedí dvacet lidí, ale nikdo z nich nejí. Sledují televizi. Dávají právě nějaký indický akční film, všichni se báječně baví. Připadám si trochu jako vetřelec rušící v kině, ale mám hlad. Objednávám si porci smažené rýže se zeleninou. Dál už se nestačím divit. Jeden z diváků odchází někam do města, aby se po několika minutách vrátil s vypůjčeným hrncem. Vařit ovšem zatím nezačal. Místo toho jde znovu pryč. Tentokrát odněkud přinesl potřebné ingredience, tedy zeleninu a rýži. Mám sice ukrutný hlad, ale ta hodina a půl čekání, strávená příjemným rozhovorem s několika lidmi, docela uteče. Nakonec jsem se dočkal a stálo to za to. Vynikající bašta. Později, to už hoduji, přichází skupinka mladých lidí. Na Pakistánce nevypadají, soudím tak dle jejich oděvu. Skutečně, jsou to studenti z Indie. Mají s sebou i jednu dívku. Kupodivu není zahalená a dokonce je oblečena do těsných kalhot a jeansové bundy. Rázem přestávám být hlavní atrakcí já a všichni kolem civí na ni. Dáváme se do řeči. Studují medicínu v Díllí a sem si odskočili na prázdniny. Povídáme o všem možném, jen když se dostaneme k problémům mezi Indií a Pakistánem, o poznání ztiší hlas. Ani se moc nedivím. Loučíme se, já platím a jdu za Álou do hotýlku. Spát jdeme brzo. Zítra nás čeká náročný den.

 

PONDĚLÍ 19/06/00

Celkem nudné ráno. Válím se v posteli asi do desíti. Ála někam vyrazil nakoupit snídani, ještě že ho mám. S hlavou zaměstnanou úvahami, co si vzít na trek sebou, dobaluji poslední zbytky zásob. Snídáme sladké pečivo s výborným čerstvým jogurtem z krámku přes ulici. Zprvu jsme z jogurtu měli trochu strach, protože není nijak upraven, ale žádné problémy se nedostavily, proto si s tím nadále starosti neděláme. Chutná výtečně, jen sem tam musí člověk mezi zuby lovit chlupy, které v něm plavou.

Přímo za naším hotýlkem Aleš objevil starý hřbitov. Hranice posvátného místa a písečných dun se stále mění podle toho jak právě fouká vítr. Místní ho občas také používají jako WC. Hned po snídani zase odchází na jeho zevrubnou prohlídku. Mně se moc nechce, jsem dnes nějaký lenivý. Povětšinou vleže znovu relaxuju. Po chvíli usínám. Zanedlouho se ozve rázné zabouchání na dveře. Kdo to může být? Chlapík od dopravní společnosti, se kterou máme odpoledne odjet, mě přišel upozornit, že se jede o hodinu dříve. Nevadí, i tak zbývá na poslední přípravy dost času. Později společně s Álou dobalujeme a těsně před dvanáctou opouštíme hotýlek. Jako vždy nepotřebné věci necháváme u hoteliéra.

Před krámkem, od kterého náš spoj odjíždí, stojí dva veliké jeepy, oba beznadějně narvané, jak na střeše bagáží, pytli se vším možným a krabicemi s polomrtvou drůbeží, tak uvnitř spokojenými cestujícími. Naším směrem jede pouze jeden a samozřejmě je to ten více naložený. Šofírek říká, že si s tím nemáme dělat hlavu, prý se nějak vejdem. Na střechu s mou asistencí přivazuje batohy. Tedy vlastně jen ten můj. Aleš ho nechce nahoru dát, má uvnitř foťák. To já sice také, ale důkladně zabalený do oblečení. O tom, zda to přežije začínám trochu pochybovat poté, co sleduji dva mladíky, kteří na vrch přivazují ještě jízdní kolo. Radši na to nemyslet. Vnitřek stařičké Toyoty je poměrně prostorný. Vejde se sem patnáct lidí a dopředu k řidiči další tři. Všichni se postupně poskládali, zapálili si, pomodlili se, můžeme konečně vyrazit.

Ihned je o nás velký zájem. Již tradičně postupně odpovídáme na mnoho dotazů spolucestujících. Pusu plnou laskomin, jež okolo sedící vytahují ze svých zavazadel. Panuje všeobecné veselí, cesta ubíhá příjemně. Zastavujeme k první přestávce na občerstvení. V malé špinavé vesničce se na nás přijdou podívat snad všichni její obyvatelé.

Chlapík sedící uvnitř ve vozevedle mě je lékař z nedalekého Khapalu. Mluví výborně anglicky a dlouho společně probíráme všechno možné. Několika větami také popisuje cestu přes sedlo Thale-La, kam chceme časem vyrazit. Prý je to tam hezké, když zrovna nesněží. To už se ale blížíme právě ke Khapalu, provinčnímu městečku podhorské oblasti Baltistánu. Loučíme se. Ve městě je opět chvilku přestávka, nic zajímavého tu však není.

Podle mapky z knížky bychom teď měli někde přejet řeku Shyok a pokračovat dlouhým údolím až někam k vesničce Khande. Po několika kilometrech přijíždíme k velikému zavěšenému mostu nad širokým korytem kalného toku. Několik dalších aut stojí před námi a nikomu se na most evidentně nechce. Nechápu proč. Na to se musím podívat. Už je mi to konečně jasné. Silný vítr kymácí mostní konstrukcí ze strany na stranu. Při největších poryvech se vychyluje o dobré tři metry. Teď se tomu nedivím. První v celé frontě čekajících vozů je vojenský náklaďáček, plně naložený municí v dřevěných bednách. Nahoře sedí dvacet vojáků. Všichni se na mě přátelsky zubí a o něčem vášnivě diskutují. Najednou na povel jednoho z důstojníků seskočí dolů a začnou náklad sundavat z korby. Sice to moc nechápu, ale aspoň není nuda. Postávám nedaleko, okouním a nestačím se divit. Nějaká šarže, celou akci zřejmě organizuje, zabavuje civilní jeep stojící v řadě hned za nimi. Všichni si musí vystoupit, jen řidič zůstává na svém místě. Postupně část nákladu přeloží k němu, několik dědoušků hbitě vyskočí nahoru na bedny s municí a vše je připraveno k dalšímu transportu. Poryvy větru ovšem neslábnou. Čeká se další hodinu. Doufám, že nebudeme muset nocovat tady na prašné kamenité cestě. V závětří zatím povídám s několika vojáčky, potáhnu několikrát z nabídnutého čilamu a nechám se pozvat na doušek silného čaje. Konečně tolik nefouká. Všichni se rychle sbíhají ke svým vozům a jede se dál.

Pravda, vítr se částečně utišil, přesto se most kýve zhruba metr a půl na každou stranu. Dvacet metrů pod námi se řítí divoká kalná voda Shyoku. Nic moc pocit. Jedeme krokem. Všichni spolucestující, ještě před chvilkou zabraní do hlučných rozhovorů sedí jak zařezaní. Se zavřenýma očima mezi zuby tiše drmolí motlitbu. V jedné chvíli se přistihnu, že se polohlasem modlím také. Jediné co mě v té chvíli napadlo je dětská říkanka “Andělíčku můj strážníčku”. Je to sice naivní, ale funguje to. Po deseti minutách jsme na druhé straně. Nejkrušnější chvilky si pravděpodobně prožil náš řidič. Ostatní se na to nemohli koukat, on ale musel. Teď na chvilku vystupuje a krátkým pohledem k nebesům zřejmě děkuje svému nejvyššímu. Potom si ještě většina mužů zapálí a společně chvilku poklábosí o překonaných nástrahách.

Nyní projíždíme údolím řeky Hushe přes několik malinkatých vesniček. Ostatní postupně vystupují, můžu se proto pohodlně natáhnout. Pohodlí ovšem netrvá dlouho. Ve vesničce Talis jeep končí. Do Hushe, kde jsme původně chtěli nocovat je to dobrých dvacet kilometrů. Naštěstí nás po chvilce dostihne další vozidlo a to prý míří až do Khande-poslední osady, kam se dá dojet. Půl hodinu sice musíme smlouvat cenu, nakonec se však s řidičem dohodneme na rozumném kompromisu. Vzdálenost deseti kilometrů po dvou hodinách jízdy zdoláváme. Je už úplná tma, na cestu pěšky do Hushe není ani pomyšlení. Jeep zastavuje přímo před hotýlkem jménem K7 a my jdeme dovnitř smlouvat cenu za nocleh. Chvilku to sice trvá, ale přece jen se nechají obměkčit a na navrhovanou sumu přistoupí. Objednáme si večeři o několika chodech. Kolem deváté přichází majitel hotýlku. Jmenuje se Ali Khan. Je to velice příjemný a kultivovaný člověk. V hlavní sezóně pro výstupy k nejvyšším vrcholkům organizuje skupiny nosičů, pracujících pro expedice, takže o okolních horách toho ví hodně. Povídá o mnoha zajímavých cestách a také o tom, jak v roce devadesát pět spolupracoval s českou expedicí. My mu zase líčíme náš záměr, vystoupit do základního tábora sedmitisícového Mashemrumu. Ptá se kolik nás stálo povolení. Ovšem podle informací, které máme, by tam permit neměl být potřeba. Samozřejmě, že teď je to už jinak. Celý problém je v tom, že naše Lonely planet je čtyři roky stará a od té doby se mnohé změnilo. Tak to je docela sprcha. Nedá se nic dělat. Zítra přesto do Hushe dojdeme a zkusíme buď proklouznout a nebo policejní kontrolu nějak ukecat.

Večeře je vynikající. Během hodování se s námi o rozhovor pokouší další dva obyvatelé hotýlku. Jsou to nějací hejskové z Islambádu, ale vzhledem k množství vykouřeného hašiše, jim to moc nejde.Vypadají dost sklesle. My chceme jít pro změnu brzo spát. Kolem půl jedenácté uléháme. Jak to asi zítra dopadne?

 

ÚTERÝ 20/06/00

Budíme se časně, kolem šesté. Posnídáme něco málo ze zásob, dobalujeme, loučíme se s hostitelem a odcházíme. Několik desítek metrů za vesničkou je zavěšen přes divokou horskou řeku chatrný most. Vybudovali ho místní jako náhražku za starý betonový, který před rokem strhla voda. Proto se dá nyní dojet jeepem pouze sem. Za přechod se musí dokonce platit deset rupií. Vybrané peníze chtějí místní použít na stavbu mostu nového. Vláda jim prý nechce nic dát, dokonce ani přispět. Doufáme, že to tak opravdu je a i když s nevolí, přesto požadovanou sumu platíme. Do Hushe by to mělo být zhruba devět kilometrů. Na druhé straně sice stojí jeepy, ale cena, kterou požadují za svezení je astronomická. Nevadí, to dojdeme. Jen nechápu, jak sem ta auta dostali. Buď byla na tomhle břehu, když most spadnul, nebo, a tomu bych se moc nedivil, je rozebrali a po jednotlivých součástkách přenesli na druhou stranu. Každopádně jediný, kdo je tady používá, jsou finančně dobře zajištěné expedice.

Šlapeme tedy po kamenité prašné cestě. Kolem je jen suchá nehostinná krajina. Díky nízké oblačnosti spíše jen tušíme někde nahoře nad námi ledové vrcholy. Jdeme jen s lehkými batohy, a tak postupujeme poměrně rychle. Po dvou hodinách jsem v Hushe. V malé špinavé vesničce není skoro nic. Je to ovšem poslední výspa civilizace na cestě dál do hor. Dá se tu přespat v kempu, několik minut za vesnicí, nebo dokoupit poslední zásoby. Ceny jsou ale samozřejmě daleko vyšší než dole pod horami. Aleš o kus níž něco fotil, musím na něj proto někde počkat. Stojím na cestě a rozhlížím se. Ihned se mě chopí jakýsi hoteliér a táhne mě k němu. Jsem poměrně příjemně překvapen cenami za jídlo a pití. Objednám si čaj. Ála přichází po několika desítkách minut. Sedíme a povídáme. Snažíme se z majitele restauračky vytáhnout nějaké informace o tom, jak převézt policejní hlídku za vesnicí na kontrolním stanovišti. Netušíme však, co se na nás chystá. Po chvilce přichází mladý muž, tak kolem třiceti, a pouští se námi do přátelského rozhovoru. Ptám se ho, jestli je možné přelstít hlídku tvrzením, že jdeme jen do údolí Honbog nad vesnicí, kam se dá i bez permitu. Teprve teď ukázal pravou barvu. Je to policajt v civilu. Diskutovat se s ním moc nedá. Jediná šance, jak se nahoru dostat, je najmout někoho z místních průvodců. To se nám samozřejmě vůbec nechce. Navíc tahle oblast je jedna z nejvyhledávanějších turistických míst a díky tomu také z nejdražších. Zkoušíme to na něj všelijak. Bohužel vždy bez úspěchu. Peníze na “guida” ani nemáme. V zápětí jsme ujištěni, že platit se dá i v dolarech. Zdá se mi, že je to tu pěkná mafie. Turista, který permit nemá, nahoru prostě nesmí. Pokud tam přeci jen chce, musí si zaplatit nekřesťansky drahého průvodce. V čích rukou končí část jeho výdělku, je mi úplně jasné. Inu, peníze hýbou světem. Fuj, styďte se! Tak tuhle hru s vámi hrát nebudem.

Naštvaně reptáme, záměrně anglicky, aby nám rozuměl. Stejně nám nezbývá nic jiného, než to otočit zpátky dolů. Ti mi teda hnuli žlučí. Neštve mě ani tolik, že požadují permit, to se nedá nic dělat. Příšerně mě ale vytáčí ta hnusná korupce. To jsem si už začínal myslet, že něco takového tady není. Inu, ti v uniformě a ještě k tomu s absolutní mocí, v určité oblasti, k tomu mají prostě blíž. Se splínem na duši vzpomínám na líčení dobrosrdečnosti příslušníků národa Balti, v jedné z knih pana Messnera. Na konci sedmdesátých let, kdy po dlouhém čase Pakistánská vláda začala znovu vydávat povolení k výstupu na K2, se sem dostal při jedné ze svých expedic. Dnes už je to trochu jinak. Moc peněz funguje i tady. Mimochodem jeho výhradní kuchař, kterého bral na své další výpravy, pochází právě z Hushe.

Šlapeme nazpátek do Khande. Klejeme a nadáváme. Ten policajt byl pěknej hajzlík. Na druhou stranu my udělali blbost, že jsme si dopředu všechno neověřili. Teď se nedá už nic dělat. Navíc jsem zas někde chytil blechy, ty mi “zpříjemňují” zbytek dne. Panuje špatná nálada. Navíc začíná pršet. Rychle proto pádíme dolů. Na cestě se však objevil jeden malý problém. Potůček, který ji kříží a z něhož jsme ráno nabírali vodu do flašek se změnil v kalnou širokou řeku. Zdolat ji, se nám nakonec daří jen s maximální opatrností za použití mnoha akrobatických prvků při skákání z kamene na kámen. Těsně před Khande potkáváme stádo horského skotu. Z uctivé vzdálenosti obdivuji, jaké jsou to kolosy. To už jsme zpátky u mostu, co se platí. Samozřejmě peníze po nás chtějí znova. Rozčiluju se, platili jsme před několika hodinami. Nedá se však nic dělat.

Rozesmátý Ali Khan nás vítá před svým hotýlkem. Měl pravdu, když včera vyprávěl o tom, že budeme permit potřebovat. Uvnitř v restauraci se seznamujeme se starším váženým mužem. Všichni se tu k němu chovají s maximální úctou. K obecnému obveselení vyprávíme jak jsme pochodili. Ten rozvážný muž je kdosi na způsob zdejšího gubernátora a slibuje všechny problémy vyřešit. No to by bylo prima. Přesto se ještě bokem ptám Aliho, jestli mu máme věřit. Nesouhlasně kroutí hlavou a ťuká si na čelo. Dotyčný je opravdu vysoce postavený úředník, ale prý by ta pomoc něco stála. To snad není pravda. Jsou to zkorumpovaní lumpové. Zítra ráno chytneme jeep a jedeme dolů.

Během odpoledne odpočíváme a sledujeme cvrkot kolem ve vesnici. Něco se děje. Nedaleko na velikém prostranství se sešlo několik klidí a o něčem zaujatě diskutují. Jak se zdá, hlavní slovo mezi nimi má náš hostitel. O co ale šlo, jsem se nakonec nedozvěděl. Navečer přijíždí důvěrně známá dvojka, šofírek se svým pomocníkem z jeepu, kterým jsme přijeli včera do Talisu. Společně povečeříme, poté jdeme na kutě. Ráno se odjíždí časně.

 

STŘEDA 21/06/00

Brzo ráno nás budí prozpěvování a šramocení ve vedlejší místnosti. Á-šofírek se už probudil. Rychle dobalíme, dáme si čaj. Dlouho se loučíme s Ali Khanem. Je to vážně báječný chlapík, vzbudil celou rodinu, aby se s námi rozloučili také. Je úplně jiný, než ti lumpové v Hushe. Pravda sice taky vydělává na turistickém ruchu, ale trochu jiným způsobem.

Nasedáme do vozu. Jedeme prozatím sami, proto se vezeme jako králové. Dospáváme to brzké vstávání. Pohodlí však netrvá dlouho. Ve vesničkách po cestě přistupují další lidé a znovu se mačkáme. Na jedné zastávce přistoupila těhotná žena. Přítomné muže s cigaretou v ruce to kupodivu nijak nezarazilo a bafají dál. Ona vypadá, že jí to moc nevadí. Má zřejmě jiné starosti. Asi to na ni přijde co nevidět, jen doufám, že mě nebudou znova považovat za doktora. Na tohle téma ještě s Álou chvilku žertujeme. Upřímně řečeno, jeden porod jsem na vlastní oči viděl před časem v Dillí. Dotyčná si během přípravy pokrmu pro zbytek rodiny na chvilku odskočila za autobus, kde za pomoci několika babek přivedla na svět nádhernou holčičku. Vůbec jsem nechápal, jak je něco takového možné, ale v těchto krajích se to prostě bere jinak.

To už ale přijíždíme do Khapalu. Je deset dopoledne a městečko se probouzí do nového dne. Všude panuje ospalá atmosféra, jejíž součástí se na čas stáváme i my. Pojíme něco málo sladkostí před prodejnou potravin a zapijeme několika doušky mangového džusu. Ještě zbývá dokoupit cigarety do zásoby a můžeme jet dál. Začínáme pomalu přemýšlet, kde vystoupíme, abychom se správně trefili na trek do sedla Thale-La. Podle mapky bude nejlepším místem most u vesničky Dogoni. Po několika hodinách jsme na místě. Vystupujeme u mostu přes řeku Shyok. Na druhém břehu Dogoni leží. Otamtud je to do osady Kasumik-výchozího místa treku-několik hodin pěšky. Měla by tam vést jeepová cesta, pokusíme se tedy něco chytnout. Čekáme zhruba hodinu. Nic. Jdeme tedy pěšky. Pojede-li něco později, stejně nás někde bude míjet. Jediné, co nám trochu dělá starost, je počasí. Od rána se honí mraky a nevypadá to moc dobře. Občas se přežene krátká dešťová přeháňka. Nahoře v sedle bude zřejmě sněžit. Nicméně šlapeme dál. Asi hodinu cesty za Dogoni se ovšem občasné přepršky mění ve vytrvalý déšť. Co dělat? Otočit to nazpátek? Sedíme pod košatým morušovníkem a přemýšlíme. Hodnotíme postupně všechna pro a proti dalšího výstupu. Pršet sice časem přestává, vidina sprchy a pořádného dlabance ve Skardu je ovšem silnější. Zbaběle otáčíme a prcháme zpátky do údolí.

Cestou dole ve vesnici znovu potkáváme příjemného chlapíka, se kterým jsme hovořili před několika hodinami během výstupu. To jsme se kasali, že Thale-La je pro nás hračka. Mám dojem, že se docela baví a my jsme teď za hlupáky. Kousek dál stojí policejní kontrolní budka. Během výstupu od nás nikdo nic nechtěl, nyní však musíme své nacionále zapsat do tlusté evidenční knihy. Snažíme se policistovi vysvětlit, jak to s námi vlastně je-tedy, že oblast, kterou střeží, právě opouštíme, bohužel však bez úspěchu. Alešovi tečou nervy a zvyšuje hlas. Já se naopak snažím úsměvy a zdvořilostními frázemi dusnou atmosféru odlehčit. Nakonec, když je vše v knize zapsáno, tak jak má být, nervozita definitivně opadá a všichni se smějeme. Kdyby tak tušil, čemu se hihňáme my. Všichni jsou spokojeni.

Po mostě se vracíme k hlavní silnici. Teď ještě něco chytnout do Skardu. Několik dalších cestujících postupně odjíždí opačným směrem, proto dál čekáme o samotě. Počasí se trochu zlepšilo, na liják to už nevypadá. Nahoře v horách se ale asi čerti žení. Tmavé husté mraky občas prořízne blesk. Utekli jsme v pravý čas.

Po hodině čekání konečně na zamávání zastavuje u krajnice soukromý jeep. Jede ale jen do Shigaru-městečka nedaleko Skardu, budeme proto muset včas vystoupit na té pravé odbočce. Zbytek cesty snad nějak do večera zvládneme. Nemělo by to být daleko, zhruba deset kilometrů. Posádku kromě nás tvoří šofírek a nějaký mladík. Řidič je nervózní, někam spěchá a stále pohledem na hodinky kontroluje čas. Ten mladík si zřejmě připadá jako mistr světa a je dost otravný. No co-za chvilku tam budeme, jen přesně netušíme, nebude-li cesta něco stát. Po několika hodinách jízdy vystupujeme u odbočky, která vede z hlavní silnice do Shigaru. Srdečným stiskem ruky a pozdravem na rozloučenou to ovšem nekončí. Nakonec si o peníze řekli. Sto rupek za oba. To docela ujde, autobus by zřejmě stál stejně.

Znovu čekáme. Povalujeme se u silnice a na každé okolojedoucí auto máváme. Zatím bez úspěchu. Během půlhodiny projela dvě, bohužel až po střechu narvaná vším možným. Na obzoru se objevila kolona čoudících náklaďáků. To je naše šance. Zdálky na ně máváme. První zastavuje a pomocník řidiče se vyklání z okénka. Anglicky neumí ani slovo, ale jméno města rozumí. Prý nás svezou. Paráda. Škrábeme se nahoru do malé kabinky a snažíme se s řidičem i jeho pomocníkem nějak poskládat. Bágly držíme na kolenou a díky tomu není vidět ven. Jediný, komu se toho privilegia dostává, je postarší šofírek, samozřejmě s knírkem, který uzoučkým průzorem přes ušmudlané sklo sleduje cestu. Kabina vozu je celá ze dřeva, uvnitř i zvenku ozdobena vyřezávanými barevnými ornamenty a různými cingrlátky. Rychlost jízdy odhaduji, tak na pět až deset kilometrů za hodinu. Jakýkoli tachometr chybí. Jediným “budíkem” na přístrojové desce je něco jako ukazatel stavu paliva. Ten je však také nefunkční a pod zbytkem rozbitého sklíčka je umístěna plastová figurka tygra. I když si vzájemně nerozumíme ani slovo, panuje příjemná nálada. Pomocníkovi řidiče rukama nohama vysvětlujeme, jak jsme se u silnice octli. Nevím, jestli chápe, ale směje se na celé kolo. Šofírek je vážný a věnuje se pouze řízení.

Cesta dlouhá zhruba deset kilometrů trvá hodinu. Už jsme na předměstí Skardu a začínáme se domlouvat, kde nám mají zastavit. Ideální se zdá být hlavní třída protínající celé město. Kousek za hotýlkem, ve kterém budeme opět bydlet, vystupujeme. Malý problém je v tom, že jedeme hned v prvním náklaďáku celé dlouhé kolony. Naše zastávka tedy vyvolá na několik okamžiků dopravní kolaps v celém městě. Všichni kolem troubí a vášnivě cosi gestikulují. Poté, co z toho vozu, který za všechno může, vystoupí dva špinavý běloši, vypadá to chvilku na začátek občanské války. Neklid však netrvá dlouho a všichni se zase usmívají a hned nás zpovídá mnoho lidí, odkud jedeme. Houfem, který se během několika vteřin seskupil, se nám naštěstí daří poměrně rychle uniknout pryč. Je po senzaci a život ulice se opět vrací do zaběhlých kolejí.

V našem hotýlku je sice dnes úplně jiný personál, přesto s vyzvednutím zbytku bagáže a ubytováním není žádný problém. Po sprše a chvilce odpočinku jdeme do města na večeři. Kam jinam než do té malé restauračky, ano, té kde si před tím než začnou vařit, chodí vypůjčit kastroly. Situace je podobná jako při poslední návštěvě, jen dnes běží v "telce" kriket. Všichni muži v Pakistánu tuhle hru milují. Sledují právě zápas národního družstva na Asijském poháru. Všechno teď musí stranou, bohužel i naše večeře. Několikrát se snažíme fanoušky přesvědčit, že jsme tu kvůli jídlu, avšak bez valného úspěchu. Právě, když jsme na odchodu vypadne proud. Konečně se o nás začali zajímat. Když je po sledování sportu, tak alespoň trhnout nějaký kšeft. Najednou jde všechno. Večeře je hotová během několika minut a chutná výborně.

Po jídle se pomalu vracíme do hotelu. Později před spánkem přemýšlíme nad programem dalších dní. Díky dvěma nepodařeným trekům máme rázem spoustu volného času. Vždyt domů pojedeme až za měsíc. Právě teď trochu litujeme nepodařené anabáze s Indickými vízy. Měli bychom alespoň měsíc na to, do Indie juknout.

 

ČTVRTEK 22/06/00

Během včerejší večerní seance jsme vymysleli, jak dál. Varianty se zprvu rýsovaly dvě. Trek na náhorní plošiny Deosai Plains a přes ně se dostat do oblasti Nanga Parbat. Tam podniknout výstup do základního tábora, případně výš. Deosai Plains je veliká plošina zhruba padesát krát padesát kilometrů v nadmořské výšce nad čtyři tisíce metrů. Z obrázků, které jsem otamtud viděl, soudím, že to musí být nádherný kout země se zelenými loukami a mnoha jezery. Lonely Planet sice varuje před množstvím medvědů v téhle oblasti, ovšem na druhou stranu uvádí, že k napadení člověka dochází jen zřídka. Otázkou zůstává, o kolika takových případech se tady dole pod horami nikdo nikdy nedozví. Cestu máme naplánovanou od nedalekého jezera Kachura přes několik pětitisícových sedel do městečka Astor na druhé straně hor. Otamtud potom dál k Nanga Parbat.

Snažíme se proto od několika místních sehnat přesnější informace o celém výletu. Zatím však žádné optimistické zprávy. Přes velké řeky, nahoře v kopcích, prý nejsou žádné mosty a je potřeba je brodit, nebo projet jeepem. S transportem k jezeru Kachura to nevypadá o moc lépe. Dá se pravda sehnat, ale je příšerně drahý. Jediná možnost, která nám z toho všeho vyšla, je najmout si na několik dní special jeep a celou plošinu projet v něm. To ovšem není nic pro nás, a to nejen co se týče ceny. Tenhle výlet si asi budeme muset odpustit. Nevadí, Nanga Parbat-devátá nejvyšší hora světa nám to snad vynahradí. Musíme proto dnes sehnat transport k Raikotskému mostu, odkud celý, ne příliš náročný, trek do severního základního tábora začíná.

Chodíme městem a jako před několika dny postupně obcházíme kanceláře jednotlivých dopravních společností. Opět bez valného úspěchu. Všichni jedou rovnou do Islambádu a rádi by nás svezli, ovšem zaplatit máme plnou cenu jízdného. Na naše námitky, že jedeme ani ne polovinu vzdálenosti do hlavního města, s nevinným výrazem v tváři odpovídají, že to prý jinak nepůjde. Nakonec se přeci jen podaří najít ten správný spoj, za docela rozumnou cenu. V kanceláři společnosti NATCO se nás ujme příjemný mladík a našim prosbám vyhoví. Odjezd je zítra ve dvě odpoledne.

Tak dopravu na zítřek máme, můžeme proto vyrazit na vycházku po okolí. Nejprve nahoru nad město do pevnosti. Je to výlet zhruba na dvacet minut na skálu, kde pevnost ze šestnáctého století stojí. Bohužel vrata jsou zavřená a i po několikerém důrazném zabouchání se nic neděje. Už jsme to chtěli zabalit, když v tom se najednou objevil zaměstnanec pevnosti s dotazem, co že to vlastně chceme. K prohlídce nás nakonec dovnitř vpustí, jen chce zaplatit ne zrovna nejnižší vstupné. Zkoušíme všechny možnosti jak umluvit slevu. Nejprve tvrdíme, že jsme studenti, posléze se ho snažíme obměkčit novinářskými průkazy. Bohužel, nezabralo nic. Nakonec tedy každý padesát rupek zaplatíme a můžeme dovnitř. Pevnost samotná není nic moc, nádherný je ovšem výhled do okolí, hlavně pohled na širokánské koryto Indu, kterým se teď vine jen uzounká říčka. Na jaře, když v horách taje sníh, to musí být ta pravá podívaná. Dál do hor, bohužel díky nízké oblačnosti moc vidět není. Nevadí. Pořizujeme několik fotografií. V tom už je u nás chlapík, který nás pustil dovnitř, a vysvětluje, co se fotit smí a co ne. Část pevnosti totiž patří armádě, proto všechno na východní straně zmáčknout můžeme, zbytek však ne. Upřímně řečeno-pokud mu jde o to, abychom neodhalili vojenské tajemství toho starého rezavého kanónu na druhé straně, pak to ani zkoušet nebudeme. Během deseti minut máme celou pevnost prolezlou křížem krážem a můžeme se klidně vrátit. Trochu litujeme těch padesáti rupií. Mohla za ně být večeře pro oba.

Dnes od rána panuje dole ve městě sváteční atmosféra. Všichni se snaží různými fáborky přizdobit své obchody, policisté na křižovatkách oblékli čisté sváteční uniformy, a dokonce se v ulicích objevilo několik metařů. Schyluje se pravděpodobně k nějaké lidové veselici. U toho nemůžeme chybět. Na jednom konci hlavní třídy se objevuje kolona vozů, doprovázená průvodem za zvuků prazvláštní dechové hudby. Pomalu projíždí celým městem. Největší pozornost je upřena k druhému jeepu v koloně, ve kterém stojí jakýsi muž a kyne na všechny strany. Teď, když už je nedaleko od nás, poznávám, kdo to je. Horolezec Nazir Sabir. Během několika posledních dnů se stal národním hrdinou, protože jako první Pakistánec pokořil Mount Everest. Ve všech novinách se objevily palcové titulky s jeho fotografií. My jsme měli dokonce možnost, v Karimabádu odkud pochází, hovořit s jeho synovcem. V davu to vře, policisté jsou v pohotovosti. Sem tam nějakého výtečníka usměrní bambusovou tyčí, ale jinak vše probíhá bez problémů. Za čtvrthodinu je po oslavách a život na ulici se vrací do normálních kolejí.

Z balkónku našeho hotelu je výhled na hlavní třídu. Odpočíváme a pozorujeme cvrkot kolem. Zaměstnanci krámku naproti, chodíme tam každé ráno pro snídani, nám mávají a lákají nás na různé laskominy. Zdá se, že dnešní slávu si nenechal ujít nikdo. Dole v davu se objevil jeden úžasný chlapík, se kterým jsme se setkali před tím už v Gilgitu. Úžasný tvrdím proto, že nemá nohy a pohybuje se jen zvláštním kolébavým způsobem po pahýlech dolních končetin a po rukou. Evidentně mu handicap nevadí a cestuje si, jak se mu zlíbí. Všude, kde se zastaví, je obklopen mnoha lidmi a působí jako veliká senzace.. Chtěl bych se s ním blíže seznámit, popovídat, něco nafotit a možná i něco napsat. Musí to být opravdu zajímavý člověk. Bohužel nehovoří anglicky, proto se náš dialog ztenčil jen na pokývání hlavou a podání ruky.

Zbytek dne trávíme střídavě praním svršků, nebo odpočinkem. Venku je nejméně pětatřicet, proto prádlo dobře schne. Na večeři už můžeme vyrazit jakž takž čistí. Je to docela příjemný pocit, nebýt chvilku jako čuně. Nakonec vlastně večeřím jen já, Alešovi se opět vrátily zažívací problémy. Zmoženi brzo usínáme.

 

PÁTEK 23/06/00

Probouzíme se někdy kolem desáté dopoledne. K snídani je výborný domácí jogurt, s cukrem chutná báječně. K němu se cpeme sladkým pečivem. V posledních dnech vůbec pořád jíme jen samé sladkosti. V podstatě nic jiného se tu k snídani sehnat nedá, ale o to, že bychom nějak výrazně přibrali na váze, strach nemám. Aleš už pomalu vypadá jako reklama na hlad a mně také začíná být všechno velké. Doma to však asi brzo doženeme.

Po snídani pomalu dobalujeme věci a povalujeme se. Času je dost, jedeme až ve dvě. Kolem jedné bereme bágly a ostatní zavazadla, platíme a odcházíme směrem k autobusovému nádraží. Vypadá to, že ze všech cestujících jsme tu první. Dokonce ani autobus zatím není přistaven. Čekání krátíme rozhovorem se sympatickým mladíkem v kanceláři. Je mu prý osmnáct, má šestnáctiletou manželku a ročního syna. Tak to je docela výkon. Zvláště v jejím případě. Hlavou mi letí myšlenky o tom, co jsem dělal já ve věku, kdy on se stal hlavou rodiny. Je to docela humorné. To že my dva ve svých letech žádné děti nemáme, stále nemůže pochopit. Blíží se hodina odjezdu. Stěhujeme se proto ven a vyhlížíme autobus. Během čekání fotografuji kolemjdoucího stařečka. Báječně pózuje. Jakmile jsem z brašny vytáhl foťák ihned se zastavil a na tváři vykouzlil nádherný úsměv. Doufám, že tahle fotka dopadne dobře.

Autobus je přistaven. Za pomoci několika vojáků ukládám a zajišťuji velké bágly na střeše, Aleš uvnitř drží místa. Pět minut po druhé vyjíždíme. Vracíme se kus po silnici směrem na Gilgit, po které jsme zhruba před týdnem do Skardu přijeli. Cesta probíhá příjemně a s místem k sezení je to také dobré. Nakonec se ukázalo, že polovina osazenstva autobusu se přišla jen rozloučit a těsně před odjezdem vystoupili. Zhruba po hodině zastavujeme k první přestávce. Není to jako vždy na občerstvení, jejím důvodem je prodavač třešní u silnice. Po dalších několika minutách je podlaha autobusu pokryta souvislou vrstvou pecek. Při vystupování na další zastávce před kontrolním stanovištěm policie mám co dělat, abych se nenatáhnul.

Stále nikdo nepřistupuje, a tak má každý jedno dvousedadlo sám pro sebe. Trochu se nudím, proto si prozpěvuji. Všechno možné. Okolosedící, tedy ti, co právě nespí, bedlivě naslouchají těm neznámým písním. Nejvíc se jim líbil Kryl. Jedeme už dost dlouho a začínám mít nutkavou potřebu odskočit si. Před každou zatáčkou si říkám, za ní už určitě musíme zastavit. Ve chvíli, kdy přemýšlím zda jít za šoférem, nebo použít plastovou láhev, konečně zastavujeme. Jako první pádím ven z autobusu a rychle hledám to nejlepší místo. Na jedné straně silnice stojí malá betonová zídka, za ní několik vyzděných kójí. To nemůže být nic jiného. Projistotu ještě dotazem kontroluji jestli se skutečně jedná o WC. Odpověď mě překvapila, ale ještě, že jsem se zeptal. Je to prý mešita. Skutečně. Ostatní muži si u kohoutků těsně nad zemí myjí nohy, aby před nejvyššího předstoupili čistí a já bych jim to tu pomočil. Už není čas a proto nakonec potřebu konám přímo vedle silnice.

Po dalších několika hodinách přejíždíme most přes Indus a dál míříme po KKH směrem na Islamabád. Na druhou stranu silnice vede do Gilgitu a k Čínským hranicím. Tam zase až někdy příště. Na horizontu se objevila osamocená obrovská homole sněhu a ledu. To musí být jedině Nanga Parbat. Dorůžova zbarvena zapadajícím sluncem vypadá úchvatně. Pomalu ale jistě se blížíme. Nevíme přesně, kde vystoupit, snad nám to včas pomocník řidiče řekne.

Autobus zastavuje. Všude je jen černočerná tma, ale prý máme vystupovat. Sundáváme bágly ze střechy a kolem se pomalu tvoří skupinka chlapíků, kteří se přišli podívat, co tu chceme. Vyptáváme se na nocleh. Hotel tu prý jeden je, ale zavřený. Za padesát rupií si ovšem můžeme na zahradě postavit stan. Zkoušíme chvíli cenu usmlouvat, to se však nedaří. Co se dá dělat. Chlapík, který se o hotýlek stará, uvaří výborný dhál a nechce za něj ani moc peněz. Během večeře taháme ze spolustolovníků informace, kudy zítra vyrazit. Všichni doporučují vzít si do Tato-výchozího místa treku jeep. To je pro nás ovšem velmi drahé. Pěšky je to zhruba patnáct kilometrů, to musíme zvládnout. Když říkáme, že půjdeme po svých, místní radí jít co nejdřív ráno. Cesta je to prý náročná, díky převýšení a nikde tam není kousek stínu. Poděkujeme za večeři i rady a jdeme spát.

Stan jsme postavili při světle baterky, ale už jsme to dělali tolikrát, že bychom to zřejmě zvládli i potmě. Je tu příšerné vedro, proto nevybalujeme spacáky a ležíme jen v trenýrkách celou spodní částí těla přilepeni ke karimatce. Hrozná noc.

 

SOBOTA 24/06/00

Na chvíli jsem usnul až v pět ráno. Teď je devět, slunce pálí a my samozřejmě ten nejlepší čas k výstupu prošvihli. Další problém se objevil s vodou. Na cestě nikde žádná není a to, co tady považují za vodu pitnou, je hnědá kalná břečka. Snad pomůžou chlorové prášky. Nic jiného se ani dělat nedá. Dobalujeme, domlouváme úschovu zbytku zavazadel a můžeme vyrazit.

Teplotu vzduchu si netroufám odhadnou, ale je to peklo. Cesta je dobrá, jen to slunce. Během několika minut jsme propocení od hlavy až k patě. Asi po hodince se objevujeme náznak stínu, za vyvráceným kamenem. Ta teplá kalná břečka z láhve, nasycená chlorem, teď chutná výborně. Sice mezi zuby skřípe písek, ale je to jediné, co máme. Postupujeme dál. Jde to ztuha. Převýšení je poměrně značné a vedro šílené. Po dalších několika hodinách, to už si začínáme trochu zvykat, potkáváme dva pakistánské turisty na cestě opačným směrem. Chvíli pohovoříme a znovu do rachoty. Během několika dalších zatáček nás doběhnou dva zdejší horalé. Jeden hrdě tvrdí, že hovoří anglicky. Ptáme se tedy jak daleko je do Tato. Na místo odpovědi pokyne rukou směrem k další zákrutě cesty. Přesto se ptáme dál. Kde bydlí? Odpověď je stručná a jasná. Yes. Na další otázku, zda je z vesničky Tato, odpovídá stejně. Aleš ho pokouší dál, zda náhodou nežije v Beyalu. Yes. To už se samozřejmě chechtáme, ale ptáme ho ještě jednou. Nejsi z Nanga Parbat? Yes. Zdá se, že angličtinu má opravdu v malíčku.

Přicházíme do Tato a s našimi dvěma průvodci se loučíme. Vesnička působí klidným ospalým dojmem. Alespoň do té doby, než si nás všimne několik dětí hrajících si opodál. Sedíme na břehu říčky a oni nás z nedalekého kamene bedlivě pozorují. Pořizujeme několik momentek, výměnou za hrst bonbonů. To už se objevuje i první dospělý. Rozvážný muž středního věku nás zve na čaj. Je to od něj hezké, přesto pozvání odmítáme. Za chvilku je zpátky s plnou kouřící konvičkou. Radí, kde dnes přespat, a současně nám dává vizitku svého kempu v Beyalu. Tam budeme pravděpodobně spát zítra. Proč ne, můžeme to zkusit.

Zhruba hodinu chůze za vesnicí leží malý kemp, kde hodláme nocovat. Majitel je docela příjemný a cena taky ujde. Stavíme stan a chystáme dřevo na oheň. Vařit budeme z vlastních zásob. Odpoledne trávíme odpočinkem, nebo rozhovorem s naším hostitelem. Dole u potoka se objevil chlapík se samopalem na zádech. Ptám se, jestli je to policista. Prý se jedná o starousedlíka ze spodní vesnice a zbraň má kvůli ochraně turistů. Na otázku před čím je chrání, se mi odpovědi už nedostalo. K večeru kolem sedmé se na cestě objevují další turisté s batohy na zádech. První se k nám hned hrne a už z dálky křičí ahoj. Krajan. Vzápětí přichází další tři. Tak to bych teda nečekal, že pod Nanga Parbat potkáme Čechy. Jsou to tři kluci a jedna holka. Jedou v podstatě podobnou cestou, jen je to jejich první výlet do hor. V Pakistánu jsou kratší dobu a dál chtějí pokračovat do Indie. S jistotou ostřílených cestovatelů do večera, nad hrnkem čaje, líčíme naše poznatky o této čarokrásné zemi. Na oplátku se dovídáme o dění doma, a hlavně o tom, jak národní fotbalové družstvo dopadlo na mistrovství Evropy. Slabou náplastí na popsaný neúspěch je nám alespoň fakt, že jsme vypadli nespravedlivě. Ostatně-jak už to tak v případě našich fotbalistů bývá. Popovídat si po dlouhé době s krajany je báječné. Jediné, co mě trochu mrzí, je, že nikdo nehraje mariáš. Samozřejmě že zítra vyrážíme nahoru společně. Mezitím přišel krásný, jasný podvečer. Přes široké údolí Indu je v dálce vidět Diran Peak a kousek dál vpravo Rakaposhi. Nádherná podívaná.

Kolem desáté, to už se znatelně ochlazuje, zalézáme do spacáků. Abych nezapomněl, dnes mám svátek. Jeden z krajanů je také Honza, a tak jsme mohli alespoň symbolicky přiťuknout hrnkem čaje. Alkohol je bohužel dávno dopit. Bože, jak já bych si dal pivo!

 

NEDĚLE 25/06/00

Ráno vyspáváme dlouho. Nečeká nás dnes žádný náročný výstup, teď už by to měla být příjemná cesta lesem. Pomalu balíme věci a chystáme se k dalšímu postupu. V deset celá výprava, tedy já s Alešem, Pavla, Pepa, Pavel a Jenda, vyrážíme vstříc Nanga Parbat. Včera odpoledne jsme ji konečně poprvé spatřili a vypadá úžasně. Celou nepříjemnou cestu údolím nebyla vidět, až těsně před vesnicí Tato se objevila. To byla najednou ta pravá motivace.

Jen na okraj, jak jsem byl poučen, Nanga Parbat není rodu ženského, ale mužského. Její, či vlatně jeho název, volně přeložen znamená “nahá hora”, nebo také hora zabiják. Není divu, tahle osmitisícová ledová kráska si vyžádala životy již mnoha zkušených horolezců. Nejčastějším místem výstupu je jižní Rupálská stěna. My jdeme ze severu a pokud mě paměť neklame, poslední expedice z této strany nahoru lezla někdy v polovině devadesátých let. Jistý si však úplně nejsem. Ve Skardu jsem také zaslechl o údajné plánované letošní expedici Reinholda Messnera a Nazira Sabira právě ze severu. To by byla senzace je tu potkat. Informace je to ovšem opět neověřená, říkal mi to někdo na tržišti. Snad si časem budu mít možnost o tom něco víc přečíst.

Postupujeme po dobré cestě borovým lesem. Převýšení není nijak hrozné. Nemáme naspěch, proto se můžeme kochat nádhernými výhledy na tu masu sněhu a ledu. Odtud zespoda vypadá poměrně malá a snadno přístupná. Den dva pochodu a jsme nahoře. Samozřejmě je to jen zdání. Podle polohy základního tábora jsou to další čtyři tisíce výškových metrů. Zůstaneme raději při zemi. Ten základní tábor bude zřejmě stačit. Cestou potkáváme nějaké turisty z Anglie. Do Fairy Meadows-nejbližší osady to prý není daleko. Za další hodinku jsme tam. Čekal jsem ledacos, ale alpskou louku s kravkami a dřevěným hotýlkem s restaurací, to opravdu ne. Je tu samozřejmě všechno příšerně drahé, ale na čaj ještě máme. Během chvilky odpočinku hovoříme s horaly z Rakouska. Opodál mají postavený stan a relaxují. Píší do nějakého časopisu o horách, proto nás v rámci reportáže postupně zpovídají. Téma je jasné-Pakistánské hory a naše dojmy z nich.

Při pohledu nahoru na tu nádheru podléhám fotografické mánii. Nanga Parbat, Raikot a Raikotský ledovec dole pod nimi fotím neustále ze všech stran. Je tu fantasticky. Jen se trochu bojím pomyslet na to, co se tímto nádherným koutem světa stane za dalších několik let. Vize velikého hotelu a turistů dovážených vrtulníky je opravdu děsivá. Aleš mě navíc uzemnil nápadem, až na vrchol zbudovat lanovku. Japonci to prý za pár let zvládnou. Nevím sice přesně, jestli žertuje, ale proboha to snad ne. Nicméně ještě to tu není tak hrozné jako v Nepálu, třeba kolem Anapurny. Tam člověk o další turisty doslova zakopává. S jemným mrazením v zádech vzpomínám na některé treky, kdy jsme během několika dnů nepotkali ani živáčka. Místní lidé jsou samozřejmě turistickým ruchem také poznamenáni. Když na to máš, můžeš všechno.

Čeká nás poslední fáze dnešního pochodu. Do Beyalu to je opravdu kousek. Nenáročný úsek cesty zdoláváme lehkým tempem za hodinu. Osada Beyal je jen několik dřevěných chaloupek a dva kempy pro turisty ve výšce 3500m. Fotím si celkem bez problémů několik zdejších horalů. Malá komplikace nastává při pořizování záběrů dětí. V kapse mám jen poslední dva bonbóny a jich je pět. Snažím se to rukama nohama vysvětlovat. Nechápou. Odcházím pryč a najednou tupá rána kamenem mezi lopatky. Když se otočím, stojí proti mně asi desetiletý klučina s rukou napřaženou k dalšímu hodu. Zamračím a něco křiknu. Od svého úmyslu naštěstí upustil. Byl bych zřejmě první, koho tu nesmetla lavina, ale ukamenovali ho. Těžko říci, zda bych měl někde v základním táboře taky pamětní desku.

Oba kempy jsou několik stovek metrů dál od srubů starousedlíků a je tu klid. Příjemné je, že za postavení stanu nechce správce žádné peníze, jídlo máme vlastní, takže na nás asi nic netrhne. Kemp obýváme společně s partičkou pakistánských studentů. Jsou na můj vkus trochu dost hluční. Prostě takoví hejskové. Hned se s nimi musíme fotit. Pozvání na piknik odmítáme s výmluvou, že jsme velice unaveni. Dali pokoj, a tak si můžeme odpolední pohodu v klidu vychutnat.

Tady nahoře je to už se dřevem na oheň horší, proto musíme použít vařič. Bombu, kterou jsme celou dobu úzkostlivě střežili a šetřili, můžeme teď v pohodě pořádně pumpnout. Jak to tak vypadá, je to náš poslední trek. Na etapy vaříme několik ešusů čaje a polévku. Můžeme si dovolit přepych ve všech směrech, proto bezostyšně polévku vylévám a ponechám pouze nudle. Ty s konzervou tuňáka chutnají báječně. Prostě si dnes večer užíváme. Jak se mi dole v Tato zdála Nanga Parbat malinkatá, musím teď změnit názor. Odtud ta ledová čtyřkilometrová stěna budí hodně respektu. V horách sice ještě několik dní budeme, ale začínám se s nimi pomalu loučit. Doufám, že ne na moc dlouho.

Po večeři do tmy sedíme a diskutujeme. Na zítřek se všichni moc těší. O příjemnou zábavu se postaral kousek dobrého hašiše a do spacáků nás zahnal až večerní chlad.

 

PONDĚLÍ 26/06/00

Vstáváme poměrně časně. Přes noc naštěstí moc velká zima nebyla, takže jsem se dobře vyspal. Dokonce se mi zdál sen. Byl nádherný. Zdálo se mi o tom, jak jsem stál nahoře na zasněženém vrcholku, někde těsně pod oblaky a rozhlížel se kolem do krajiny. Foukal příšerný vichr. Měl jsem co dělat, aby mě neodnesl s sebou někam do údolí. Přesto to bylo krásné.

Po lehké snídani vyrážíme dál. Cesta je zatím dobrá, ovšem jen několik stovek metrů. Před námi se najednou zdvihá strmý kopec. Škrábeme se nahoru a funíme. Celkem lehkým krokem nás po chvilce dobíhají dva zdejší. Vyšli si jen tak na procházku. Ptáme se kudy dál. Nejprve na hřeben ledovcové morény. Pod našima nohama se rozprostřel nádherný pohled na celou spodní část Raikotského ledovce. Nad ním září mohutná ledová stěna Nanga Parbat. Úchvatná podívaná.

Hřebenem pokračujeme k místu, kde se k tomuto ledovci připojuje jeden menší jménem Ganalo. Muži, se kterými jsme před několika minutami hovořili, nám z protějšího svahu ukazují, že musíme přes něj. Není moc široký, proto by to mělo být celkem jednoduché. Sestupujeme dolů a pátráme po nejlepším místě pro přechod. Co by “zkušení” horalé, jdeme s Alešem napřed a hledáme schůdnou cestu. Docela to jde, až na jeden krátký úsek, kde je potřeba zhruba metrovým skokem překonat trhlinu s potůčkem. Sláva-nezahučel tam nikdo. Zbývá několik posledních metrů a máme ledovec za sebou. Na druhé straně je třeba vyškrábat se znovu přes morénu. No jo, ale kudy teď? Před námi je obrovská travnatá pláň, někde na ní by měl být základní tábor. Nebo snad ne? Znovu důkladně zkoumáme veškeré průvodce a mapy, přesto z toho moc moudří nejsme. Pavel navrhuje, že vyrazí napřed na průzkum. My ostatní odpočíváme a kocháme se krásou kolem. Jediné, co nás trochu znejisťuje, jsou od jihozápadu postupující tmavé mraky. Čekáme dvacet minut, Pavel se stále nevrací. Víme zhruba kterým směrem se vydal, půjdeme mu naproti. Po několika minutách se na cestičce kousek před námi objevuje. Sláva, našel. Tak teď rychle postavit stany.

Obloha se ve chvilce zatáhla úplně. Padá sníh s deštěm. Všichni se společně choulíme v malé skalní rozsedlině, alespoň částečně chráněni před vodou a větrem. Nakonec je to vlastně docela pohodlné a dá se tu i uvařit čaj. Zatím to na výstup do prvního výškového tábora moc nevypadá. Ze shora se blíží skupinka tří totálně promoklých mužů. Jsou to dva výletníci z Turecka s pakistánským průvodcem. Z onoho tábora někde nahoře nad námi se právě vrací. Chvilku posedí poklábosí a něco málo zakousnou. Jejich průvodce nám říká, že je to dobré a nepřízeň počasí nebude trvat dlouho. Pokud jdou prý mraky od jihu, nikdy z toho není trvalý déšť, ale jen krátká přeprška. No, nevím nevím. Kolem dokola se právě všichni pakistánští čerti žení. Ti tři i přes to po chvilce vyráží. Mají prý málo času a chtějí do večera dojít do Tato.

Ten Pakistánec měl pravdu. Ani ne za hodinu je obloha zase modrá a slunce pálí. V půl druhé vyrážíme dál, do výškového tábora. Nálada je skvělá a postupujeme poměrně rychle. Cestu spíše jen tušíme. Hledaný tábor by měl být někde za posledním kopcem, který nás dělí od ledové stěny. Tempo výstupu se podstatně snižuje na úpatí svahu. Nevím přesně, jaký sklon má, ale rachota je to slušná. Dýchá se o něco hůř, jsme přeci jen ve čtyřech tisících. Plahočíme se kolmo vzhůru a skupinka se postupně rozpadá, podle toho, jak se kdo cítí. V hluboké suti se nešlape právě nejlépe, ale vidina vrcholu mě posiluje. Uklouzla mi noha a koleno se podivně protočilo. A sakra. Zkouším udělat další krok. Šíleně to bolí. Památka na staré zranění se ozvala. Do pytle co teď! Zatím drží. Ještě že nevylítlo. Tohle zranění jsem si způsobil asi před dvěma lety, při nešikovném skoku. Tenkrát mi z kloubů vyskočila kolena obě. První se vrátilo samo, druhému jsme museli pomoci. To je teda pech, že mě muselo zradit zrovna tady. Chodit sice můžu, ale každé došlápnutí na pravou nohu dost bolí. Posílám tedy ostatní napřed, snad se dolů nějak dohrabu.

Pomaloučku se šourám zpátky. Přímo dolů to nejde, proto traverzuji po vrstevnicích. Vjednom místě je potřeba přejít hluboké koryto vyschlého potoka. Je to docela nápor a na druhé straně musím dlouho odpočívat. Nebýt té nohy, bylo by všechno tak nádherné. Nad hlavou blankytná obloha, za zády osmitisícovka a dole pode mnou širokánský rozhled. Neodolám a vytahuji foťák. Fascinovaně vleže fotím všechno kolem. Konečně snad poprvé po cestě mám dostatek času nad tím pořádně přemýšlet. Aranžuji suchou trávu a kamení kolem sebe do kýčových zátiší s ledovou krásou v pozadí. Povaluji se na jednom místě snad hodinu. Hlavou mi letí různé věci. Sem se musím vrátit.

Na nedalekém kameni se objevila trojice svišťů. Nejsou to ale takoví mrňousci jako v Tatrách. Stojí na zadních a tlapkami se spokojeně drbou na rezavém vypaseném břiše. Odhaduji, že v téhle poloze mají dobrých padesát centimetrů. Škoda, "dlouhé sklo" jsem s sebou netáhnul, leží někde dole ve stanu. Jakmile se pohnu do polosedu, písknou a v mžiku zmizí. Nemůžu se nabažit té nádhery, ale bylo by asi dobré vyrazit zpátky. Cesta dolů je utrpení. Koleno si dělá, co chce. V noze nemám vůbec jistotu a některé strmé pasáže radši překonávám po zadku. Jsem docela rád, že mě v téhle nedůstojné poloze nikdo nevidí. Zbývá posledních pět set metrů po louce. Belhám se jako válečný veterán. Ještě že mám trekovou hůlku. Nevím, co bych si bez ní počal. Konečně stany. Pot ze mě teče. Rychle z velkého báglu vyhrabat prášky. Bolest trochu polevuje až po třech ibuprofenech.

Jako předvoj výškového družstva po další hodině přichází Aleš. Čekáme na zbytek a mezitím vaříme kotel čaje. Jistě jim přijde k chuti. Všichni už jsou zpátky. Pepa má naštěstí v batohu elastické obinadlo. Po stažení kolene se trochu chodit dá. Snad to zítra nějak dolů zvládnu. Do večera klábosíme a hrajeme karty. Hory se nám za vynaloženou námahu odměnily nezapomenutelným západem slunce. Nanga Parbat se loučí.

Malý problém nastal se spaním. Je nás šest a máme dva stany, každý tak pro dvě osoby. Jenda původně do hor ani jet nechtěl, proto má s sebou jenom slabý spacák, o kterém v žertu říká, že je mu v něm zima i v létě na Mácháči. Výbavu sice ještě doplnil dekou, ta je však plná blech. Venku ho nemůžeme nechat spát. A ostatně-blechy jsou asi lepší než zima. Nakonec se do každého stanu po třech poskládáme.

 

ÚTERÝ 27/06/00

Přes noc sice pravděpodobně mrzlo, ale dalo se to vydržet. Celkem rozumně, i když natěsno, přesto jsme se vyspali. Noha také bolí o trochu méně, takže v podstatě příjemné ráno. Ze sousedního stanu se ještě ozývá spokojené oddechování, nebudeme je proto budit, času je dost. Potichu chystáme snídani. Jak jinak než sušenky a čaj. V devět jsou už všichni vzhůru a společně probíráme dnešní sestup. Cestu dolů známe, jen mě trochu děsí, co to koleno. Do Beyalu se snad nějak dopajdám a když by nešlo pokračovat, přespíme dnes tam. U nedalekého potůčku později absolvuji ranní hygienu a dotahuji obvaz na noze. Během chvilky je vše sbaleno a v deset základní tábor opouštíme. Na rozloučenou jdu ještě k nedalekému pomníčku německých horolezců. Je to takový můj rituál. Bohužel květiny v okolí žádné nerostou, proto tu s nimi alespoň pár krátkých okamžiků v tichosti postojím. Nahoře nade mnou se tyčí vysoká ledová kráska. Budí velký respekt.

Vyrážíme. Zatím to jde docela dobře. O kousek dál na ledovci je to už horší. Nohu nemůžu v koleni ohnout, proto se mi cesta sutí stává pěkným utrpením. Slabounká vrstva kamení co chvíli uklouzne. Přechod však naštěstí není dlouhý a my nikam nespěcháme. Konečně je to za námi. Pokračujeme po hřebenu ledovcové morény a znovu se nemůžeme do sytosti nabažit nádherným výhledem. Po rovině to jde a tempo zvládám s ostatními. Dolů z kopce se šlape špatně a místy mám co dělat, abych neztratil stabilitu. Nejhorší je několika set metrový sestup z morény. Dole musím dlouho odpočívat. Posílám ostatní napřed. Sejdeme se za pár hodin ve Fairy Meadows. Cestou potkávám několik zdejších horalů s oslíky. Vezou nahoru do Beyalu zásoby do kempu. Pohled na belhajícího se cizince je vždy trochu vyděsí. Vypadám pravděpodobně jako bych Nanga Parbat zdolal. Alespoň tak tuším z jejich reakcí. Jeden nabízí, že mě dolů sveze a to prý za “pouhých” pět set rupek. Mám co dělat, abych se udržel a neposlal ho někam. Inu, turistický “ráj”.

V prvním z kempů ve Fairy Meadows již přátelé sedí na zelené louce a čekají na objednaný čaj. Chvilku relaxujeme. Den je jako vymalovaný a času je dost. Polovinu dnešní štreky máme za sebou. Jasmínový čaj chutná výtečně. Únava se rozlévá po celém těle a dál se mi dnes už moc nechce. Zkouším naléhat na ostatní, abychom dnes přespali tady. Definitivně kapituluji až po jejich argumentu, že je tu všechno příšerně drahé. To je fakt. Jde se dál.

Cesta do Tato je poměrně pohodlná, přesto trpím. Ploužím se zase poslední a rád bych to už měl za sebou. Po hodince a půl přicházím utahaný a zpocený konečně do kempu. Ostatní si už družně povídají s majitelem, jeho pomocníky a několika kolemjdoucími. Je mezi nimi zajímavý dědoušek, který na primitivním kolovrátku spřádá nitě z ovčí srsti. Fotit se nechá, ale jen za cigaretu. No co, mám jich dost. Jen doufám, že ty obrázky vyjdou. Zatímco já odpočívám, ostatní staví stany a připravují dřevo na oheň. Majitel kempu důrazně vyžaduje, že oheň má být co nejmenší. Z jakého důvodu to netuším. Postupně vaříme několik kotlíků čaje a polévek. Na závěr se v kouři z mokrého dřeva snažíme odblešit Jendovu deku. Koupil ji dole v Rawalpindi a bohužel návdavkem dostal i spoustu malých hbitých zvířátek. Žádný jiný prostředek proti nim nemáme, doufejme, že kouř pomůže.

Večer, když jsem přikládal do ohně, na chvilku jsem zapomněl na svoje churavé koleno a celou vahou těla šel do podřepu. Hrozně to zabolelo, něco tam prasklo, ale teď je to kupodivu o poznání lepší. Nohu už můžu ohýbat a při došlápnutí nebolí tolik jako před tím.

Impozatním západem slunce za vzdáleným Diranem a Rakaposhi se s námi pakistánské hory loučí. Poslední trek hodnotíme jako velký úspěch, tedy až na to koleno. Podstatně jsme si také vylepšili náladu po patáliích v Baltistánu. Zítra definitivně sestoupíme do nížin.

Zde mé zápisky prozatím končí. Na pokračování usilovně pracuji a bude na této stránce brzo k dispozici.

Pokud mi chcete cokoliv napsat, vytknout, případně podpořit v další práci, učiňte tak zde dlouhyjan@hotmail.com .